Aby bylo možné vyhodnotit hlavní ekonomické rysy italského fašismu a německého národního socialismu, je třeba zkoumat každý režim na základě původních principů. Kapitalismus se týká ekonomické oblasti, a proto se musí Hitlerovo Německo a Mussoliniho Itálie zkoumat v souladu s jejich teoretickým a praktickým přístupem k průmyslu a zemědělství.
V případě NSDAP, 25 - ti bodový program Gottfrieda Federa byl již na světě, když Adolf Hitler vstoupil v roce 1919 do strany a tentýž program jím byl úředně také vyhlášen stranickým programem v Mnichově 25. února 1920. Tento program obsahuje silný prvek socialismu, nebo přinejmenším jeho vlastní výklad NSDAP. Navzdory této socialistické rétorice, nebyly tyto socialistické prvky nikdy uvedeny do praxe, jak si ukážeme.
V Itálii se Mussoliniho fašistická strana také pokusila formulovat syntézu nacionalistických a socialistických myšlenek, které nebyly vzhledem k Mussoliniho minulosti překvapením (Od roku 1908 byl novinářem, v roce 1912 se stal redaktorem, o dva roky později šéfredaktor Avanti! - novin Italské socialistické strany). Na přelomu století, bylo mnoho italských intelektuálů získáno na stranu myšlenky syndikalismu, který byl v té době ekonomickou doktrínou stvořenou Georgesem Sorelem, který překročil hranice marxismu, aby „zjistil, že existuje mechanismus schopný zajistit vývoj morálky.“ Ve skutečnosti syndikalismus kombinoval marxismus a převedení výrobních prostředků ze soukromých průmyslových rukou do rukou odborů, jež jsou řízeny pracovníky - socializace průmyslu. Po letech úpadku ideje syndikalismu, jej obnovil vznikající fašismus, aby jím porazil hrozbu jménem komunismus a následně jej povýšil na svojí hospodářskou politiku. David D. Roberts označil syndikalismus jako: „antipolitický, totalitní korporativismus, který byl v mnoha oblastech hlavní osou fašismu.“ Německo a Itálie tedy měly určitý teoretický program, a proto jej musíme zkoumat v daných podmínkách, a zda tyto pojmy byly použity v oblasti průmyslu, zemědělství a obchodu.
Za prvé, 25 - ti bodový program NSDAP sliboval zapojení německého zaměstnance formou “zisku pro všechny“, čímž chtěl Gottfried Feder zejména zdůraznit, že: „podíl na zisku, ze své vlastní práce je přirozeným principem a požadavkem.“ Jeho strana toho chtěla dosáhnout znárodněním velkých průmyslových odvětví, která byla “zralá na socializaci", ve snaze získat si srdce a mysl německých voličů. Ekonomická decentralizace byla Hitlerem brzy opuštěna a nahrazena centrálním byrokratickým zřízením. Známá svým ohromným oportunismem, NSDAP použila veřejnou podporu pro uskutečnění soběstačné ekonomiky, která měla své kořeny v německém odporu k cizí kontrole.
Jakmile se německý proletariát mobilizoval v zájmu sám sebe a jako člen národního společenství spatřil hlavní problém německého průmyslu v hromadění obrovských zisků na jejich úkor. Finanční role velkých podniků měla být přezkoumána, ale netřeba dodávat, že jakmile se NSDAP v roce 1933 dostala k moci, nenastalo zestátnění těchto společností a jejich fondů, které podle Federa sloužily „chamtivosti kapitalismu“. Hitlerovo vlastní pohrdání ekonomikou a neschopností a neochotností udělat při konfrontaci ekonomická rozhodnutí, vedlo nevyhnutelně k růstu těchto velkých soukromých společností. Hermann Goering v září 1936 nahrazuje Hjalmara Schacta na pozici německého ministra hospodářství a vyhlašuje “totální hospodářskou válku“. Jeho čtyřletý plán byl navržen tak, „aby bylo Německo po těchto čtyřech letech soběstačné, aby dokázalo potlačit případné válečné blokády.“ Výsledkem bylo, že veliké továrny začaly vyrábět syntetický kaučuk, textil, pohonné hmoty a další produkty získané ze svých surovin. Znárodnění velikého průmyslu a ekonomické sebeurčení německých dělníků bylo obětováno zájmu konkurenceschopnosti, jenž není zcela bez vztahu k britskému nebo americkému kapitalismu. I když se teoretické principy ideologie NSDAP zdají být naprosto unikátní ke vztahu k ekonomice, průmyslová výroba národního socialismu neměla nic společného s původním ekonomickým systémem.
