Francis Fukuyama ve svém díle Konec dějin a poslední člověk vyhlásil stav „konce dějin“ jenž nastal pádem berlínské zdi. Stav, v němž podle něj dospěla historie ke svému konci a naplnění tím, že se demokratický a ekonomický liberální světonázor ukázal jako ne absolutně dokonalý, ale jako jediný možný. Tím vzniknul „kapitalistický realismus“.
Kapitalistický realismus, jenž je symbolem současné liberální doby po „konci dějin“ se dá charakterizovat pojmy, které vymezil Alain de Benoist jako pět současně prolínajících se procesů: individualizace rozpadem starobylých sounáležitých společenství, masovost přijetím standardizovaného způsobu života a chování, odposvátnění odlivem velkých náboženských příběhů ve prospěch vědeckého výkladu světa, racionalizace nadvládou instrumentálního rozumu obchodního styku a technické efektivity, univerzalizace celosvětovým rozšířením společenského modelu, který je implicitně vydáván za jediný racionálně možný a tudíž nadřazený všem ostatním.
Tato nadřazenost všemu ostatnímu charakterizuje tento „kapitalistický realismus“ nejvíce. Neexistuje a ani není dovolena alternativa v „konci dějin“, stejně jako neexistovala alternativa v „reálném socialismu“ za dob komunismu s jediným rozdílem, že tento „konec dějin“ Marx spatřoval v komunismu.
Kapitalistická normalizace doby a její totalitní praktiky jsou zaváděny v politických strukturách, které se stále označují a vystupují jako demokratické. Neoliberálové, největší zastánci kapitalismu, normalizují kapitalismus do pozice jediného a životaschopného politického a ekonomického systému, jemuž nemůže být rovna jiná byť jen zdánlivě odlišná alternativa. Kapitalismus se plně normalizoval do duší evropských lidí a jejich velikost a důstojnost proměnil ve směnnou hodnotu peněz a zisku. Národní svobody a přirozené hodnoty etnických Evropanů byly touto normalizací vyměněny za bezohlednou svobodu obchodu. Pak už bohužel musíme Marxovi přiznat pravdivost jeho poučky, že kapitalismus vykořisťování politickými iluzemi nahradil vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.
„Kapitalistický realismus“ je tedy dějinným hrobem ideologií a plurality názorů, které vyměnil za univerzalistický a jediný dogmatický výklad světa. Světa brutálního a hluboce nespravedlivého, jehož realita a hodnotnost je poměřována penězi, což vede k etnocidě evropských národů a zničení jejich duší. Normalizace „kapitalistického realismu“ se dá tedy charakterizovat jako rezignovaný člověk, jenž dospěl ke svému „konci dějin“ a jakákoliv naděje na změnu je pro něj pouze bláhovou iluzí.
Neexistence alternativy a přijmutí Fukuyamovy teze, že dějiny kulminovaly liberálním kapitalismem do svého konce, je pro nás něco nepřijatelného. Alternativy, které se tváří jako opozice „kapitalistického realismu“, jakou jsou marxisté, jsou však sami součástí této normalizace a žádnou alternativu nenabízejí.
Svou prohru si marxisté uvědomili během první světové války, kdy byla Marxova definice internacionálního dělníka hájícího pouze své zájmy vyvrácena. Dělník, o němž Marx kdysi prohlásil, že nemá vlast najednou dobrovolně narukoval do národních armád a identifikoval se s národem a ne s třídou. Najednou se nic, o čem teoretizoval Marx, nestalo skutečností, nacionalismus a sounáležitost zvítězila nad internacionalismem a třídním bojem.
Materialističtí marxisté tedy poznali, že duše dělníka je spojena s něčím větším, dlouhotrvajícím a hodnotnějším, než je materiální uspokojení, které mu bylo nabídnuto. Jedním z prvních marxistů, kteří si tuto nutnost kulturní a duchovní revoluce uvědomil, byl Antonio Gramsci.
Nová levice tedy upustila své liberalistické ekonomické marxistické teorie a vrhla se do náruče teorie liberálního kapitalismu, kde začala uplatňovat své liberalistické pohledy na svět a na humanitu člověka - pokusila se o změnu myšlení a kultury. Po zavržení svých marxistických výrobních postupů tito marxisté plně přijali podstatu „kapitalistického realismu“ a plně se etablovali do jeho soukolí. „Realistický kapitalismus“ tak došel k naplnění toho čím vždy byl - zrcadlovým odrazem marxismu - obě dvě ideologie plně liberální, individualistické, pod rouškou svobody, globalizované a obě dvě identifikované s materialistickým kapitálem v nejextremnější podobě.
Náš postoj se musí plně vymezit tomuto normalizovanému kapitalistickému neoliberalismu a postavit se proti proklamovanému „konci dějin“ jenž je Evropanům vnucen jako jediné východisko. Proti „konci dějin“ jenž vede k normalizovanému člověku podmíněnému ekonomickým formulacím. Proti tomuto „konci dějin“, který bude ve svém konci znamenat zánik evropské kultury a ducha evropského člověka. Za skutečný revoluční nacionalismus a socialismus, který povede k sociální spravedlnosti a sounáležitosti a neuvězní člověka v totalitním normalizovaném státě kapitálu!
