Společenská a politická situace v naší zemi nám ukazuje, že principy demokratického a právního státu už zanikly, byl zredukovány pouze na nespravedlivou tržní soutěž a boj o přežití. Ústava, kdysi garant vlády orgánů státní moci, jejiž zdrojem je lid, jsou pouhou fikcí.
Tyto orgány již slouží vlastníkům kapitálu a těm, kteří jsou s nimi spjatí. Mnozí argumentují tím, že ústava zaručuje svobodu. "Demokratická" ústava existovala i u Hitlera, i za minulého režimu, a svoboda skutečně byla, ale jenom pro ty, kteří souhlasili s tehdejším zřízením. Žijeme v právním nihilismu, v absolutní nerovnosti před zákonem, v rozporu mezi slovy a činy.
Systém likviduje své kritiky. Likviduje a cejchuje to, co se příčí všemu obvyklému. Rozsévá se nenávist a nesnášenlivost. Mašinérie, která byla uvedena do pohybu, stále přináší neštěstí pro viníky i nevinné. A nyní dospěla do bodu, kdy se stala zdrojem teroru pro všechny své občany. Česká republika je tak státem, kde každý žije ve strachu. Vláda, potažmo představitelé politického systému, sice trestá nespočet lidí za "závažnou závadovou nebo trestnou protispolečenskou a protistátní činnost", nicméně sama se dopouští porušování práv a svobod.
ČR žije v bezvládí - vlády ignorují ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod.
Nejsou to jen práva politická, ale i práva sociální, která jsou soustavně likvidována a porušována. Ve skutečnosti stále existují, mají svá místa v zákonících, ovšem v praxi jsou porušována. Mnohá nejsou zcela jasně vymezena (např.Lichva), či jsou nejasně definována (právo na důstojný život, válečné štvaní, apod.) a nebo jsou odkázána na posudky královsky placených znalců a posudkových komisí (svoboda slova, veřejné zdraví). Tento jev dává prostor k jejich soustavnému porušování. Vytvořením těchto možností se tak stát plně podílí na ekonomických a sociálních zločinech. Například Listina základních práv a svobod, zakotvená v Ústavě ČR. Pro tyto práva platí, že jsou nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci. O tom, jak vypadá v ČR soudní moc není třeba polemizovat. Teď ke konkrétním příkladům.
Článek 26
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.
Stále větší počet lidí nemá na základní životní potřeby, na bydlení a stravování. V těchto odvětvích rostou nejvíce náklady přičemž mzdy a důchody stagnují anebo klesají. Ústava zaručuje právo i na přiměřenou podporu pokud ne vlastní vinou někdo práci nemá. Skutečnost je taková, že výše minimálních mezd a důchodů nezajišťují ani základní potřeby občanů. Stejně tak i částky existečního minima.
Článek 27
(2) ... Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.
Nelze nezmínit nový nápad Jaromíra Drábka, tzv. zaměstnanecké rady, což je obdoba žluťáckých odborů (Majitel podniku založí odborovou organizaci, jmenuje vůdce a fakticky odbory ovládá ve svůj prospěch). Na mnoha pracovištích vládne atmosféra strachu jako za normalizace. Lidé se bojí ozvat i o svá základní práva. Demokratický režim tak vytvořil vynikající podmínky pro persekuci pracujících "neviditelnou rukou trhu".
Článek 28
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky
Rozmáhající se dohody o provedení práce, které fakticky toto právo narušují, je nuceno podepisovat pod tíhou těžkých životních situací a zajištění základních životních potřeb stále více lidí. Mnozí také musejí rezignovat na novodobou otročinu pod různými pracovními agenturami s minimem práv a maximálním vykořisťováním. Výše minimální mzdy, za kterou pracuje 1/4 zaměstnanců, neodpovídá vůbec dnešním možnostem a cenám.
Článek 29
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.
