Souběžně s událostmi ve Šluknovském výběžku začala pracovat i režimní propaganda. Typickým příkladem může být tento článek. Za vyhrocenou situaci mohou realitní spekulanti. Již v předchozích článcích jsme upozorňovali, že bydlení a služby jako hypotéky či úvěry se stávají předmětem velkých zisků.
Avšak nic z toho nemůže za to, jak se cikáni chovají. Těžko bychom se mohli domnívat, že se toto chování snad projevuje u nájemníků bytů společností RPG, nebo CPI, například důchodců či invalidů. V článků je mnoho dezinformací. Autoři se pravděpodobně snaží hrát na city.
Například zde: „V městské ubytovně na ulici T. G. Masaryka totiž platí lidé za bydlení více, než kdyby bydleli v bytech například v centru Prahy. Čtyřčlenná rodina tam za místnost o ploše do dvaceti metrů čtverečních zaplatí městu téměř 9 tisíc korun, a radnice tak inkasuje přibližně čtyři sta korun za metr plochy.“
V ubytovnách se neplatí za metr čtvereční, ale za lůžko.
Autor článku nakonec situaci upřesňuje: „Nájem se tu nepočítá z obývané plochy plus voda, energie a služby, ale z pronajímané postele. Měsíční poplatek za bydlení se společnými záchody, kuchyní, koupelnami a prádelnou stanovila radnice na 2900 korun za dospělého, dítě platí 1450 korun.“ Toto je však běžná praxe v mnoha ubytovnách.
Podle autora článku se radnice chová jako realitka. Ovšem povinností státu, obce, či města je, požadovat tržní cenu za služby, které poskytuje. Nikdo nenutil romské osazenstvo ubytoven smlouvy s městem podepisovat, demolovat její vybavení, natož páchat kriminalitu. Žijeme v kapitalismu a zisk zde znamená více než lidský život. Je pouze na nich samotných, zda-li podepíší nebo ne.
Je zajímavé, že kdykoli se nadává na realitky, vždy je to v souvislosti s cikánským obyvatelstvem. To, že se stává bydlení výnosným byznysem, na který nemá prostředky stále více lidí, se nemluví. Spousty lidí jsou nuceni žít ve stejných či srovnatelných podmínkách jako osazenstvo cikánských ubytoven. Platí stejnou taxu a nikde se o tom nepíše, ani se za ně nikdo nepostaví.
V Česku je přes 100 tisíc lidí bez domova a ti nemají ani takový komfort jako cikáni z Varnsdorfu a zdaleka jim není věnována taková péče a pozornost. Řada lidí, kteří pobírají tzv. existenční minimum nemá ani na ubytovnu. Ochránci lidských práv chtějí pro cikány téměř až utopický socialismus, který zaplatí občané, na které bude uvalen militantní kapitalismus se svými (de)regulacemi a poplatky.
Stojí vůbec tzv. "ochránci práv" o vyřešení problému s cikány? Být ochráncem práv dnes přináší vedle "průměrného platu" hodně benefitů a výhod. Od služebních telefonů až po služební automobily, počítače apod. Podle samotného Kocába výdaje na cikánské obyvatelstvo včetně nákladů na jejich začlenění, dávek a příspěvků vyplácených Českou správou sociálního zabezpečení činí až deset miliard. Otázkou tedy zůstává, zda-li jde vůbec o to, aby byli "začleněni" (rozuměj aby se chovali jako lidi).
Ačkoli se to nezdá, cikáni jsou velmi dobrou oporou kapitalismu. Jejich chování je takovým nekonečným generátorem zisků a výdajů. Výdaje, jak je zvykem, platí stát, čili daňoví poplatníci. Zisky jdou do kapes jednotlivců a firem težících ze vzniklých situací. Přiživí se bezpečnostní a zabezpečovací firmy, realitní spekulanti, ale také již zmínění ochránci práv s jejich projekty. Policie za ustavičného mlácení pracujících občanů ustupuje z ulic, postupně nahrazována privátními bezpečnostními agenturami a "lidskoprávní aktivisté" vymýšlejí své projekty u kterých obecně platí "čím vyšší cena tím vyšší provize".
Současný režim se dostal do situace, kdy není schopen vzniklou situaci řešit.
Jediným možným řešením by bylo vytvoření autonomních oblastí (na území ČR), ve kterých by platila povinnost pracovat stejně jako v celé ČR. Cikáni by měli ve "své zemi" svoji vlastní samosprávu. V těchto oblastech by byly vytvořeny státní podniky, čímž by se pro její obyvatele vytvořila práce. Mohlo by se jednat o jednoduchou výrobu například prefabrikovaných dílů budov atd. Jejich výkon a výroba by byly součástí státní politiky ČR a tyto oblasti by měly ze své produkce finance k vlastnímu rozvoji. To by však vyžadovalo spousty změn v ekonomické, hospodářské a sociální oblasti, ne-li změnu celého systému, neboť ten stávající je spíše nastaven tak, aby vytvářel problémy, než aby je řešil.
