Po určitou dobu může být liberalismus přitažlivý svým zevnějškem a ušlechtilostí. Skutečnost však tento sen rozptýlí. Tato mrtvá idea dnes maskuje licoměrnou diktaturu mezinárodního kapitalismu zahrnující všechny západní demokracie.
Kapitalistická oligarchie se zrodila na konci osmnáctého století. Liberální myšlenky, které se v té době rozšířily po Francii, byly použity k odůvodnění společného zájmu vysoké šlechty a bohatých proti autoritě centrální moci, která je po dlouhou dobu měla pod kontrolou. Tento zápas bohatých zájmových skupin proti populární moci (v tomto případě francouzské monarchii) lze v historii nalézt opakovaně.
V organizovaných společnostech, jakmile je stržen institucionální obal monarchistické nebo republikánské formy skrývající realitu, lze rozlišit dva základní typy moci: první je založen na lidech tak, že součástí jsou zájmové skupiny feudální nebo finanční; druhý je v rukou zájmových skupin tak, že lidi vykořisťuje. První se ztotožňuje s lidovou společností a stává se sluhou jejího osudu, druhý si podřizuje společnost pro výhradní uspokojení svých choutek.
Moderní demokracie náležející k druhému typu následují vývoj kapitalismu jehož byly pouhým politickým výplodem. Poté, co kapitalismus ztratil svou osobní a národní formu, stal se finančnictvím bez státní příslušnosti, přešly demokracie pod kontrolu mezinárodních finančních skupin. Těch několik rozdílů, které mezi nimi zůstávají zmizí jakmile se objeví ohrožení v podobě národního probuzení. Pokud lži a úskoky, ve kterých se staly mistry, nestačí použijí zhoubnější zbraně, agresivnější omezení. Nikdy necouvly před genocidou, atomovým bombardováním, koncentračními tábory, mučením a psychologickým znásilňováním.
Kapitalistická oligarchie je netečná k osudu národních komunit. Jejím cílem je uspokojit neukojitelnou vůli po vládě nad světem pomocí ekonomické převahy. Lidstvo a jeho civilizace jsou obětovány pro její čistě materiální záměry, které jsou podobné těm marxistickým. Pro technokraty stejně jako pro komunisty je člověk ekonomickým zvířetem obdařeným dvěma schopnostmi: produkovat a konzumovat. Co nelze změřit logaritmickým pravítkem je označeno za postradatelné a to se musí podřídit základnímu: ekonomickému výkonu. Individualistické tendence, které jsou nevhodné pro osvětu a aplikaci plánů musí zmizet. V materialistických společnostech je prostor pouze pro naprosto poslušné, stejnorodé a standardizované masy.
Ti, kdo nejsou ochotní přijmout formování mysli a kastraci mas, musí nosit nálepku fašistů. Pochybovat o upřímnosti mistrů názoru v demokracii nebo poukazovat na rozpory v „linii“ komunistického režimu, odmítat srovnání kultury západu s prehistorickým kvílením černochů nebo morbidním rozkladem jistého modernismu, opovrhování „univerzálním vědomím“, smíchem, když někdo mluví o právech člověka na sebeurčení, jsou důkazy podezřelého a rebelantského ducha. Protesty vedou v komunistickém režimu k fyzickému odstranění a v liberálních režimech k eliminaci společenské. Tak jeden i druhý ničí tvořivé individuality a lidové kořeny, samotnou podstatu lidstva a jeho společnosti. Přivedly humanitu do slepé uličky, do nejhoršího ústupu.
Historie lidstva je jedním dlouhým úsilím osvobodit se od zákonů hmoty. Náboženství, umění, věda a etická pravidla jsou výdobytkem statečnosti a lidské vůle. Nepřetržitost těchto vítězství dala vzniknout civilizacím. Civilizace jako svévolné výtvory citlivosti, inteligence a energie lidí, se rozvíjejí a vyzrávají tak dlouho dokud si udržují svou tvořivou sílu. Lidé, kteří je vytvoří ztratí sílu bránit se vnějším útokům, když se jejich původní moc a životní síla vytratí a jejich civilizace se postupně vytratí nebo upadne.
Takový je logický důsledek vykořisťování lidstva kastou technokratů nebo „novou vedoucí třídou“. Tyto dvě síly vycházejí ze stejné filozofie.