Zrušení chráněných dílen a jiných výhod tomu nenasvědčuje. Navíc od začátku minulého roku demokratický režim úspěšně "vyléčil" přes dva tisíce invalidů, a udělal z nich práceschopné, i když zaměstnání fakticky se svým postižením neseženou. Tito lidé jsou tedy odkázáni na pomoc svých bližních.
Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Neustálé úpravy, které deformují důchodový fond včetně důchodové reformy, zapříčiňují to, že vyplácené částky nereflektují ceny základních potřeb. Částky životního a existenčního minima stejně tak příspěvky v hmotné nouzi, vůbec neodpovídají dnešním cenám ani možnostem a nedokáží pokrýt ani základní životní náklady na úrovni umožňující přežití.
Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky
Zavádění standartu a nadstandartu v praxi znamená likvidaci bezplatné péče hrazené ze zdravotního pojištění. Solidarita byla nahrazena tržními principy. Pacient tak dostane péči, na kterou bude mít peníze a ne takovou, jakou bude doopravdy potřebovat. Z porušování tohoto práva má výhody pouze farmaceutická lobby.
Článek 32
(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
V součastnosti by se dalo spíše hovořit o tendenci snižovat a různě znevýhodňovat postavení rodiny. Například otázka bydlení byla přenechána neviditelné ruce trhu a stal se z ní výhodný obchodní artikl a generátor lichvářských zisků. Ať už jde o hypotéky, nájmy, nebo výstavbu či pořízení domácnosti. Nenasytná ruka trhu se zmocnila také potřeb nezbytných pro život novorozeňat a dětí. Žádná z cen těchto věcí nezbytných pro zajištění rodiny není regulována, naopak vše je zařízeno tak, aby se pořízení rodiny stalo "drahým špásem".
Článek 33
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
To již také není úplně pravda. S různými poplatky se můžeme setkat již ve školce. Například vybavit "prvňáčka" do školy je otázka řádově několika tisícikorun. Připravovaná reforma vysokých škol, včetně školného, je výhodou pouze pro banky. Pronikání těchto tržních principů do školství však znamená konec bezplatného vzdělání.
Článek 35
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Míra, kterou stanovuje zákon se upravuje dle potřeb nadnárodních korporací. Dnes je například lobbing za prolomení těžebních limitů běžnou věcí. Mizí celé obce nebo lesy. Odstraňování ekologických zátěží je výhodným byznysem. Drancují přírodu a zdroje a říkají tomu volný trh. Příroda prostě musí ustoupit kapitálu.
V globálním kapitalismu už dávno zmizela hranice mezi legálním a nelegálním. Představitelé zahraničního kapitálu a jejich (ne)oficiální aparáty k ovlivňování veřejného života a ekonomiky zcela destabilizovaly Českou republiku, ve výsledku to znamená jediné - práva zaručené Ústavou, nemohou být naplněny. V těchto právech je téměř vždy také napsáno "podrobnosti stanoví zákon". Zákon však fakticky stanovuje buďto jejich porušování, nebo dané právo vůbec neumožňuje doopravdy naplnit. Tyto skutečnosti jsou daleko větší problém a jsou pro společnost daleko více nebezpečnější než závažné protispolečenské trestné činy jako organizování dětského dne nebo držení megafonu. Ústavu lze tedy zákonně a beztrestně obcházet, ale běda tomu, kdo by chtěl vyjádřit svůj názor!
Namátkou jsme vybrali práva, která se netýkají "extrémistů" a různých "protistátních živlů", ale úplně obyčejných lidí. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že dochází k likvidaci ústavnosti a lidských práv, byť třeba i oklikou. Každý obyčejný člověk je tak na stejné lodi jako novodobí političtí vězni, protože se stal terčem stejného útlaku. Otázkou zůstává koho chce vůbec sebepotlačující se demokracie bránit?