Mussoliniho syndikalismus také prohlašoval, že přijde ekonomické osvobození průmyslových pracovníků. Agostino Lanzillo ve svém článku v Il Popolo d'Italia roku 1919 navrhuje, aby syndikalismus svým závazkem zastoupil ekonomické skupiny, což by vedlo k „vyjádření oprávněných požadavků a organické jednotě země.“ Opravdu, syndikalismus byl navržen tak, aby minimalizoval průmyslové spory a mobilizoval výrobní potenciál v zájmu celého společenství. V roce 1925 se Mussolini vydal na cestu k vytvoření korporativního státu zrušením odborů a vytvořením organizací zaměstnavatelů ustanovených dvaceti dvou korporacemi (výrobní komory), z nichž se každá skládala z delegátů tvořených zaměstnanci a zaměstnavateli. V roce 1929 Mussolini oznamuje světu, že „dřívější rozpory mezi kapitálem a prací jsou u konce: obě strany průmyslu spolupracují za stejných pravidel a povinností.“
V nejlepším případě to byla nadsázka, členové fašistické strany držely dozor nad dělníky, zatímco jejich delegáti neměli téměř žádné slovo v záležitostech týkajících se mezd a cen. Navíc mnoho stranických úředníků využívalo svého postavení k vlastnímu obohacení do vlastní kapsy, zatímco si zaměstnavatelé podrobili pracovní sílu a vyhnuli se centrální organizované výrobě. Takže zatímco byl tvrzen antikapitalismus, přes jeho povrchní vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, byl italský fašismus velmi podobný stávající současné ekonomické doktríně, která se nachází na pravé straně politického spektra.
Pokud jde o oblast zemědělství, a to navzdory údajnému odhodlání k pozemkové reformě a programovému stanovisku o: „vytvoření zákona o vyvlastnění půdy pro veřejně prospěšné účely bez náhrady. Požadujeme odstranění pozemkové daně a zabránění spekulacím s půdou“, byl 25 - ti bodový program NSDAP velice vágní v otázce zemědělství. Ale 25. ledna 1930, Gottfried Feder publikoval rozsáhlou zprávu o stranické opozici vůči zdanění rolnictva, zahraničnímu dovozu a vysokých cenách. Navrhnul zrušení běžného pozemkového systému, který měl být nahrazen dědictvím půdy - země by byla držena v opatrovnictví rolnictva pro další generace, čímž by vznikla pevná společenská třída se vztahem k půdě. V roce 1933 byla pozice německého rolnictva nejistá, a ani stranický ministr zemědělství Walter Darré nepodnikl žádný skutečný pokus ukončit jeho utrpení a nejistoty.
Zemědělci byli nespravedlivě rozděleni do tří tříd: rolníci, jejichž hospodářství bylo tak malé, že nebylo životaschopné, střední a velké sedláky, kteří byli pouze nájemci půdy a farmáře a vlastníky velikých ploch půdy, kteří řídili své majetky čistě kapitalistickým způsobem. Také byla vytvořena Pracovní fronta, falešně představovaná jako nejlepší využití pracovní kapacity německého obyvatelstva ve výrobě. V roce 1935 ředitel Pracovní fronty, Robert Ley cynicky oznamuje, že nemůže nabídnout pracující mase žádné materiální výhody, protože situace Německa byla špatná - nové mzdy a podobné záležitosti nepřicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu bylo nutné potlačit “materialismus“, který vedl ke zlepšení životní úrovně a místo toho byl odveden pohled dělníků pouze k hodnotám národa.
Z tohoto je naprosto zřejmé, že národní socialisté se nikdy nepokusili realizovat jejich vlastní unikátní ekonomický systém. Jednoduše ignorovali závazky obsažené v původním 25 - ti bodovém programu, jen proto, aby spojili prvky nacionalismu a kapitalismu pro své vlastní cíle.
Zemědělci byli nespravedlivě rozděleni do tří tříd: rolníci, jejichž hospodářství bylo tak malé, že nebylo životaschopné, střední a velké sedláky, kteří byli pouze nájemci půdy a farmáře a vlastníky velikých ploch půdy, kteří řídili své majetky čistě kapitalistickým způsobem. Také byla vytvořena Pracovní fronta, falešně představovaná jako nejlepší využití pracovní kapacity německého obyvatelstva ve výrobě. V roce 1935 ředitel Pracovní fronty, Robert Ley cynicky oznamuje, že nemůže nabídnout pracující mase žádné materiální výhody, protože situace Německa byla špatná - nové mzdy a podobné záležitosti nepřicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu bylo nutné potlačit “materialismus“, který vedl ke zlepšení životní úrovně a místo toho byl odveden pohled dělníků pouze k hodnotám národa.
Z tohoto je naprosto zřejmé, že národní socialisté se nikdy nepokusili realizovat jejich vlastní unikátní ekonomický systém. Jednoduše ignorovali závazky obsažené v původním 25 - ti bodovém programu, jen proto, aby spojili prvky nacionalismu a kapitalismu pro své vlastní cíle.