Řešení, tak jak jej navrhuje vláda a ochránci práv, neřeší vůbec nic. Je spíše pravděpodobné, že se situace bude nadále zhoršovat.
Avšak nic z toho nemůže za to, jak se cikáni chovají. Těžko bychom se mohli domnívat, že se toto chování snad projevuje u nájemníků bytů společností RPG, nebo CPI, například důchodců či invalidů. V článků je mnoho dezinformací. Autoři se pravděpodobně snaží hrát na city.
Například zde: „V městské ubytovně na ulici T. G. Masaryka totiž platí lidé za bydlení více, než kdyby bydleli v bytech například v centru Prahy. Čtyřčlenná rodina tam za místnost o ploše do dvaceti metrů čtverečních zaplatí městu téměř 9 tisíc korun, a radnice tak inkasuje přibližně čtyři sta korun za metr plochy.“
V ubytovnách se neplatí za metr čtvereční, ale za lůžko.
Autor článku nakonec situaci upřesňuje: „Nájem se tu nepočítá z obývané plochy plus voda, energie a služby, ale z pronajímané postele. Měsíční poplatek za bydlení se společnými záchody, kuchyní, koupelnami a prádelnou stanovila radnice na 2900 korun za dospělého, dítě platí 1450 korun.“ Toto je však běžná praxe v mnoha ubytovnách.
Podle autora článku se radnice chová jako realitka. Ovšem povinností státu, obce, či města je, požadovat tržní cenu za služby, které poskytuje. Nikdo nenutil romské osazenstvo ubytoven smlouvy s městem podepisovat, demolovat její vybavení, natož páchat kriminalitu. Žijeme v kapitalismu a zisk zde znamená více než lidský život. Je pouze na nich samotných, zda-li podepíší nebo ne.
Je zajímavé, že kdykoli se nadává na realitky, vždy je to v souvislosti s cikánským obyvatelstvem. To, že se stává bydlení výnosným byznysem, na který nemá prostředky stále více lidí, se nemluví. Spousty lidí jsou nuceni žít ve stejných či srovnatelných podmínkách jako osazenstvo cikánských ubytoven. Platí stejnou taxu a nikde se o tom nepíše, ani se za ně nikdo nepostaví.
V Česku je přes 100 tisíc lidí bez domova a ti nemají ani takový komfort jako cikáni z Varnsdorfu a zdaleka jim není věnována taková péče a pozornost. Řada lidí, kteří pobírají tzv. existenční minimum nemá ani na ubytovnu. Ochránci lidských práv chtějí pro cikány téměř až utopický socialismus, který zaplatí občané, na které bude uvalen militantní kapitalismus se svými (de)regulacemi a poplatky.
Stojí vůbec tzv. "ochránci práv" o vyřešení problému s cikány? Být ochráncem práv dnes přináší vedle "průměrného platu" hodně benefitů a výhod. Od služebních telefonů až po služební automobily, počítače apod. Podle samotného Kocába výdaje na cikánské obyvatelstvo včetně nákladů na jejich začlenění, dávek a příspěvků vyplácených Českou správou sociálního zabezpečení činí až deset miliard. Otázkou tedy zůstává, zda-li jde vůbec o to, aby byli "začleněni" (rozuměj aby se chovali jako lidi).
Ačkoli se to nezdá, cikáni jsou velmi dobrou oporou kapitalismu. Jejich chování je takovým nekonečným generátorem zisků a výdajů. Výdaje, jak je zvykem, platí stát, čili daňoví poplatníci. Zisky jdou do kapes jednotlivců a firem težících ze vzniklých situací. Přiživí se bezpečnostní a zabezpečovací firmy, realitní spekulanti, ale také již zmínění ochránci práv s jejich projekty. Policie za ustavičného mlácení pracujících občanů ustupuje z ulic, postupně nahrazována privátními bezpečnostními agenturami a "lidskoprávní aktivisté" vymýšlejí své projekty u kterých obecně platí "čím vyšší cena tím vyšší provize".
Současný režim se dostal do situace, kdy není schopen vzniklou situaci řešit.
Jediným možným řešením by bylo vytvoření autonomních oblastí (na území ČR), ve kterých by platila povinnost pracovat stejně jako v celé ČR. Cikáni by měli ve "své zemi" svoji vlastní samosprávu. V těchto oblastech by byly vytvořeny státní podniky, čímž by se pro její obyvatele vytvořila práce. Mohlo by se jednat o jednoduchou výrobu například prefabrikovaných dílů budov atd. Jejich výkon a výroba by byly součástí státní politiky ČR a tyto oblasti by měly ze své produkce finance k vlastnímu rozvoji. To by však vyžadovalo spousty změn v ekonomické, hospodářské a sociální oblasti, ne-li změnu celého systému, neboť ten stávající je spíše nastaven tak, aby vytvářel problémy, než aby je řešil.
Řešení, tak jak jej navrhuje vláda a ochránci práv, neřeší vůbec nic. Je spíše pravděpodobné, že se situace bude nadále zhoršovat.