Zpět v čase
"Extrémistické pochody a akce" resp. jejich potlačování odhalilo, že žijeme v policejním státě. Policejní a mediální teror se stupňuje a na tyto závadově smýšlející se pořádají vyloženě hony. Svoboda v této zemi znamená pouze svobodu pro policejní stát, represe, pro zlodějinu a porušování Ústavy ČR. Už jenom to, že je nějaký názor definován jako extremismus a zároveň potlačován, ukazuje skutečnost, že existuje stále jakási obdoba neoficiální "národní fronty" korektních názorů.
Národní fronta bylo v minulém režimu uskupení sdružující různé politické i nepolitické organizace od komunistické strany až po filatelisty. Její reálnou opozicí byli nejprve národní socialisté, kteří byli souzeni za rozvratnou činnost, nejeden z nich za šíření "závadných letáků". Poté neorganizovaní disidenti, mnozí z nich vzdorují režimu dodnes. Samozřejmě že existuje řada nepolitických sdružení, která řeší řadu problémů. Ty však řeší jenom následky systému a ne hlavní příčiny. Proto mnohé z nich (zatím) nejsou předmětem zájmu policie a jiných represivních orgánů. Všechna uskupení NF měla korektní systémovou linii, žádná nevybočovala z řady.
Tato národní fronta s ideovými mantinely byla transformována neoficiální národní frontou názorové plurality, ovšem pouze do takové míry, aby nebyl ohrožen samotný režim. Tvoří ji opět různé politické strany, svazy a různé neziskovky. Například svaz politických vězňů se ve svém myšlení nezměnil. Ani ten komunistický nechtěl mít s tehdejšími vězni režimu nic společného, naopak akceptoval jejich potlačování. Karel Kryl, krátce po svém příjezdu do Česka, varoval před demokratůrou, tedy před systémem, který se na oko tváří jako demokracie, ale není svobodným. Čas plynul a Kryl stále více viděl tu morální špínu, cenzuru, zlodějinu, nesplněné sliby a promarněné příležitosti, které se odhalovaly součastně s dobou. Jeho díla z devadesátých let hovoří za vše. "Svoboda nezná žádné ale. Buď je a nebo není." prohlásil. A jak je to dnes? Národní fronta těch, kteří souhlasí, kteří "drží hubu" a těch kteří mají svých starostí dost.
Minulý režim byl typický tím, že násilně formoval myšlení lidí. Komunističtí politruci obdivovali západní propagandu, ale neuměli ji pochopit ani nepodobit. Jejich propaganda se dala spíše přirovnat k té z Orwelova románu 1984. Ta demokratická pracuje daleko lépe a záludněji. Myšlení lidí jde lépe formovat pomocí umě zpracovaného zpravodajství a filmů, než povinným členstvím ve straně. Výsledek je však stále stejný. Lidé raději mlčí a bojí se postavit za svá práva. Mají však pocit, že lépe již nebude a že vlastně nic nezmění. Neangažovanost občanů a strach je dalším typickým rysem totalitního režimu.
Databáze Očista aneb ať udělají cokoliv, vždy to bude demokracie.
Policie si vede databázi závadových osob a protistátních živlů pod názvem Očista (paralera s názvy databází StB čistě náhodná). Bohužel nikdo neví, na základě čeho se může v takové databázi ocitnout. Do databáze nelze ani nahlédnout. Existence takové databáze je v demokracii samozřejmě nepřípustná, avšak stačí udělit zákonnou vyjímku tzv. Závazný pokyn policejního prezidenta (č. 93/2006) a protiprávnost najednou neexistuje. Když si mnozí z nás vzpomenou na minulý režim, vybaví se vodní děla, obušky, ohebné paragrafy. Za tu dobu se ledacos změnilo, technika represivních orgánů se vylepšila, ale praktiky zůstaly stejné. Prakticky vzato, i kdyby zavedli stanné právo jako za Hitlera, byla by to demokracie. Stačila by jenom zákonná úprava. To však neznamená, že rány tonfou "demokratickým obuškem" bolí méně. Jsou však společensky přijatelnější. Nakonec když může demokracie páchat zločiny proti lidskosti všude ve světě, proč by to nešlo někdy zkusit i "doma"?
