Potravinová politika
I v tomto odvětví stát uplatňuje nám již známé sociální programy. Stát se zde snaží vybudovat potravinovou soběstačnost, podporou různých podniků.
MERCAL- jedná se o sociální program, který garantuje cenu základních potravin. Vytvořil se tzv. elementární nákupní košík, ve kterém jsou základní potraviny. Tyto potraviny se pak prodávají v síti obchodů
MERCAL za velmi výhodné ceny. V elementárním koši můžeme nalézt například: mouku, sušené mléko, olej, kuřecí maso, hovězí maso, těstoviny, luštěniny, rybí konzervy, kávu, máslo atd. Kompletní seznam potravin i s cenami lze nalézt zde
Abychom si rozuměli, MERCAL má zabezpečit základní potraviny pro lidi, kteří neměli donedávna co k jídlu. Nebylo zde nemožné vidět jako jídlo mezi chudými například špagety se psími granulemi. Nejde o to, aby si člověk mohl koupit vše za tyto výhodné ceny. Na to slouží PDVAL.
PDVAL- je dalším sociálním program a také obchodním řetězcem, který prodává produkty za předem stanovanou maximální cenu. Navíc se ještě otevřeli sítě BICENTENARIO, které jsou jako velká nákupní centra a BICENTENARIO ABASTO, které si lze představit jako velké sídlišťové samoobsluhy. Jejich účelem je poskytnout kompletní servis v jako každém jiném obchodním centrum (TESCO atd.), ale za rozumné ceny. Většinou o 40-70% nižší než v běžných obchodech.
Proč tohle všechno? Odpověď je jednoduchá v místních podmínkách prostě neexistuje konkurence. Všechny podniky, které ve Venezuele něco vyrábějí vlastní pár místních rodin. Ten samý případ platí i v podobě obchodů. V praxi to pak vypadá, že si tito obchodníci dělají s cenami co se jim zachce. A tak například boty či auta se zde prodávají s 300% marží. Samozřejmě velká část marže je nezdaněná a spekulativně vyhnaná.
Jak tohle všechno nastane? Nuže, když obchody s potravinami a továrnu na výrobu rostlinného oleje vlastní jedna rodina (společnost), tak prostě měsíční produkci oleje strčí na nějaký čas do skladu. Vymyslí si nějaký pádný důvod, proč není olej na trhu (například, že se rozbily stroje nebo, že není úroda). Na měsíc dva prostě zmizí olej z pultů obchodu. Po této době se část produktů uvolní na trh, ale samozřejmě za trojnásobek běžné ceny. Lidé z důvodů obav, že olej opět nebude nehledí na cenu a nakupují olej do zásob. Vlastníci obchodů a továren vydělají několikanásobně více, než je obvyklé. Výsledkem toho všeho je samozřejmě růst inflace.
Aby se těmto spekulativním podvodům zabránilo, zavedly se maximální ceny. Bohužel i ty se nedodržují, jelikož kontrola také neumožňuje být všude a tak stát otevřel vlastní potravinové řetězce, které s tímto okrádáním mají udělat krátký proces.
Další sociální programy
Další státní podpora je směřována například na různá stipendia (beka) na školách všech kategorii. Dotuje se i jízdné na dopravu do škol. Strava ve školách je zcela zdarma.
Jedním ze známějších sociálních programů je MISION KULTURA. Jedná se o pravidelné trhy (ferie), kde je možné nakoupit školní potřeby za poloviční cenu (častokrát i o 90% levněji než v běžných prodejnách). Funguje to tak, že stát ve velkém nakoupí školní potřeby přímo u výrobce, které pak prodává přímo lidem.
V celé zemi existuje velké množství sociálních programů, které jsou zaměřené na různé odvětví. De facto na kteroukoli stranu se člověk obrátí je zde podpora od státu. Sport, vzdělávání, ochrana přírody, práce, Vánoce a ještě na mnohem více.
Znárodňování
Z dob komunistického socialismu si tento pojem všichni dobře pamatujeme, ať už z vlastních zkušeností, či z vyprávění nebo z různých dokumentů a knih, kterých je u nás velké množství. Takovýto způsob znárodňování ve Venezuele nenajdete. Jedná se především o vyvlastnění strategických podniků, které jsou klíčové pro fungování státu, ale vše za finanční úhradu v odpovídající výši. Jde především o tyto odvětví: ropný průmysl a veškeré nerostné bohatství (plánuje se i vodohospodářství), podniky strategického významu, elektrárny, vodárny...
