„Prvního ledna. Pět hodin ráno. Nad bílo - hnědým lesem se pomalu vynořovalo měkké rudé slunce. Step přestávala být modrá. Zbraně v údolí utichly. Všude na světě lidé v této chvíli ještě tančili a pili, ženy hlasitě výskaly a na obličejích zpitých mužů se zrcadlily neřesti, jimž propadli. V ranním rozbřesku, jenž pomalu zaléval bílou step, umíral zlomený chlapec. Umřel, protože věřil v něco velkého, protože v sobě nesl čistý a silný ideál, kvůli němuž se obětoval... jeho oči přestaly vidět svět, jehož nízkost si ani neuměl představit a pro jehož spásu zemřel…“ Léon Degrelle, Tažení v Rusku 1941 - 1945
22. červen 1941, vojsko národně socialistického Německa překračuje evropské hranice Sovětského svazu a pouští se tak do obrovského válečného tažení, které mělo jednou provždy zastavit nebezpečí bolševické hrozby pro Evropu a změnit ráz celé Evropy, do tažení plného velkých výher a také proher, které si lidské úsilí nechtělo připustit. Do tažení, které změnilo pohled národně socialistického Německa na ostatní národy v porobených evropských zemích, které bylo založeno na předsudcích, starých válečných praktikách a politických diplomaciích. Tažení, do kterého se zapojila téměř celá Evropa. Z původně propagandistického slůvka “Křížové tažení Evropy proti bolševismu“ se na konci války stala skutečnost. Tisíce mužů dobrovolně povstalo a vydalo se na východ, bojovat za evropskou civilizaci a její hodnoty.
Co vedlo tisíce mladých mužů, aby darovali svoje životy a mládí za věc Hitlerova Německa? Jejich cíl byl jasný - Evropa. Byli idealisty, politickými aktivisty, dělníky, aristokraty a dobrodruhy, ale především byli Evropané. Cítili, že v nové Evropě se bude nejvíce soudit podle činů, a jen ty mohou jejich národu přinést místo na slunci v nové Evropě. Hlavním pojítkem všech evropských dobrovolníků byl antibolševismus. Dalším pozitivním rysem těchto dobrovolníků bylo kamarádství, kritický postoj ke kapitalistickému odcizení a boj proti politickému a kulturnímu úpadku - starý systém liberálního kapitalismu selhal. Dostal svou příležitost, ale neuspěl. Zklamal především v ekonomické sféře, nezajistil zaměstnanost a růst. Velká krize zničila důvěru v liberální demokracii u mnoha sociálních vrstev. Mladí západní evropští muži, kteří se ve čtyřicátých letech dobrovolně připojili k německé válečné mašinérii, zažili na vlastní kůži ekonomická pravidla a útrapy nespravedlivého kapitalismu, který postihl jejich rodiny a národy. Většina, z mladých dobrovolníků, byla před válkou ve svých zemích členy socialistických a marxistických hnutí, ve kterých se zklamala a mnozí z nich proto ve Waffen SS spatřovali revoluční organizaci jež nad Evropou jednou provždy vztyčí prapor socialismu a národní spravedlnosti.
Vedeni vírou v silnou a sjednocenou Evropu, ochotou a nadšením při obětování osobních cílů i životů jednotlivců ve prospěch vybudování jejich snu. Belgický dobrovolník a hrdina východní fronty, Léon Degrelle, po válce píše: „Povzneseni nad pozemskou nízkost, nabídli jsme darem své mládí“ a dodává: „všechny nás sjednocovala stejná vůle. Reprezentovat slávu našeho lidu uprostřed dvaceti národností, jež se připojily k boji; splnit naši povinnost bojem za Evropu; dobýt pro naši vlast čestné místo v kontinentálním společenství, jež z této války musí vzejít a konečně – vytvořit bojové jednotky, jejichž váha by zaručila nastolení sociální spravedlnosti, až bychom se po konci bojů definitivně vrátili do naší země.“ Dobrovolníci se distancovali od německého šovinismu a Waffen SS postupně ovládl nový duch. Evropský duch se stal v pravém slova smyslu duchem Waffen SS. O Hitlera, Německo, židy a moc evropským dobrovolníkům nešlo.