Demokraté nejlepší učitelé lidských práv.
V praxi to vypadá tak, že se k soudu můžeme dostat za vylepení nálepek nebo za to, co jsme řekli. Mohou zakázat i politickou stranu. Důvod? Porušovala lidská práva, zakotvené v ústavě. Naproti tomu, asociální reformy a privatizace, které pošlapávají lidská práva plošně, jsou tolerovány, a to i přesto, že útočí na lidi přímo. Dostáváme se tedy do situace, kdy skutečný zločin se stává dobrým činem a vyslovený názor zločinem proti lidským právům, tzv. závadovou trestnou činností verbálního charakteru.
Ano, "Chci privatizovat zdravotnictví" není přeci to samé jako "Chci svobodný, národní, a sociální stát". Přitom rovina těchto prohlášení je ve své podstatě stejná - chtějí změnu - v té skutkové se samozřejmě zcela liší. První prohlášení, které je opravdu hodno kriminalizace, je nejen akceptováno, ale i uvedeno do praxe. Jeho protizákonnost a protiústavnost musela být odstraněna úpravou mnohých zákonů. Přičemž jeho cílem je daleko více potlačit lidská práva na úkor obohacení několika jednotlivců, než druhé prohlášení, které v konečném důsledku požaduje změnu poměrů a participaci národa na věcech veřejných. Tedy, za druhé prohlášení si v Kocourkově vysloužíte lynč a trestní stíhání ze strany státu.
V České republice je korupce, bezohlednost a defraudace skutečným naplněním svobody. Na tuto svobodu se nesmí sáhnout. Ovšem práva politická a sociální je nutno oklešťovat. Nejsme extrémisté, ani zločinci, neboť tento režim ztratil svoji legitimitu soustavným porušováním Ústavy ČR a jako občané máme právo postavit se na odpor.
Dnes se extrémistou stane člověk, protože cítí odpovědnost. Z této odpovědnosti se stane životní postoj. Je do něj vtažen, protože nezapadá do existujících struktur a vzorců, odmítá je a to jej nutí ke konfrontaci s režimem, díky které získá cejch nepřítele. Političtí vězni se vždy zpravidla snažili změnit systém zdola. A systém, který nestojí o skutečné reformy a dialog má vždy politické vězně. Sedět na lavici obžalovaných s novodobými politickými vězni, není žádná potupa. Jejich vůlí nejde pohrdat, nejde ji ani nenávidět. Lze si ji jen vážit.
ČR žije v bezvládí - vlády ignorují ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod.
Nejsou to jen práva politická, ale i práva sociální, která jsou soustavně likvidována a porušována. Ve skutečnosti stále existují, mají svá místa v zákonících, ovšem v praxi jsou porušována. Mnohá nejsou zcela jasně vymezena (např.Lichva), či jsou nejasně definována (právo na důstojný život, válečné štvaní, apod.) a nebo jsou odkázána na posudky královsky placených znalců a posudkových komisí (svoboda slova, veřejné zdraví). Tento jev dává prostor k jejich soustavnému porušování. Vytvořením těchto možností se tak stát plně podílí na ekonomických a sociálních zločinech. Například Listina základních práv a svobod, zakotvená v Ústavě ČR. Pro tyto práva platí, že jsou nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci. O tom, jak vypadá v ČR soudní moc není třeba polemizovat. Teď ke konkrétním příkladům.
Článek 26
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.
Stále větší počet lidí nemá na základní životní potřeby, na bydlení a stravování. V těchto odvětvích rostou nejvíce náklady přičemž mzdy a důchody stagnují anebo klesají. Ústava zaručuje právo i na přiměřenou podporu pokud ne vlastní vinou někdo práci nemá. Skutečnost je taková, že výše minimálních mezd a důchodů nezajišťují ani základní potřeby občanů. Stejně tak i částky existečního minima.
