Když jste byla uvězněna, měla jste krátce po jedenadvacátých narozeninách, takže jste byla, z hlediska nás starších, vlastně takové mírně odrostlejší dítě. Jak se z dítěte stane politický vězeň?
Na úvod vás musím opravit, v tu dobu mi bylo čerstvých dvacet – 21. narozeniny jsem už "slavila" na cele.
Dítě, to asi záleží na úhlu pohledu, já jsem se jako dítě necítila. Spíš mi to dávali najevo lidi z vězeňské služby anebo místní recidivistky, kterých jsem tam zažila spoustu. Nikdo z nich prakticky nechápal, proč tam vlastně jsme a ještě s vazebními důvody b) [tj. kolusní vazba, pozn. TP].
Komické byly např. reakce lékařů vazební věznice, ti nechtěli uvěřit tomu, že například neberu drogy nebo nějaké léky, a celkově jim trvalo vstřebat to, že nezapadám do profilu jejich klasické klientely. Až později jsem jejich údiv pochopila. Věk byl jen takový další faktor jejich údivu.
Jak se z dítěte stane politický vězeň? Jednoduše, dokonce velmi jednoduše. Teď Vás asi zklamu, protože v jednom článku jste mne nepřímo označil za takové páté kolo u vozu, ale já ze své pozice to vidím tak, že stačí lidově řečeno "něco dělat", prostě být vidět. Nechat se zaškatulkovat jako neonacista není v téhle banánové republice nic těžkého, takže je to vlastně jedno, jestli je člověku dvacet nebo padesát, stačí přilákat pozornost státních špehů natolik, aby měli důvod Vás klepnout přes prsty. Pokud ten důvod mají, jde to velmi rychle.
Vzpomenete si, kdy jste si poprvé "natvrdo" uvědomila, že se pro své názory a pro svou politickou činnost můžete dostat do vězení?
Osobně si spíš myslím, že si to každý, teď použiju Vámi nabídnutý termín "politicky činný člověk", do jisté míry uvědomuje stále. Ale hrajeme vabank – jsme nespokojení, tak to dáváme najevo. Hrajeme s těmi, co vznášejí takto fantasmagorická obvinění, až do konce a to může přinést i vazbu nebo vězení.
Živě si vzpomínám na to, jak jsem si říkala, že jsem pro ně malá ryba, byla jsem smířená s každodenním šmírováním, domovní prohlídkou, obviněním, ale ne s vazbou, to mne ani jednou reálně nenapadlo. Všechno jsem brala jako rutinní šikanu Systému.
Co vás ve vazbě nejvíc překvapilo, co je tam nejvíc "jinak" oproti tomu, co si představuje člověk, který takové prostředí zná jen z knih nebo filmů?
Jak jsem výše uvedla, překvapení pro mne byla celá vazba. První týden mi to nedocházelo, potom člověk teprve přijme realitu. Pro mne nebylo nijak hrozné ani to prostředí, jako spíš jeho "obyvatelé". S naší výší trestní sazby jsem se tam potkala se všemi druhy kriminálnic od olašských zlodějek až po několikanásobné vražedkyně. Je vtipné, když si člověk vzpomene na to, že hrál volejbal proti někomu, kdo zmasakroval člověka sekyrou. Nefunguje tam soukromí a nejvíc mi asi vadila ta celková bezmoc cokoliv na tom změnit.
Jak se k vám chovali bachaři? Dávali vám pocítit, v dobrém nebo ve zlém, že jste "politická"?
Když zpětně zapátrám v paměti, tak tam hrál roli čas. Zkraje nebyli ani trochu lidští, nedivím se, když jsem viděla, co některé obviněné dokážou. Oni nejsou moc zvyklí rozlišovat obviněné podle paragrafu, berou to spíš tak, že tam za něco hrozného přece se sazbou 3–8 let být musíte. Po čase se ale ukázalo, že jsou to taky jenom nespokojení lidé, a že sami dobře vědí, že jsem tam, protože je to proces na politickou objednávku.
Jaký dojem jste měla ze soudkyně Bedřichové, která rozhodovala o vzetí do vazby? Byla podle vás skutečně přesvědčená o tom, že patříte do vězení nebo prostě jen měla své instrukce?
Nejlepší odpověď na vaší otázku bude to, že si velmi dobře pamatuji na chvíli, kdy předstupujete před soudce s vědomím, že ač řeknete cokoli, o verdiktu je dopředu rozhodnuto. Advokát ex offo tam byl spíše jen do počtu, po tom, co mi bylo sděleno, že další neupřesněnou dobu bude můj domov na adrese věznice Pankrác, mi sdělil, že vlastně moc nechápe za co mne na vazbu dávají, ale že odjíždí na dovolenou a nebude to řešit dříve než za 14 dní.
