V obou případech máme co dočinění s nihilismem, který má daleko impozantnější proporce, než nihilismus extrémistických skupin, kde je krize přítomna v akutním nezahaleném stadiu.
Připomněli jsme již jaké je skutečné pozadí zmíněného mýtu: jde o skutečnost, že moderní, dobře organizovaná historiografie interpretovala procesy, jež připravily půdu pro vznik evropského nihilismu, jako pokrok. Pokud jde o toto pozadí, západní a komunistický mýtus se shodují. Přesto však jsou řekněme v dialektickém vztahu, který vypovídá o jejich skutečném existenciálním významu.
V komunistickém mýtu jsou díky jeho primitivní těžkopádnosti a díky tomu, že se explicitněji odvolává na základní motiv - ekonomiku - lépe rozeznatelné prvky, jež svědčí o jeho skutečném smyslu. Jak je známo, v jeho rámci vznikla tvrdá polemika se všemi projevy duchovní krize: byly sice rozpoznány, ale připisují se na vrub „buržoazního dekadentismu“ a „anarchistického individualismu“. Ty jsou považovány za charakteristické rysy buržoazního odcizení se skutečností a terminální formy rozkladu, vyprodukované určitým ekonomickým systémem odsouzeným k zániku, tedy kapitalismem. Krize se tedy vykládá výhradně jako proces, který se týká hodnot a ideálů, jež jsou nadstavbou tohoto systému a jež poté, co se změnily v lež a pokrytectví, již nemají nic společného s praktickým chováním jednotlivců a hybnými silami epochy.
Ve svých radikálních formách se tento mýtus, tam kde se prosadil a kontroluje hnutí, organizace a národy, spojuje s odpovídajícím výchovou, určitým druhem psychické lobotomie, jejímž cílem je metodicky neutralizovat již od dětství každou formu vnímavosti a vyšších zájmů, každý způsob myšlení, který přesahuje hranice ekonomiky ekonomicko-sociálních procesů. Je to mýtus, jehož pozadím je to nejstrašnější prázdno, můžeme jej označit za ten nejzhoubnější opiát, který byl až doposud vykořeněnému lidstvu podán. Tento klam se však ničím neliší od iluze, obsažené v mýtu prosperity, zvláště v těch jeho formách, které se na Západě vyhraňují jako technologická euforie, stimulovaná jistými perspektivami takzvané „druhé průmyslové revoluce“ atomové éry bez ohledu na to, že se zde v podmínkách zápasu nad světem pohybujeme materiálně i politicky na okraji vulkánu.
Omyly a iluze obou ekonomicko-sociálních ideologií jsou nicméně totožné. Spočívají v tom, že se vážně předpokládá, že existenciální bída se omezuje na ty, kdo z toho či onoho důvodu trpí hmotným nedostatkem, zbídačení vinou daného ekonomického-sociálního systému, a že tato bída je větší u vyděděnců a proletariátu, než u jedinců, kteří žijí v materiálně dobře zajištěných či privilegovaných podmínkách, tudíž musí automaticky vymizet při „osvobození od potřeb“, při všeobecném zlepšení hmotných podmínek existence. Naopak je pravda, že smysl existence může chybět jak jedněm, tak druhým, a že neexistuje žádný vztah mezi materiálním a duchovním strádáním. Pouze nejnižším a nejprimitivnějším vrstvám společnosti lze předstírat, že receptem na veškeré štěstí a lidskou důstojnost je to, co bylo správně nazváno „zvířecím ideálem“, blahobyt hodný hovězího dobytka.
Neexistuje tudíž žádný vztah mezi smyslem života a podmínkami ekonomického blahobytu, pokud ano, tedy je spíše vztah opačný.
Ostatně je zde ještě jeden novější jev, jenž má v tomto kontextu velký význam, a sice takzvaný „globální protest“. Vychází částečně ze způsobu uvažování, jenž zde byl právě naznačen. Pod vlivem Marcusových názorů se dospělo k tomu, že byla rozpoznána podstatná shoda mezi systémem vyspělých komunistických zemí a zemí kapitalistické oblasti. V obou případech můžeme hovořit o technologické konzumní společnosti.
V komunistických zemích totiž proletariát už nevznáší původní revoluční požadavky, ty se částečně přežily, protože „dělnická třída“ byla začleněna do konzumního systému a byla ji zajištěna nikoli již „proletářská“, nýbrž buržoazní životní úroveň. To, že byla taková životní úroveň této třídě původně odepřena, bylo vlastně popudem k revoluci. Ale současně s konvergencí obou systémů byla odhalena rozhodující moc jediného „systému“, jež se projevuje destrukcí jakéhokoliv vyššího smyslu života a osobnosti.
Na úrovni, jež je více či méně úrovní „posledního člověka“, jak nám jej představil Nietzsche, soudí jedinec v současné konzumní společnosti v naprosté většině případů, že vzdát se pohodlí a průměrného blahobytu, které mu nabízí rozvinutá konzumní společnost, je absurdní, a že je to příliš vysoká cena za jakousi abstraktní svobodu. Přijímá tedy ochotně všechna omezení, jež platí uvnitř systému a vedou ke zprůměrnění. Tímto konstatováním se přechází od revolučního marxismu, zbaveného své původní hnací síly, právě ke zmíněnému „globálnímu protestu“ proti systému.
Tento protest je však vznášen ve jménu ničeho, neboť neobsahuje žádný vyšší princip, má iracionální, rádoby anarchistický, instinktivní charakter, z nouze se odvolává jakožto na jediný revoluční potenciál na odpudivé menšiny outsiderů, existencí na okraji společnosti a vyvrhelů.
Úryvek pochází z knihy Jezdit na tygru