Článek 27
(2) ... Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.
Nelze nezmínit nový nápad Jaromíra Drábka, tzv. zaměstnanecké rady, což je obdoba žluťáckých odborů (Majitel podniku založí odborovou organizaci, jmenuje vůdce a fakticky odbory ovládá ve svůj prospěch). Na mnoha pracovištích vládne atmosféra strachu jako za normalizace. Lidé se bojí ozvat i o svá základní práva. Demokratický režim tak vytvořil vynikající podmínky pro persekuci pracujících "neviditelnou rukou trhu".
Článek 28
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky
Rozmáhající se dohody o provedení práce, které fakticky toto právo narušují, je nuceno podepisovat pod tíhou těžkých životních situací a zajištění základních životních potřeb stále více lidí. Mnozí také musejí rezignovat na novodobou otročinu pod různými pracovními agenturami s minimem práv a maximálním vykořisťováním. Výše minimální mzdy, za kterou pracuje 1/4 zaměstnanců, neodpovídá vůbec dnešním možnostem a cenám.
Článek 29
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.
Zrušení chráněných dílen a jiných výhod tomu nenasvědčuje. Navíc od začátku minulého roku demokratický režim úspěšně "vyléčil" přes dva tisíce invalidů, a udělal z nich práceschopné, i když zaměstnání fakticky se svým postižením neseženou. Tito lidé jsou tedy odkázáni na pomoc svých bližních.
Článek 30
(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Neustálé úpravy, které deformují důchodový fond včetně důchodové reformy, zapříčiňují to, že vyplácené částky nereflektují ceny základních potřeb. Částky životního a existenčního minima stejně tak příspěvky v hmotné nouzi, vůbec neodpovídají dnešním cenám ani možnostem a nedokáží pokrýt ani základní životní náklady na úrovni umožňující přežití.
Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky
Zavádění standartu a nadstandartu v praxi znamená likvidaci bezplatné péče hrazené ze zdravotního pojištění. Solidarita byla nahrazena tržními principy. Pacient tak dostane péči, na kterou bude mít peníze a ne takovou, jakou bude doopravdy potřebovat. Z porušování tohoto práva má výhody pouze farmaceutická lobby.
Článek 32
(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
V součastnosti by se dalo spíše hovořit o tendenci snižovat a různě znevýhodňovat postavení rodiny. Například otázka bydlení byla přenechána neviditelné ruce trhu a stal se z ní výhodný obchodní artikl a generátor lichvářských zisků. Ať už jde o hypotéky, nájmy, nebo výstavbu či pořízení domácnosti. Nenasytná ruka trhu se zmocnila také potřeb nezbytných pro život novorozeňat a dětí. Žádná z cen těchto věcí nezbytných pro zajištění rodiny není regulována, naopak vše je zařízeno tak, aby se pořízení rodiny stalo "drahým špásem".
Článek 33
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
To již také není úplně pravda. S různými poplatky se můžeme setkat již ve školce. Například vybavit "prvňáčka" do školy je otázka řádově několika tisícikorun. Připravovaná reforma vysokých škol, včetně školného, je výhodou pouze pro banky. Pronikání těchto tržních principů do školství však znamená konec bezplatného vzdělání.
Článek 35
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Míra, kterou stanovuje zákon se upravuje dle potřeb nadnárodních korporací. Dnes je například lobbing za prolomení těžebních limitů běžnou věcí. Mizí celé obce nebo lesy. Odstraňování ekologických zátěží je výhodným byznysem. Drancují přírodu a zdroje a říkají tomu volný trh. Příroda prostě musí ustoupit kapitálu.