O tom, že soudkyně Bedřichová měla jasně určeno, jak postupovat, nepochybuji, svědčí o tom i ten fakt, že rozhodnutí o vzetí do vazby leželo celou dobu orazítkované na stole a soudkyně jej jen poté podala eskortě, která nás převezla na Pankrác. Dále to není asi třeba moc komentovat.
Vyvíjel na vás někdo ve vazbě tlak, abyste změnila výpověď a dosáhla tak svého propuštění nebo vám takovou možnost aspoň nabízel?
Ne, v tomto směru na mne nikdo nic takového ani nezkusil. Vzpomínám si jen na to, že mi policejní eskorta nabízela, že pokud jim řeknu, kdo z policie nám dával vědět o raziích, zajistí mi lepší ubytování, ale ani oni sami nevěřili, že se něco dozví.
A vy sama, připustila jste si v některé chvíli možnost, že se "přiznáte" a začnete vypovídat tak, jak si přeje obžaloba, takže se dostanete na svobodu a skončíte s mírným trestem "na pokrytí vazby"?
Neměla jsem se k čemu přiznat a vypovídat k tak scestnému obvinění nemělo žádný smysl. Myslím, že by to stejně propuštění nepřineslo.
Vy jste se nicméně nepřiznala a setrvala na své výpovědi, naopak jeden z vašich spoluobviněných, říkejme mu Richard L., to udělal, změnil výpověď aspoň zčásti tak, jak si přála policie, a vypovídal proti ostatním, za což byl z vazby loni v létě propuštěn. Potom vám do vězení poslal "slavný" dopis, kde píše, jak zahrál u soudu divadlo. Jak se na jeho volbu díváte? Je pro vás zrádcem nebo ho chápete a odpustila jste mu?
Beru tento rozhovor i jako možnost vyjádřit se k mnoha dalším věcem a jednou z nich je určitě i celá záležitost kolem Langa. Ve chvíli, kdy jsem se z rozhlasu dozvěděla, že se naše řady na Pankráci rozrostly o jednoho člověka, byla jsem skálopevně přesvědčena, že vazbu uvalili na Milana Hrocha (také spoluobviněný), ve chvíli kdy mi bylo sděleno, že los padnul na Langa, věděla jsem, že je tam pouze proto, že policejní orgány dobře věděly, na jakého koně vsadit.
K tomu dopisu není asi už co dodat, pokud je někdo schopen psát "z cely do cely" prosebné dopisy o pomoc, svědčí to jen o tom, že jeho aktivistický život byl veden něčím jiným, než bojem za pravdu a ideály. Richard se nezměnil, vždycky musel být to vystrašené stvoření, které jsem poté potkávala na chodbách věznice, a jeho několikaměsíční vazba ukázala všem jeho psychické problémy veřejně bez škrabošky bojovníka. Odpuštění musí přijít jinde, slova jako "zrádce" se možná nabízejí, ale ponechám na každém, ať si na něj udělá názor sám.
Jestli se dobře pamatuji, ve videoklipu pro RWU vystupujete velmi otevřeně proti Romům, feťákům, zlodějům atd. Ze dne na den jste se mezi takovými lidmi ocitla, a to na pár metrech čtverečních a na 24 hodin denně. Jaký to na vás mělo vliv?
Názory, které někde zazněly, vždy vycházely z nás, to, jestli je někdo vyřkne nahlas, je jen otázkou cti. A pokud někoho uvězní za to, že poukazuje na rutinní problémy dnešní doby a jejich původce, dá se čekat, že se tam setkáte i s těmi, proti kterým byly směřovány. To, že jste nakonec nuceni s nimi žít v jedné místnosti, je možná nepříjemné, alespoň vás to utvrdí v tom, že to, co jste si o nich mysleli, je podložené pravdou.
Kdybych to měla vyjádřit čísly, tak 80 % jsou Romky, z velké části za krádeže a loupeže (co pamatuji, prakticky všechny byly drogově závislé), zbytek tvoří vraždy a některé obviněné jsou tam za podvody. Takže není doopravdy o co stát.
Zaujaly vás osudy některé konkrétní spoluvězeňkyně? Řeknete nám k tomu něco bližšího?
Na vazbě je těžké někomu věřit, spousta lidí si vymýšlí rozsáhlé příběhy, zač tam jsou. Ale jen ve zkratce. Pro mne byl asi nejzajímavější příběh jisté letušky, která dostala 10 let, po odvolání jí trest snížili na pět, za to, že díky svým kontaktům v zahraničí zajistila práci synovi své kamarádky, který se tam později nechal zlanařit na pašování drog do Jižní Ameriky. Bohužel odposlechy mluvily "jasně", tato matka od 17leté dcery se stala díky vykonstruovanému procesu českých policistů překupnicí s drogami. Byla to jedna z mála žen, která si určitě nezasloužila takový trest, jaký jí byl uložen. Dnes by snad měla být podmínečně propuštěna.