Dalším případem, kdy stát uplatňuje znárodňování, jsou tzv. podniky svévolně nevyvíjicí aktivitu. O co se jedná? V podstatě jde o to eliminovat maximálně možnou mírou dovoz a nahradit ho vlastní produkcí. Jde především o to postavit stát na svoje vlastní nohy, které vinou předešlých vlád prostě chyběly. V praxi to znamená asi toto: vlastníme například továrnu na výrobu nábytku, ale z nějakého důvodu továrnu uzavřu a zaměstnance propustím. Jedním slovem ukončím výrobu (toto se ve Venezuele děje velmi často, přitom příčinou uzavření není finanční bankrot, ale ve většině případů jen trucování podniku). V tomto bodě nastoupí stát jako vyjednavač, když podnikatel nedospěje k rozumu a podnik hodlá stále nechat uzavřený, v tomto případe se továrna označí za svévolně nevyvíjející činnost a vzniká nárok na její vyvlastnění.
Obdobný případ vzniká v případě, kdy někdo například vlastní několik tisícovek hektarů půdy, na kterých nic nepěstuje ani nechová a půda tedy leží ladem. To samé pokud někdo vlastní pozemky o větší rozloze a nedokáže jejich legální získání, přichází o ně (jedná se o velmi častý případ). Další případ důvodu k znárodnění půdy vzniká pokud někdo vlastní pozemky, na kterých zaměstnává lidi, kterým neposkytne odpovídající podmínky k práci. Například před rokem byla v zemi objevena farma s otroky, kde lidé byli nuceni dřít za bydlení v chatrči z pozinkovaného plechu a stravu, bez mzdy, školy a lékařské péče atd.
Pokud podniky svým zaměstnancům dlouhodobě nevyplácí některou z povinných plateb (stravenky, příspěvek na dopravu, sociální odvody, příspěvek na spoření, minimální mzdu) i zde vzniká nárok na vyvlastnění.
Ve všech případech se za vyvlastněné podniky, pozemky atd. vyplácí finanční úhrada ve výši skutečné hodnoty, ne tržní ceny. Před samotným vyvlastnění předchází snaha se s dotyčným dohodnout na nápravě věci. Jako příklad můžeme uvést dva podniky na zpracovávání kávy. Kafe Madrid a Fama de America. První firma odmítla jakoukoli dohodou a byla kompletně vyvlastněna, druhá byla ochotná spolupracovat a vyvlastnilo se jen 30%. Firma se změnila na akciovou společnost s 30% podílem státu (který samozřejmě stát uhradil). Ani v jednom případe se však nestává novým vlastníkem stát. Všechny vyvlastněné podniky se transformují na zaměstnanecké akciovky.
V žádném případě však ve Venezuele nedochází k žádnému masivnímu vyvlastňování majetku! Neznárodňují se třeba vůbec zdravotnické podniky, banky, dopravci, obchody. Důvodem je, že vláda si už předem spočítala, že je pro ní daleko levnější postavit kompletně novou továrnu, než znárodňovat postavenou. A tak se staví nové obrovské továrny na výrobu mobilů, počítačů, aut, traktorů atd. V rámci školství se vystavělo velké množství státních škol, které fungují souběžně se soukromými. I zdravotní pojišťovny jsou pouze soukromé, ale pro státní zdravotnictví není třeba žádné pojištění. Dále i doprava je skoro kompletně soukromá, i když existuje obdoba tuzemských ČSAD, zde SITSSA. Vyjma metra a budované železnice, která zůstává ve státních rukou. Existuje i spousta soukromých zdravotnických klinik, které bez problémů fungují vedle státních. Vše je ve fázi budování po němž jistě veškerá odvětví projdou reformou, ale i tak budou zachované oba sektory.
Ekonomický plán
Zde se dostáváme k ekonomice či k ekonomickému modelu. Venezuela usiluje o rozdělení ekonomiky na tři části. 1/3 státní podniky. Zde by se jednalo o strategické a velké podniky plus školství, zdravotnictví atd. Další 1/3 by spadala pod středně velké firmy jako jistý druh akciovek s účastí státu. Podíl státu by se pohyboval v rozmezí 20-80%. A poslední 1/3 by spadala pod soukromý sektor. Zde by bylo nejvíce malých a středně velkých podnikatelů, malé a střední výroby.
Z tohoto modelu je jasně vidět, že žádné velké znárodňování není v plánu. Ono ve skutečnosti není ani co moc znárodňovat.
