Kořeny fašismu sahají daleko dále, než jen do počátku dvacátého století, o kterém bude primárně řeč. Veledůležitým obdobím, které z části inspirovalo a formulovalo počátky italského fašismu je bezesporu risorgimento (znovuzrození). Risorgimento lze přirovnat k znovu sjednocení italského národa. Itálie byla v této době tvořena několika poměrně malými státy. Cílem tohoto „hnutí“ bylo spojit tyto malé státy na Apeninském poloostrově do jednoho státního útvaru - jednotné a svobodné Itálie. Myšlenka sjednocení Apeninského poloostrova sahá však poněkud dále, něž jen do 19. století a období risorgimenta. Velkými zastánci jednotné Itálii byli například i Dante Alighieri či Niccolò Machiavelli.
Postava filosofa Giuseppeho Mazziniho velmi ovlivnila rodící se fašismus. Mazzini byl jedním z hlavních protagonistů jednotného italského státu. Jeho „život není hra, nýbrž poslání“ bylo velmi význačné pro samotný raný fašismus. Dalším významný filosof, který neméně poznamenal vznikající hnutí, byl francouzský revoluční syndikalista Georges Sorel. Sorel se osobně znal s otcem italského fašismu Benitem Mussolinim, kterého ve svých počátcích silně ovlivnil. Francouzský filosof byl zprvu vyznavačem Marxových teorií, které posléze zrevidoval a zavrhl. Fašistům na něm nejvíce imponovaly jeho názory na tzv. přímou akci, která znamenala generální stávky a další jiné systematické bojkoty kapitalismu.
Nejenom přímá akce imponovala v teprve se formujících fašistických skupinkách na Sorelově učení. Byl to především jeho revoluční syndikalismus, který pomohl formulovat počáteční ideologii hnutí. Vrchol popularity revoluční syndikalismus prožil na přelomu 19. a 20. století, kdy dokázal oslovit značnou část italské inteligence. S přibývajícími roky popularita syndikalismu postupně upadala, až do doby, kdy se po první světové válce na scéně objevil nově vznikající fašismus. Fašismus přebral část syndikalistických myšlenek, aby jimi mohl porazit nově vzniklou hrozbu jménem komunismus, která se v té době šířila napříč poválečnou Evropou.
23. března 1919 se v Miláně na Piazza San Sepolcro v budově Milánského průmyslového a obchodního svazu shromáždilo něco okolo stovky lidí. V čele shromáždění stanul vystudovaný učitel a válečný dobrovolník Benito Mussolini. Onen stohlavý dav tvořily skupinky syndikalistů, početných válečných veteránů či poměrně nově vzniklých futuristů s Marinettim v čele. Toto setkání s ducem v čele „vyhlásilo válku socialismu... neboť se protiví nacionalismu“ (Zde je namysli komunistická forma materialistického socialismu, jako byrokratického aparátu k ovládnutí mas). Tento moment můžeme nazvat oficiálním zrozením fašismu v jeho počátečních revolučně antikapitalistických tendencích. Fašismus této doby převzal výše zmiňovaný Sorelův syndikalismus, který si samozřejmě částečně upravil podmínkám doby a následně ho povýšil na svojí národně hospodářskou politiku.
Osoba Bennita Mussoloniho je pro další pochopení vývoje více než důležitá, proto si jeho život trochu z konkretizujeme. Benito Mussoloni se narodil 29. července 1883 v italské vesničce, která nese název Predappio. Otec Benita byl kovář a mimo jiné i zapálený socialista, matka byla povoláním učitelkou. Od chlapeckých let se otec Benita snažil synovi předkládat literaturu, která byla nezbytná pro získání socialistického přesvědčení. Mladý Mussolini notně ovlivněn otcovým přesvědčením, vystudoval učitelský ústav. Kantorské profese se však celý život věnuje pouze krátce a vždy jen okrajově. V roce 1902 mladý duce uprchl do nedalekého Švýcarska, aby se vyhnul vojenské službě. Ve Švýcarsku Mussolini vstoupil do Italské socialistické strany a navázal zde kontakty s řadou levicově orientovaných emigrantů. Po nějaké době byl Mussolini ze Švýcarska vyhoštěn. Po návratu do Itálie nastoupil Mussolini na vojenskou službu. Po absolvování vojenské služby se Mussolini stává novinářem. Nejprve pracuje v periodikách nevalného významu, ale svojí pílí se pomalu, ale jistě dere nahoru. Významným moment v Mussoliniho životě je rok 1912 a jeho jmenování do čela novin Italské socialistické strany Avanti!. Jak píše Ernst Nolte: „... sice ještě není duce, ale už se stává nejvlivnějším, nejbarvitější a nanejvýš fascinující osobností strany.“ Tyto prvopočátky Mussoliniho socialistického přesvědčení, měly v pozdějších letech velký vliv na formování ekonomických a hospodářských myšlenek fašistického státu.
Převzetí moci
Dva měsíce od setkání na milánském náměstí Piazza San Sepolcro byl formulován fašistický program. Program fašistů byl jakousi směsicí nacionalismu, která byla pevně provázaná radikálními sociálními požadavky. Nacionalistická část programu požadovala naplnění imperialistických cílů ve Středomoří, Balkáně a Africe. Socialistické požadavky programu požadovaly, do té doby ne moc obvyklé, všeobecné volební právo od osmnácti let věku a to i pro ženy. Dále fašisté požadovali osmihodinový pracovní den a účast dělníků na tzv. odborném řízení průmyslu, vyvlastnění klíčových podniků, které mělo proběhnout pomocí velmi silné progresivní daně z kapitálu. Zrušení horní sněmovny parlamentu a vytvoření nové italské ústavy, která již nepočítala s fungování monarchie.
Fašisté vstupují s tímto programem v roce 1919 do voleb, kde ale neuspějí. Nicméně již v roce 1921 se jim daří do parlamentu probojovat. Fasci di Combattimento v této divoké době tvoří i oddíly tzv. squadristů, kteří napadají všechny možné setkání socialistů a komunistů. Dokonce zabraňují také k propuknutí stávky v automobilové továrně Alfa Romeo v roce 1920. Nejznámějším násilným činem těchto bojůvek se však stává vpadnutí do centrály socialistických novin Avanti! (Jedná se o ty samé socialistické noviny, v kterých Mussolini v minulosti pracoval jako šéfredaktor) s Mussolinim a Marrinetim v čele. Po vniknutí squadristé ničí několik tiskařských strojů, celá akce si vyžádá dokonce 4 mrtvé a 39 raněných.
Jako částečné převzetí moci do rukou fašistů je všeobecně považována událost, která nese název Pochod na Řím. Během 27. - 29. října 1922 se vydalo okolo 25 000 squadristů na pochod směrem k Římu. Tento Mussoliniho počin měl donutit krále k pověření sestavení vládního kabinetu. Jelikož se král obával občanské války, kterou by fašistické bojůvky mohly rozpoutat souhlasil 29. října 1922 s pověření Mussoliniho k sestavení kabinetu.