Jak jste prožívala první hlavní líčení kam vás vedli chodbou plnou vašich příznivců a pak jste viděla, že do jednací síně se nikdo z nich nedostal, jsou tam jen aktivisté a policisté v civilu?
Tenhle den byl po uzavírání spisů jeden z nejvypjatějších. Bylo těžké vidět kamarády, rodinu a opět se vracet na Pankrác. A dost deprimující bylo to, že státní zástupkyně opravdu věřila tomu, co je v obžalobě. Chtěli z nás udělat zločince proti lidskosti za vylepování samolepek. A přitom ani sami neprojevili trochu lidskosti tím, že nechali naše blízké stát na chodbě a do soudní síně si nasadili samé policejní ochotníky a mecenáše z řad rasisticky elitářských organizací jako je třeba Romea.cz. Toto jen ukazuje na totální morální úpadek české justice a celého prohnilého státního aparátu.
Máte nějaké "veselé příběhy" z rozhodování o vazbě?
Veselé asi ani ne, spíš mi přišlo úsměvné, že mnohem víc řešila naše nepropuštění eskorta, než my dva s Patrikem. Stále se mne vyptávali na to, jak je tohle vůbec možné, že denně vozí k soudům zloděje a podvodníky, které normálně z vazby po takhle dlouhé době pouští. Všichni cítili, že to je velmi dobře naplánované z vyšších míst a komediálnost průběhu soudního líčení tomu jen dávala punc tragičnosti.
Jak vás přijalo po více než ročním věznění vaše okolí, rodina a přátelé? Připadalo vám, že se změnili (což by asi bylo spíše signálem, že jste se změnila vy)?
Tohle všechno člověka změní, ať chce nebo ne. Máte dost času na zhodnocení situace a přetřídění měřítek na svém žebříčku hodnot. A v tom spočívá ta změna, kterou na sobě pociťuji asi nejvíce. Vážím si lidí, kteří mi dokázali pomoct, kteří se neobrátili zády proto, aby si zachránili vlastní zadek. A jestli jsem se já změnila? Ano, nevěřím lidem jako před tím a pochopila jsem význam přísloví: "Štěstí přátele přitahuje, neštěstí prověřuje." S rodinou to mé vztahy spíše jen prohloubilo, drželi při mně celou dobu, za což jim velmi děkuji.
Pokračovala jste po propuštění ve svých politických aktivitách? Účastnila jste se např. nějak akcí na Šluknovsku? Co si vlastně o tamních nepokojích myslíte?
Pochopitelně, že nelze stát po tom všem úplně stranou, ale člověk si musí hlídat tu velmi tenkou hranici, za kterou prostě v tomto demokratickém státě jít nemůžete. Není vyhráno a to je třeba mít stále na paměti. K situaci nejen na Šluknovsku se vyjádřím jen velmi okrajově – je jen otázkou času, kdy nepokoje vypuknou na jiných stejně doutnajících místech, bude opět stačit jen jedna malá jiskra k tomu, aby se rozhořel plamen emocí nespokojených lidí, lidí, kteří mají dost diskriminace ze stran úřadů a kteří se nechtějí dál bát chodit po ulicích svých rodných měst.
Žádné akce jsem se neúčastnila, ale pokud by nastaly obdobné nepokoje v mém rodném Kladně, tak potom, by nešlo mlčet a bát se poukazovat na problémy, které dlouho drží vláda pod pokličkou.
Nyní jste, budeme-li pesimisty/realisty, v přechodném období mezi vazbou a výkonem trestu. Nakolik si tuto eventualitu připoouštíte? Připravujete se na to nějak?
Ano i ne. Na jednu stranu se chci oprostit od těch věcí kolem vězení, ale pokud chci i zůstat nohama na zemi, musím s tím tak trochu počítat. Nepřipravuji se na to nijak, ono to asi ani trochu nejde, pokud chce člověk žít a užívat si života.
Jen asi jediná věc teď pro klid mého svědomí nejde a to pořídit si rodinu. To prozatím nelze, jelikož toho je v našem procesu stále dost před námi. A aby toho nebylo málo, tak mým budoucím manželem je jeden z pěti vazebně stíhaných z policejní akce Power 1, takže nás čekají soudy dva.
Přeji tedy vám oběma hodně štěstí!
Původní rozhovor vyšel na paragraphos.pecina.cz.
