Dvacet let kapitalistického „blahobytu“ se stává smrtelnou agonií a koncem dějin pro českého člověka. Český zaměstnanec zbídačený leží v blátě, kam ho pomalu krok po kroku zašlapává kapitalistická vláda peněz, nadnárodních korporací a nerovná hospodářská soutěž. Vláda kapitalismu pracuje jen pro to jedno - pro své zisky, na zaměstnance nebere zřetele.
České rodiny jsou ožebračovány a pro stále více z nich se život stává skutečným bojem o přežití a lidskou důstojnost. Český zaměstnanec je nucen jako otrok pracovat pro jiné a za almužnu. Řadový zaměstnanec se stává terčem posměchu a vykořisťování od kapitalistů, bankéřů a vlády.
V materialisticky nastavené kapitalistické společnosti není pro obyčejného a nemajetného českého občana místo, odsunut mimo reálné dění je omámen mediokracií a její manipulací. Pomalu se smiřuje se svým životem a nakonec je rád i za to málo co má - stal se zněj pouhý divák , statista a konzument klopýtající mezi ruinami a relikty minulosti. Kapitál mu slíbil, že jej vyvede z totalitního komunismu a dělník mu uvěřil, ale kapitál jej zklamal a zaměstnanec teď připomíná člověka, který byl vhozen do pouště, kde neví kam dál. Pouště, jejíž společnost je mu předhazována jako ideální. Do společnosti, ve které se veškerá existence poměřuje penězi. A zaměstnanec se již nemá starat, podle kapitálu jiná alternativa již neexistuje - stojíme prý na vrcholu dějin a lidského vývoje.
Kapitalismus smrtelně přerostl národy a stal se monstrózní, všudypřítomnou nekonečně tvárnou ideou schopnou vstřebat a přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Ve věku reálného kapitalismu se zaměstnanec stal loutkou, jejíž každý pohyb je předjímán, monitorován, kupován a prodáván ještě dříve, než k němu vůbec dojde.
Média na nás chrlí zprávy, že průměrná mzda stoupá a pohybuje se pod hranicí „magických“ 25 tis. korun. Realita je však jiná. Český zaměstnanec je nucen dřít od rána do večera za nízkou mzdu a žít v nejistotě, že zítra již práci mít nemusí. Obava a strach o osud jeho rodiny je všudypřítomná. Slibovaná demokracie na pracovištích vystřídala atmosféra obav. Vyvození situace je jasné - bohatí bohatnou a shromaždují veškerý kapitál a chudí chudnou. Stačilo dvacet let a sociální stát a právo na práci bylo neoliberálními vládami vhozeno všanc spekulacím a tržnímu hospodářství.
Reformy zničí skutečně to poslední co obyčejný český člověk, pracující a platící daně, měl. Navíc se dá očekávat, že dravost kapitalismu, chrlícího své výrobky a podporující anarchii trhu, přesune i ty poslední továrny a podniky do levnějších krajin, kde najde ještě levnější otroky pro svůj zběsilý byznys. Produkce kapitalismu se musí neustále zvětšovat - nikoli aby nakrmila hladové masy národa, ale aby uspokojila potřeby kapitálu.
Stěhování výroby do levnějších otrockých zemí, nebo zaměstnávání cizinců, ochotných pracovat u nás levněji, přinese jen jedno - propouštění českých zaměstnanců. Ne přímo cizinci, ale kapitalismus a jeho nenasytnost bere práci českému dělníkovi. České dělnictvo tak bude vyhozeno na dlažbu a odsouzeno při žebrácké podpoře v nezaměstnání k vyhladovění. Aby bylo dříve vyhladověno, bude zvýšena cena všech výrobků, které patří mezi základní potřeby.
Bezohledná doba kapitalismu má jasnou logiku - nic jiného nežli nesmyslné kapitalistické poměry, nic jiného nežli ten nesmysl, že výroba je určována ne tím co národ potřebuje, nýbrž jedině tím, co kapitalista vydělá. Nevydělá-li svoje obrovské procento zisku, raději sníží náklady na výrobu - to znamená přesunutí do levnějších zemí plných otroků nebo si zahraniční otroky doveze sem, prostřednictvím pracovních agentur, novodobého legálního otrockého systému. A nikdo se nesmí proti tomu ozvat, neboť jsme v zemi pořádku a zákonů a zákon zní: soukromý majetek je posvátný, i když je národ uvrhnut do bídy, kapitalista si s ním může dělat, co chce.
Zaměstnanec si musí pomoci sám. Stojí před ním globální nepřítel - reálný kapitalismus. Jen on sám se musí postavit proti liberálnímu ekonomickému myšlení. Kosmopolitní a humanistické ideje dneška však nejsou řešením. Jsou stejně liberální, globalizované a ideově shodné s kapitalismem - pouze člověka uvězní do víru a definic kapitálu a marasmu materialismu. Zaměstnanec se musí proti globalizovanému gigantovi postavit jako celek, jako národ. Zaměstnanec musí splnit svůj národní úkol, teprve tehdy bude mít svůj osud plně v rukou a nebude pouze loutkou ve hře kosmopolitních hráčů. Zaměstnanec se sám musí organizovat a osvobodit se z okovu kapitálu a jeho brutality, která ničí jeho život a duši jeho národa.
S tím jak se kapitalismus šíří a stále hlouběji proniká do všech aspektů zaměstnancova života je jasné, že jeho udržitelnost vůči lidskému životu je nemožná a neudržitelná. Další liberální alternativa, která se zaměstnancům ze strany „Nové levice“ podbízí, nebude nic jiného než další katastrofa v podobě vlády peněz. Jedinou reálnou alternativou tak zůstává ta popírající veškerý liberalismus - alternativa národní a sociální. Ekonomika a kapitál musí začít být nacionalizován a socializován, kapitál musí začít být prostředkem a ne vírou. Prostředkem, který bude sloužit tomu čemu má - národu a jeho lidem.