V globálním kapitalismu už dávno zmizela hranice mezi legálním a nelegálním. Představitelé zahraničního kapitálu a jejich (ne)oficiální aparáty k ovlivňování veřejného života a ekonomiky zcela destabilizovaly Českou republiku, ve výsledku to znamená jediné - práva zaručené Ústavou, nemohou být naplněny. V těchto právech je téměř vždy také napsáno "podrobnosti stanoví zákon". Zákon však fakticky stanovuje buďto jejich porušování, nebo dané právo vůbec neumožňuje doopravdy naplnit. Tyto skutečnosti jsou daleko větší problém a jsou pro společnost daleko více nebezpečnější než závažné protispolečenské trestné činy jako organizování dětského dne nebo držení megafonu. Ústavu lze tedy zákonně a beztrestně obcházet, ale běda tomu, kdo by chtěl vyjádřit svůj názor!
Namátkou jsme vybrali práva, která se netýkají "extrémistů" a různých "protistátních živlů", ale úplně obyčejných lidí. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že dochází k likvidaci ústavnosti a lidských práv, byť třeba i oklikou. Každý obyčejný člověk je tak na stejné lodi jako novodobí političtí vězni, protože se stal terčem stejného útlaku. Otázkou zůstává koho chce vůbec sebepotlačující se demokracie bránit?
Zpět v čase
"Extrémistické pochody a akce" resp. jejich potlačování odhalilo, že žijeme v policejním státě. Policejní a mediální teror se stupňuje a na tyto závadově smýšlející se pořádají vyloženě hony. Svoboda v této zemi znamená pouze svobodu pro policejní stát, represe, pro zlodějinu a porušování Ústavy ČR. Už jenom to, že je nějaký názor definován jako extremismus a zároveň potlačován, ukazuje skutečnost, že existuje stále jakási obdoba neoficiální "národní fronty" korektních názorů.
Národní fronta bylo v minulém režimu uskupení sdružující různé politické i nepolitické organizace od komunistické strany až po filatelisty. Její reálnou opozicí byli nejprve národní socialisté, kteří byli souzeni za rozvratnou činnost, nejeden z nich za šíření "závadných letáků". Poté neorganizovaní disidenti, mnozí z nich vzdorují režimu dodnes. Samozřejmě že existuje řada nepolitických sdružení, která řeší řadu problémů. Ty však řeší jenom následky systému a ne hlavní příčiny. Proto mnohé z nich (zatím) nejsou předmětem zájmu policie a jiných represivních orgánů. Všechna uskupení NF měla korektní systémovou linii, žádná nevybočovala z řady.
Tato národní fronta s ideovými mantinely byla transformována neoficiální národní frontou názorové plurality, ovšem pouze do takové míry, aby nebyl ohrožen samotný režim. Tvoří ji opět různé politické strany, svazy a různé neziskovky. Například svaz politických vězňů se ve svém myšlení nezměnil. Ani ten komunistický nechtěl mít s tehdejšími vězni režimu nic společného, naopak akceptoval jejich potlačování. Karel Kryl, krátce po svém příjezdu do Česka, varoval před demokratůrou, tedy před systémem, který se na oko tváří jako demokracie, ale není svobodným. Čas plynul a Kryl stále více viděl tu morální špínu, cenzuru, zlodějinu, nesplněné sliby a promarněné příležitosti, které se odhalovaly součastně s dobou. Jeho díla z devadesátých let hovoří za vše. "Svoboda nezná žádné ale. Buď je a nebo není." prohlásil. A jak je to dnes? Národní fronta těch, kteří souhlasí, kteří "drží hubu" a těch kteří mají svých starostí dost.
Minulý režim byl typický tím, že násilně formoval myšlení lidí. Komunističtí politruci obdivovali západní propagandu, ale neuměli ji pochopit ani nepodobit. Jejich propaganda se dala spíše přirovnat k té z Orwelova románu 1984. Ta demokratická pracuje daleko lépe a záludněji. Myšlení lidí jde lépe formovat pomocí umě zpracovaného zpravodajství a filmů, než povinným členstvím ve straně. Výsledek je však stále stejný. Lidé raději mlčí a bojí se postavit za svá práva. Mají však pocit, že lépe již nebude a že vlastně nic nezmění. Neangažovanost občanů a strach je dalším typickým rysem totalitního režimu.
