Ta poklidná vesnička v deštném pralese je určena k zániku, stejně tak jako všechny vesničky v dosahu řek a silnic. Nadnárodní ropné společnosti odvádějí 10 % ze zisku z každého vytěženého barelu ekvádorské vládě a tyto peníze jsou určeny pouze pro místní indiány, jejich účelem je naučit je zacházet s penězi, zvyknout si na ně a chtít jich víc.
Celá vesnička, kde jsme byli, byla lemovaná novými záchodky se septiky. Voda zatím nebyla přivedena, je v plánu. Rovněž na nezpevněné cestě, která povede do blízkosti vesničky se pracuje. Každý turista, který sem přijde musí zaplatit 2 dolary za to, že sem může přijít. Po našem příchodu ihned přinesli korále ze semen a provázků v ceně dvakrát větší než se dají koupit ve městě.
Ty stydlivé děti po dosažení 5 let školní docházky půjdou do školy ve městě Tena, kde budou celý týden na internátě a vracet domů se budou jen na víkendy, náklady na jejich pobyt platí ropné společnosti. Takže si zvyknou na jiný způsob života, ztratí spojení se svou kulturou a budou ochotni vesničku opustit. Pro tento případ vláda vyvlastňuje indiánům žijícím v dosahu naší civilizace část jejich půdy a přidělí ji novým osadníkům, přicházejícím z pralesa. Takže se opět uvolní spousta nových ropných nalezišť. Nadnárodní ropné společnosti mají tento postup ověřen lety praxe a vědí, že to je bezpečný způsob jak zmenšovat plochu pralesa a zvětšovat plochu na těžbu ropy.
Postupně naše civilizace stále ukrajuje prales a pouze indiáni hluboko v pralese, kteří nepřipustí žádný kontakt s bělochy si udržují svou kulturu. Ti kteří žijí na kraji, stojí jednou nohou v jejich tradiční civilizaci a jednou v naší. Většina z nich však již svou identitu ztratila dávno. Na okraji pralesa jsme viděli obrovské staveniště, když jsme se ptali co se to tady, tak daleko od jakéhokoliv města staví, bylo nám řečeno, že ropné společnosti začaly na kraji deštného pralesa budovat velké mezinárodní letiště. Z praxe vědí, že svého cíle dosáhnou.
Celá vesnička, kde jsme byli, byla lemovaná novými záchodky se septiky. Voda zatím nebyla přivedena, je v plánu. Rovněž na nezpevněné cestě, která povede do blízkosti vesničky se pracuje. Každý turista, který sem přijde musí zaplatit 2 dolary za to, že sem může přijít. Po našem příchodu ihned přinesli korále ze semen a provázků v ceně dvakrát větší než se dají koupit ve městě.
Ty stydlivé děti po dosažení 5 let školní docházky půjdou do školy ve městě Tena, kde budou celý týden na internátě a vracet domů se budou jen na víkendy, náklady na jejich pobyt platí ropné společnosti. Takže si zvyknou na jiný způsob života, ztratí spojení se svou kulturou a budou ochotni vesničku opustit. Pro tento případ vláda vyvlastňuje indiánům žijícím v dosahu naší civilizace část jejich půdy a přidělí ji novým osadníkům, přicházejícím z pralesa. Takže se opět uvolní spousta nových ropných nalezišť. Nadnárodní ropné společnosti mají tento postup ověřen lety praxe a vědí, že to je bezpečný způsob jak zmenšovat plochu pralesa a zvětšovat plochu na těžbu ropy.
Postupně naše civilizace stále ukrajuje prales a pouze indiáni hluboko v pralese, kteří nepřipustí žádný kontakt s bělochy si udržují svou kulturu. Ti kteří žijí na kraji, stojí jednou nohou v jejich tradiční civilizaci a jednou v naší. Většina z nich však již svou identitu ztratila dávno. Na okraji pralesa jsme viděli obrovské staveniště, když jsme se ptali co se to tady, tak daleko od jakéhokoliv města staví, bylo nám řečeno, že ropné společnosti začaly na kraji deštného pralesa budovat velké mezinárodní letiště. Z praxe vědí, že svého cíle dosáhnou.
Zdroj: Zvědavec