České rodiny jsou ožebračovány a pro stále více z nich se život stává skutečným bojem o přežití a lidskou důstojnost. Český zaměstnanec je nucen jako otrok pracovat pro jiné a za almužnu. Řadový zaměstnanec se stává terčem posměchu a vykořisťování od kapitalistů, bankéřů a vlády.
V materialisticky nastavené kapitalistické společnosti není pro obyčejného a nemajetného českého občana místo, odsunut mimo reálné dění je omámen mediokracií a její manipulací. Pomalu se smiřuje se svým životem a nakonec je rád i za to málo co má - stal se zněj pouhý divák , statista a konzument klopýtající mezi ruinami a relikty minulosti. Kapitál mu slíbil, že jej vyvede z totalitního komunismu a dělník mu uvěřil, ale kapitál jej zklamal a zaměstnanec teď připomíná člověka, který byl vhozen do pouště, kde neví kam dál. Pouště, jejíž společnost je mu předhazována jako ideální. Do společnosti, ve které se veškerá existence poměřuje penězi. A zaměstnanec se již nemá starat, podle kapitálu jiná alternativa již neexistuje - stojíme prý na vrcholu dějin a lidského vývoje.
Kapitalismus smrtelně přerostl národy a stal se monstrózní, všudypřítomnou nekonečně tvárnou ideou schopnou vstřebat a přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Ve věku reálného kapitalismu se zaměstnanec stal loutkou, jejíž každý pohyb je předjímán, monitorován, kupován a prodáván ještě dříve, než k němu vůbec dojde.
Média na nás chrlí zprávy, že průměrná mzda stoupá a pohybuje se pod hranicí „magických“ 25 tis. korun. Realita je však jiná. Český zaměstnanec je nucen dřít od rána do večera za nízkou mzdu a žít v nejistotě, že zítra již práci mít nemusí. Obava a strach o osud jeho rodiny je všudypřítomná. Slibovaná demokracie na pracovištích vystřídala atmosféra obav. Vyvození situace je jasné - bohatí bohatnou a shromaždují veškerý kapitál a chudí chudnou. Stačilo dvacet let a sociální stát a právo na práci bylo neoliberálními vládami vhozeno všanc spekulacím a tržnímu hospodářství.
Reformy zničí skutečně to poslední co obyčejný český člověk, pracující a platící daně, měl. Navíc se dá očekávat, že dravost kapitalismu, chrlícího své výrobky a podporující anarchii trhu, přesune i ty poslední továrny a podniky do levnějších krajin, kde najde ještě levnější otroky pro svůj zběsilý byznys. Produkce kapitalismu se musí neustále zvětšovat - nikoli aby nakrmila hladové masy národa, ale aby uspokojila potřeby kapitálu.
Stěhování výroby do levnějších otrockých zemí, nebo zaměstnávání cizinců, ochotných pracovat u nás levněji, přinese jen jedno - propouštění českých zaměstnanců. Ne přímo cizinci, ale kapitalismus a jeho nenasytnost bere práci českému dělníkovi. České dělnictvo tak bude vyhozeno na dlažbu a odsouzeno při žebrácké podpoře v nezaměstnání k vyhladovění. Aby bylo dříve vyhladověno, bude zvýšena cena všech výrobků, které patří mezi základní potřeby.
Bezohledná doba kapitalismu má jasnou logiku - nic jiného nežli nesmyslné kapitalistické poměry, nic jiného nežli ten nesmysl, že výroba je určována ne tím co národ potřebuje, nýbrž jedině tím, co kapitalista vydělá. Nevydělá-li svoje obrovské procento zisku, raději sníží náklady na výrobu - to znamená přesunutí do levnějších zemí plných otroků nebo si zahraniční otroky doveze sem, prostřednictvím pracovních agentur, novodobého legálního otrockého systému. A nikdo se nesmí proti tomu ozvat, neboť jsme v zemi pořádku a zákonů a zákon zní: soukromý majetek je posvátný, i když je národ uvrhnut do bídy, kapitalista si s ním může dělat, co chce.
Zaměstnanec si musí pomoci sám. Stojí před ním globální nepřítel - reálný kapitalismus. Jen on sám se musí postavit proti liberálnímu ekonomickému myšlení. Kosmopolitní a humanistické ideje dneška však nejsou řešením. Jsou stejně liberální, globalizované a ideově shodné s kapitalismem - pouze člověka uvězní do víru a definic kapitálu a marasmu materialismu. Zaměstnanec se musí proti globalizovanému gigantovi postavit jako celek, jako národ. Zaměstnanec musí splnit svůj národní úkol, teprve tehdy bude mít svůj osud plně v rukou a nebude pouze loutkou ve hře kosmopolitních hráčů. Zaměstnanec se sám musí organizovat a osvobodit se z okovu kapitálu a jeho brutality, která ničí jeho život a duši jeho národa.
S tím jak se kapitalismus šíří a stále hlouběji proniká do všech aspektů zaměstnancova života je jasné, že jeho udržitelnost vůči lidskému životu je nemožná a neudržitelná. Další liberální alternativa, která se zaměstnancům ze strany „Nové levice“ podbízí, nebude nic jiného než další katastrofa v podobě vlády peněz. Jedinou reálnou alternativou tak zůstává ta popírající veškerý liberalismus - alternativa národní a sociální. Ekonomika a kapitál musí začít být nacionalizován a socializován, kapitál musí začít být prostředkem a ne vírou. Prostředkem, který bude sloužit tomu čemu má - národu a jeho lidem.