Liberalismus a marxismus se vydaly po dvou různých cestách, které je dovedly do vzájemné opozice, ale vedou ke stejnému výsledku: podmanění lidí svedených demokratickým mýtem. Demokracie je pro lidi nové opium.
Kapitalistická oligarchie se zrodila na konci osmnáctého století. Liberální myšlenky, které se v té době rozšířily po Francii, byly použity k odůvodnění společného zájmu vysoké šlechty a bohatých proti autoritě centrální moci, která je po dlouhou dobu měla pod kontrolou. Tento zápas bohatých zájmových skupin proti populární moci (v tomto případě francouzské monarchii) lze v historii nalézt opakovaně.
V organizovaných společnostech, jakmile je stržen institucionální obal monarchistické nebo republikánské formy skrývající realitu, lze rozlišit dva základní typy moci: první je založen na lidech tak, že součástí jsou zájmové skupiny feudální nebo finanční; druhý je v rukou zájmových skupin tak, že lidi vykořisťuje. První se ztotožňuje s lidovou společností a stává se sluhou jejího osudu, druhý si podřizuje společnost pro výhradní uspokojení svých choutek.
Moderní demokracie náležející k druhému typu následují vývoj kapitalismu jehož byly pouhým politickým výplodem. Poté, co kapitalismus ztratil svou osobní a národní formu, stal se finančnictvím bez státní příslušnosti, přešly demokracie pod kontrolu mezinárodních finančních skupin. Těch několik rozdílů, které mezi nimi zůstávají zmizí jakmile se objeví ohrožení v podobě národního probuzení. Pokud lži a úskoky, ve kterých se staly mistry, nestačí použijí zhoubnější zbraně, agresivnější omezení. Nikdy necouvly před genocidou, atomovým bombardováním, koncentračními tábory, mučením a psychologickým znásilňováním.
Kapitalistická oligarchie je netečná k osudu národních komunit. Jejím cílem je uspokojit neukojitelnou vůli po vládě nad světem pomocí ekonomické převahy. Lidstvo a jeho civilizace jsou obětovány pro její čistě materiální záměry, které jsou podobné těm marxistickým. Pro technokraty stejně jako pro komunisty je člověk ekonomickým zvířetem obdařeným dvěma schopnostmi: produkovat a konzumovat. Co nelze změřit logaritmickým pravítkem je označeno za postradatelné a to se musí podřídit základnímu: ekonomickému výkonu. Individualistické tendence, které jsou nevhodné pro osvětu a aplikaci plánů musí zmizet. V materialistických společnostech je prostor pouze pro naprosto poslušné, stejnorodé a standardizované masy.
Ti, kdo nejsou ochotní přijmout formování mysli a kastraci mas, musí nosit nálepku fašistů. Pochybovat o upřímnosti mistrů názoru v demokracii nebo poukazovat na rozpory v „linii“ komunistického režimu, odmítat srovnání kultury západu s prehistorickým kvílením černochů nebo morbidním rozkladem jistého modernismu, opovrhování „univerzálním vědomím“, smíchem, když někdo mluví o právech člověka na sebeurčení, jsou důkazy podezřelého a rebelantského ducha. Protesty vedou v komunistickém režimu k fyzickému odstranění a v liberálních režimech k eliminaci společenské. Tak jeden i druhý ničí tvořivé individuality a lidové kořeny, samotnou podstatu lidstva a jeho společnosti. Přivedly humanitu do slepé uličky, do nejhoršího ústupu.
Historie lidstva je jedním dlouhým úsilím osvobodit se od zákonů hmoty. Náboženství, umění, věda a etická pravidla jsou výdobytkem statečnosti a lidské vůle. Nepřetržitost těchto vítězství dala vzniknout civilizacím. Civilizace jako svévolné výtvory citlivosti, inteligence a energie lidí, se rozvíjejí a vyzrávají tak dlouho dokud si udržují svou tvořivou sílu. Lidé, kteří je vytvoří ztratí sílu bránit se vnějším útokům, když se jejich původní moc a životní síla vytratí a jejich civilizace se postupně vytratí nebo upadne.
Takový je logický důsledek vykořisťování lidstva kastou technokratů nebo „novou vedoucí třídou“. Tyto dvě síly vycházejí ze stejné filozofie.
Liberalismus a marxismus se vydaly po dvou různých cestách, které je dovedly do vzájemné opozice, ale vedou ke stejnému výsledku: podmanění lidí svedených demokratickým mýtem. Demokracie je pro lidi nové opium.