Svoboda slova
Toto v západní světě často zmiňované téma, v souvislostí s touto jihoamerickou zemí je ve skutečnosti přímo ukázkové a spousta státu by si v takovémto pojetí svobody slova měla vzít příklad. Svoboda slova je zaručená a jedná se o skutečnou svobodu slova, nemá nic dočinění s evropským pojetím svobody slova.
Uveďme příklady. Ve Venezuele je naprosto běžné, že se v soukromých televizích objevují i výzvy k zavraždění prezidenta a nikdo nikoho nepostihuje ani nijak nepronásleduje. O svobodě slova mluví i fakt, že drtivá většina TV stanic, radií, novin a časopisů je v soukromých rukou. Stát vlastní jen mizivou část těchto medií.
Za vlády Cháveze nebyl zakázán ani jeden deník či televizní stanice, rádio, což bylo dosti častým jevem v předcházejících „demokratických“ vládách. V západních mediích, ale kolují zprávy, které mluví o zákazu vysílaní pro televizní stanici RCTV či některých radiových stanic, ale už samozřejmě zapomínají dodat, že i Venezuela má svoje vlastní zákony o televizním a rozhlasovém vysílání, které je nutno dodržovat.
Celé televizní a rádiové vysílaní je podmíněno jediným zákonem, tzv. mediálním zákonem. Tento zákon se týká všech forem medií. I u nás funguje podobný zákon o vysílání, tisku atd., zde je to vše nahrazeno jedným zákonem. Celý zákon je v jistých částech podobný našim podmínkám pro vysílání, ale více prosazuje nacionální notu. Zákon například stanovuje dvakrát za 24 hodin zahrát státní hymnu, čas si stanice můžou stanovit samy. Když hraje v TV nějaká hudba, je nutné uvést autora skladby, textu a interpreta. Není dovolenou propagovat násilí, xenofobii, rasismus a samozřejmé je potřeba dodržovat ochranu dětí a mládeže. Týká se to i internetu (pouze venezuelských stránek, internet není nijak cenzurovaný). Cenzura v mediich neexistuje a ani žádný úřad cenzury či dozoru není zřízen.
Vraťme se k již zmiňované RCTV, která ve skutečnosti nebyla zrušena, ale nebyla jí udělena nová licence po vypršení staré a to z důvodu, že stanice neplnila povinnosti stanovené zákonem. Jednalo se například o nezařazování státní hymny dvakrát denně či nedodržení ochrany dětí a mládeže (byly vysílané erotické záběry v odpoledních hodinách). Dále neoznačovali reklamu před puštěním jako reklamu atd. Prostě nedodržení základních pravidel, které by i u nás vedly ke stejným výsledkům + udělením mastné pokuty.
RCTV následně začla vysílat pomocí kabelové TV, jenže i kabelová TV spadá pod mediální zákon a ten říká, že média, kterým tvoří 70% vysílacího času národní produkce podléhají místnímu mediálnímu zákonu. A musí tedy dodržovat všechny náležitosti a obeznámení. Aby tedy bylo jasné například FOX NEWS, která v tomto regionu vysílá španělsky přes kabelovou TV nemusí hrát hymnu a splňovat spoustu dalších věcí, jelikož její obsah není tvořen 70% domácí produkce.
Tak tedy RCTV byla vypojena i z kabelové TV. Spolu s ní bylo odpojeno i dalších 7 stanic, většinou díky stejným důvodům. Následovalo něco velmi zajímavého. Všech 7 odpojených stanic požádalo o znovu zařazení do vysílání s tím, že nedostatky odstraní – v průběhu týdne stanice už opět vysílaly. Jediná stanice, která nepožádala o znovu navrácení licence byla RCTV. Zažádala až s ročním zpoždění s tím, že za rok přišli o 7 000 milionů dolarů a práci ztratilo 15 000(!) zaměstnanců. Vše odůvodnili tím, že ministerstvo celý rok nepříjmalo jejich žádost. Je zajímavé, že pro 7 stanic nebylo problém licenci získat zpět a žádost se vyřídila takřka hned. Ještě zajímavější jsou ony čísla, která RCTV uvádí, 15 000 zaměstnanců je opravdu velmi vysoké číslo na lokální stanici RCTV, které nedisponuje ani celostátním pokrytí.