V roce 1925 byl Mussolini znepokojen výší veřejných výdajů zaměřených na dovoz zemědělských produktů ze zahraničí. Vyústěním této situace byla “bitva o pšenici“ - zemědělcům s největší produkcí byly dány ocenění a sponzorské dary. V roce 1939 byla zemědělská produkce pšenice dvojnásobná, ale vyhrazení velké zemědělské plochy pro tyto účely vedlo nevyhnutelně ke snížení produkce jiných plodin. V roce 1926 bylo při “boji o půdu“ mnoho italských močálů a bažin přeměněno na zemědělskou půdu, ale toto opatření bylo koncipováno spíše na podporu zvýšení výroby italského hospodářství, než na poskytnutí důstojných pracovních podmínek pro zemědělce. Mnozí tvrdí, že fašistická snaha o rekultivaci půdy byla navíc jenom propagandistickým kouskem. Ze statistických souvislostí je navíc obtížné zjistit, jak efektivní fašistické zemědělství bylo. Ať tak či onak, pokud by fašismus skutečně vytvořil impozantní prostředí pro život na venkově, jistě by to Mussolini použil jako vhodný nástroj pro propagandu. Ve fašistické Itálii bylo chlubení se každodenní součástí života. Mlčení, zde tedy signalizuje míru selhání.
Tím pravým důvodem, proč fašisté a národní socialisté nikdy nijak významně neuplatňovali jejich původní ekonomické principy má hodně co dočinění s jejich partikulárními zájmy. Mussolini byl financován bankéři, průmyslníky a velkými majiteli půdy, a proto vůbec není divu, že tak málo fašistické hospodářské politiky bylo uvedeno do praxe. Mussolini dokonce sám prohlásil, že bylo nutné „vytvořit mimořádně příznivé podmínky pro kapitalistickou ekonomiku“. Což představovalo jedinečnou formu ekonomiky, která tolerovala finanční požadavky svých podporovatelů a sloužící pouze pro zájmy fašistického státu, čímž byl udržován kapitalismus za fasádou nacionalismu.
Stejně tak Hitler, který byl financován skupinou bohatých německých průmyslníků (mezi nimi Fritz Thysson, Albert Vogler, Adolf Kirdorf a Kurt von Schröder) a velkými obchodními konglomeráty, jako IG Farben. Tyto finanční příspěvky zasely semínko budoucí národně socialistické ideologii. Také jsou zde důkazy o financování Hitlera ze strany New Yorských podnikatelů, zástupců Ford Motor Company a Rockefeller Chase Bank. 25 - ti bodový program jasně prohlašoval, že „vlastní obohacení na úkor státu, bude potrestáno smrtí" - program na znovu vyzbrojení Německa, touha obnovit politické prvenství a vytvoření nezávislého a energického státu, to vše vzalo za své kvůli krátkozrakým a slepým zájmovým skupinám, když došlo k ekonomickým rozhodnutím, což vedlo k mnoha neuvěřitelným paradoxům. Velké průmyslové subjekty podporovaly národní socialismus pouze kvůli svým sobeckým zájmům, ale nakonec i oni narazily na hranice - na válku a vládu, jejímž cílům musely nakonec posloužit. Ať, tak či tak, bohatství bylo vždy určujícím faktorem za politickou mocí a Hitler byl nepochybně poslušným nástrojem kapitalistů.
Stojí také za zmínku, že Otto Strasser, vedoucí člen NSDAP, který se odvážil kritizovat Hitlerovu zradu strany a původních ekonomických principů, byl nakonec nucen ze strany v roce 1930 odejít. Abychom dobře pochopili povahu ekonomického systému NSDAP, je dobré si připomenout Hitlerovu odpověď na ideu revolučního národního socialismu Otto Strassera: „Váš druh socialismu není nic jiného než marxismus. Masy dělnické třídy nechtějí nic jiného než chléb a hry. Oni nikdy nepochopí smysl ideálů, nikdy nemůžeme doufat v to, že je do jednoho získáme.“ Podle Hitlerových vlastních slov, musí ekonomický systém „vybrat novou třídu mužů, kteří si nemohou dovolit být řízeni morálkou a soucitem. Ti, kteří vládnou, musejí vědět, že právě oni mají právo vládnout, protože patří k nadřazené rase. Oni musejí zastávat nemilosrdné právo a prosazovat ho.“ Hitlerovo tvrzení, že slabší členové společnosti musejí jít ke zdi, je základním pilířem ortodoxního kapitalismu.
V 1943, po vylodění a obsazení veliké části Itálie spojenci, vzniká na neobsazeném území Italská sociální republika - Republika Saló, skutečný fašismus. Mussolini se rozhodl opustit od korporativismu, ve prospěch původní formy fašistického socialismu - návratem ke kořenům revolučního fašismu s důrazem na socializaci státu.
Zatímco původní programy německého národního socialismu a italského fašismu, byly otevřeně antikapitalistické - schvalovaly formu průmyslového a zemědělského socialismu - Hitler a Mussolini si uvědomili, že obrovské finanční příspěvky by jim výrazně mohly pomoci ke splnění a uskutečnění jejich skutečných cílů a záměrů. Jak prozrazují socialistické principy jejich manifestů, kapitulovali před protivníky velkého byznysu. Přes duševní jasnost a předvídatelnost, která se odrážela v jejich původních principech, fašismus a národní socialismus nikdy nevytvořily zřetelný ekonomický systém v praktickém smyslu. Fašismus a národní socialismus přijímající antikapitalismus je klasickým příkladem toho, jak se kapitalismus může regenerovat tváří v tvář akutní hospodářské krizi a neustálé hrozbě skutečně revolučního sociálního otřesu.