Pokud se jednalo o východoevropany, jmenovitě z pobaltských států a Ruska, byly jejich důvody pro válčení po boku Němců mnohem přímočařejší. Felix Steiner, velitel dobrovolnické divize Waffen SS Wiking, to vyjádřil pregnantně: „Východoevropští dobrovolníci bojovali především za svobodu a nezávislost svých zemí.“
Evropští dobrovolníci Waffen SS tedy bojovali za Evropu národů a za svůj ideál obětovali vše. Během zimy 1943/44 ukončují Waffen SS svoji velkou proměnu. Dobrovolníci pocházejí z více než 30 národností a stará nacionální pýcha mizí z povrchu zemského ve prospěch nové říše. Říše už není Německo, ale Evropa. První skutečná evropská armáda tak byla stvořena, její dobrovolníci umírali za Evropu a její budoucnost, daleko od svých domovů v mrazech a sněžných závějích východních stepí.
Čím více bylo jasné, že je válka prohraná tím více dobrovolníků se do Waffen SS přidávalo a tím více oddíly sílily. Na východní frontě si Waffen SS vydobyly výbornou pověst těch, kteří se nikdy nevzdávají a ustupují jako poslední, jejich úmrtnost patřila díky jejich fanatismu a oddanému idealismu mezi největší. „Co jsem zač?… Bývalý příslušník Waffen SS, jeden z těch, kteří přežili onu francouzskou divizi Charlemagne, jež se na jaře 1945 nechala zmasakrovat ve sněhových závějích dalekých Pomořan.“ vzpomínal po válce francouzský dobrovolník Christian de La Maziére.
Evropských dobrovolníku sloužilo ve Waffen SS během války na 500 000 - ze západní Evropy to bylo na 50 000 Holanďanů, 23 000 Vlámů, 20 000 Italů, 15 000 Valonů, 10 000 Francouzů, 7 000 Norů, 6 000 Dánů, 4 000 Finů a 1 000 Řeků a dalších národů. Z východní Evropy se nejpočetněji zapojilo na 35 000 Lotyšů, 30 000 Ukrajinců, 20 000 Estonců, 5 000 Rumunů, 3 000 Bulharů a vojáků dalších národností.
Válečná porážka však byla neodvratitelná, německé velení si ideu Evropy národů a evropského ducha, jež povstal ve Waffen SS, uvědomuje příliš pozdě. Zahleděni německým šovinismem a nadřazeností si Německo samo podepsalo ortel. Skutečné zájmy Evropy a požadavky na její jednotu, za předpokladu národní svrchovanosti, šly stranou německému dobyvačnému imperialismu a touze být první státní mocí v Evropě. Německo nevyužilo báječnou příležitost udělat z dobyvačné války, válku revoluční. Již v roce 1937 francouzský literát Drieu la Rochelle píše ve svém románu Gilles: „Proti invazi ruských armád do Evropy musí povstat vlastenecký evropský duch. Tento duch se může rozvíjet, jen když Německo od počátku zaručí integritu vlastí, všech vlastí Evropy. Jen pak může Německo naplnit úlohu, jež mu kvůli jeho síle a tradici svaté římsko-germánské říše přísluší: stanovit evropskou linii zítřka.“ Proti této zásadě se německé velení provinilo.
V prohrané válce na bojištích Evropy vykrvácelo za svůj ideál na 360 000 dobrovolníků Waffen SS, jejich sen byl utopen v krvi, v řadách Waffen SS padli první Evropané. Po válce bylo Waffen SS prohlášeno za zločineckou organizaci a tisíce těch co přežili, byli pronásledováni, špiněni, mučeni, souzeni a popraveni. Historie na tyto Evropské dobrovolníky a jejich východní epos zapomněla.
„Bojovali jsme za Evropu, její víru a civilizaci. Byli jsme zcela upřímní a obětovali vše. Evropa i svět budou muset dříve nebo později uznat oprávněnost naší věci a čistotu naší oběti. Protože nenávist umírá, dusí se svou vlastní hloupostí a nízkostí. Velikost je věčná. My jsme žili velikostí.“ Léon Degrelle, Tažení v Rusku 1941 - 1945