Ke zrušeným rádiím upřesníme, že nebyla zrušena. Stát přezkoumával udělené licence a požádal všechna rádia o dodání dokladů o nabytí licence do určitého data. Přes 700 stanic tak učinilo bez problému, až na 36 stanic, které to z jistých důvodů neudělaly. Byly zde i takové kuriozní případy, kdy majitel jednoho rádia, které zdědil po svém otci, tvrdil, že rádio zdědil i s vysílacím pásmem (frekvencí). Dodnes nepochopil, že vysílací pásmo je majetkem státu a tak se jako takové nedá zdědit.
V zemi neexistují žádné zakázané knihy jako v mnoha částech Evropy. Žádné zakázané filmy, písně. Jediný zákaz se vztahuje na distribuci počítačových her, které podporují přílišné násilí, ale to je prakticky bezpředmětné, protože když někdo bude chtít hru tak si ji stejně stáhne z internetu.
Venezuela nemá ani uzavřené hranice. Pro opuštění země není nutné žádat žádných zvláštních povolení. Do států sousedící s Venezuelou není potřeba ani pas, stačí běžný občanský průkaz. S většinou států světa nemá Venezuela vízovou povinnost, takže občané mohou cestovat volně po světě. V zemi neexistují političtí vězni a nebo politicky pronásledovaní (tak jako u nás, viz kauzy „samolepkových vrahů“ či v současné době pana Fialy). Jediní pronásledovaní jsou lidé, kteří ničí a tunelují tamní hospodářství jako například majitel Federal Banco, EcoInvest, který s penězi utekl do USA odkud vytrubuje, že je politicky pronásledovaný. Po jeho útěku zůstalo 275 000 klientů banky s vytunelovanými konty. V tomto případě opět nastoupil stát, který chybějící peníze dodal. Dotyčný dostal v USA ochranu a Interpol ho vyškrtnul ze seznamu hledaných.
Hospodářství
HDP ve Venezuele roste a inflaci se daří velmi pomalu snižovat. Ceny pohonných hmot, elektřiny, plynu a vody se již 10 let nezměnily. Nezaměstnanost se drží na cca 7% a díky všude přítomné výstavbě se jí pomalu daří snižovat. V zemi je program na podporu malý a středních podnikatelů. Doslova a do písmene nabízejí peníze, aby dotyčný začal podnikat. Jsou zde možnosti přímé spolupráce se státem. Je pravda, že korupce je pořád na vysoké úrovni, ale tento fenomén je během na dlouhou trať, který se snad v budoucnu podaří aspoň částečně vyhrát.
Existuje zákon, který říká, že 15% ze zisku z ropy se automaticky přerozděluje na sociální programy (Je třeba si ale uvědomit, že Venezuela má z ropy pouze 33% z ceny za barel uváděné na burzách. Většinu ropy zde těží zahraniční společnosti, které přestože je průmysl státní na ropě stále vydělávají).
Jedním z velkých problému v zemi byla již zmiňovaná nesoběstačnost v potravinovém odvětví. Přesto se dnes situace lepší. 65% masa, co se konzumuje, je z domácího chovu. Produkce potravin se za poslední léta zvedla o 120-130%, ale díky populačnímu boomu je to stále málo.
Jsou zde různé možnosti v oblasti polnohospodářství. Stačí si najít nějaký volný pozemek, který leží ladem a zajít na pozemkový úřad, kde na pozemek vydají agro kartu. Od státu dostaneme finanční pomoc na osiva, hnojivo a mechanizaci. V mnoha případech kompletní finance. Tato pomoc se nesplácí pomocí financí, ale úrodou. Kde část z prodeje úrody jde na splátku zbytek na zemědělcův účet. Dotyčný není majitelem pozemku, nemůže ho tedy ani prodat, pronajímat atd. Má povolení ho dočasně využívat k pěstování plodin. Pokud pozemek není obhospodařován úřad sebere agro kartu i s pozemkem. Když se pozemek využívá 5 let a nenajde se nikdo, kdo by měl něco proti tomu, pozemek je automaticky převeden do rukou zemědělce.
Závěr
Je toho jistě ještě mnoho, co jsme v našem článku o Venezuele nezmínili. Přesto si myslíme, že těchto pár stran postačí k nastínění situace, která v zemi v současnosti panuje. Cílem tohoto článku bylo nabourat médii chrlený mýtus o zemi, která se nachází v komunistické diktatuře.
Hlavním důvodem šíření těchto dezinformací a lží je především to, že Venezuela netancuje tak jak kapitalisté pískají a snaží se jít svou vlastní cestou. Cestou socialně spravedlivější společnosti, která dokáže nerostné bohatství země rozdělit nejen mezi několik desítek vyvolených, ale mezi celý národ.