Databáze Očista aneb ať udělají cokoliv, vždy to bude demokracie.
Policie si vede databázi závadových osob a protistátních živlů pod názvem Očista (paralera s názvy databází StB čistě náhodná). Bohužel nikdo neví, na základě čeho se může v takové databázi ocitnout. Do databáze nelze ani nahlédnout. Existence takové databáze je v demokracii samozřejmě nepřípustná, avšak stačí udělit zákonnou vyjímku tzv. Závazný pokyn policejního prezidenta (č. 93/2006) a protiprávnost najednou neexistuje. Když si mnozí z nás vzpomenou na minulý režim, vybaví se vodní děla, obušky, ohebné paragrafy. Za tu dobu se ledacos změnilo, technika represivních orgánů se vylepšila, ale praktiky zůstaly stejné. Prakticky vzato, i kdyby zavedli stanné právo jako za Hitlera, byla by to demokracie. Stačila by jenom zákonná úprava. To však neznamená, že rány tonfou "demokratickým obuškem" bolí méně. Jsou však společensky přijatelnější. Nakonec když může demokracie páchat zločiny proti lidskosti všude ve světě, proč by to nešlo někdy zkusit i "doma"?
Demokraté nejlepší učitelé lidských práv.
V praxi to vypadá tak, že se k soudu můžeme dostat za vylepení nálepek nebo za to, co jsme řekli. Mohou zakázat i politickou stranu. Důvod? Porušovala lidská práva, zakotvené v ústavě. Naproti tomu, asociální reformy a privatizace, které pošlapávají lidská práva plošně, jsou tolerovány, a to i přesto, že útočí na lidi přímo. Dostáváme se tedy do situace, kdy skutečný zločin se stává dobrým činem a vyslovený názor zločinem proti lidským právům, tzv. závadovou trestnou činností verbálního charakteru.
Ano, "Chci privatizovat zdravotnictví" není přeci to samé jako "Chci svobodný, národní, a sociální stát". Přitom rovina těchto prohlášení je ve své podstatě stejná - chtějí změnu - v té skutkové se samozřejmě zcela liší. První prohlášení, které je opravdu hodno kriminalizace, je nejen akceptováno, ale i uvedeno do praxe. Jeho protizákonnost a protiústavnost musela být odstraněna úpravou mnohých zákonů. Přičemž jeho cílem je daleko více potlačit lidská práva na úkor obohacení několika jednotlivců, než druhé prohlášení, které v konečném důsledku požaduje změnu poměrů a participaci národa na věcech veřejných. Tedy, za druhé prohlášení si v Kocourkově vysloužíte lynč a trestní stíhání ze strany státu.
V České republice je korupce, bezohlednost a defraudace skutečným naplněním svobody. Na tuto svobodu se nesmí sáhnout. Ovšem práva politická a sociální je nutno oklešťovat. Nejsme extrémisté, ani zločinci, neboť tento režim ztratil svoji legitimitu soustavným porušováním Ústavy ČR a jako občané máme právo postavit se na odpor.
Dnes se extrémistou stane člověk, protože cítí odpovědnost. Z této odpovědnosti se stane životní postoj. Je do něj vtažen, protože nezapadá do existujících struktur a vzorců, odmítá je a to jej nutí ke konfrontaci s režimem, díky které získá cejch nepřítele. Političtí vězni se vždy zpravidla snažili změnit systém zdola. A systém, který nestojí o skutečné reformy a dialog má vždy politické vězně. Sedět na lavici obžalovaných s novodobými politickými vězni, není žádná potupa. Jejich vůlí nejde pohrdat, nejde ji ani nenávidět. Lze si ji jen vážit.
