Arno Breker se narodil v rodině kameníka a už ve svých patnácti letech se rozhodl stát se sochařem, neboť byl ovlivněn dílem francouzského sochaře Rodina. Po absolvování reálky vystudoval umělecko-průmyslovou školu v rodném Elberfeldu a pokračoval v Düsseldorfu na umělecké akademii. Tam vystudoval architekturu u Wilhelma Kreise a plastiku u Huberta Netzera, který byl žákem Adolfa von Hildebranda.
Je nutno připomenout, že právě Hildebrand byl německým pokračovatelem ducha klasicismu přímo ve středomořském stylu. Studium ukončil Breker v r. 1925 a jeho závěrečnou prací byla monumentální socha ležící Aurory na střeše čestného dvora v Düsseldorfu, důkaz Brekerova nadání tvořit sochy jako součást architektury již ve věku čerstvého absolventa.
Do Paříže se Breker poprvé vydal jako stipendista ještě před koncem svého studia. Přátelil se s Rodinovým žákem a nástupcem Aristidem Maillolem, s Jeanem Cocteauem, režisérem Jeanem Renoirem, obchodníky s uměním Danielem-Henry Kahnweilerem a Alfredem Flechtheimem, naučil se rozumět tvorbě Pabla Picassa. V r. 1927 se do Paříže, kterou až do konce svého života považoval za svůj druhý domov, vrátil. Věnoval se tu studiu lidského těla in natura i v uměleckých předlohách a vytvořil své první známé práce. Poměrně časně se stal v uměleckém světě pojmem. Postupně vypracoval svůj vlastní styl navazující na tradici antiky a klasicismu – tzv. čistou formu, bez jakýchkoliv nerovností na povrchu nadživotních figur. Přesně to se později zalíbí představitelům nacionálního socialismu. V r. 1932 získal Breker Římskou cenu pruského ministerstva kultury, která mu umožnila strávit rok v Římě, Neapoli a Florencii. Tady objevil krásy antického sochařského díla i architektury a definitivně se utvrdil ve svém uměleckém názoru.
Když se r. 1934 Breker vrátil do Německa, kterého se nedávno zmocnil Hitler, snažil se od začátku zasazovat o toleranci v umění a podporovat režimem pronásledované umělce. Těch však bylo stále více, protože nacisté označili za dekadentní dadaismus, kubismus, expresionismus, impresionismus i surrealismus. Jejich umění mělo být oslavou života, heroismu a rasové čistoty. S touto představou Brekerovo dílo té doby pozoruhodně korespondovalo. Proto autor r. 1936 získal stříbrnou medaili v sochařské soutěži pořádané při příležitosti konání Olympijských her. Jeho hvězda pak dále stoupala, proslavil se zejména naddimenzovanými figurami anticky obnažených bojovníků. Aristide Maillol o něm v r. 1942 prohlásil: „Breker je německým Michelangelem XX. století.“
Po válce Brekerovo celkově bezúhonné lidské chování během války přispělo k tomu, že byl během denacifikace označen pouze jako Mitläufer, souběžec, nikoli jako viník. Byl však nicméně vyřazen z veřejného života a označen za monumentálního dekoratéra barbarství. Zemřel až v r. 1991, ale dobře se do té doby uživil jako autor portrétů, ba dokonce i architekt. Zmatek do duší teoretiků vnesl r. 1983 Salvador Dalí, když Brekera nazval největším sochařem 20. století.
