Falange Española

29. října 1933, Madrid, divadlo Teatro de la Comedia de Madrid. José Antonio Primo de Rivera při svém veřejném prohlášení oznamuje vznik nového politického hnutí - Falange Española. Hnutí, jež se ideologicky nachází na třetí pozici - odmítající kapitalismus i komunismus. V konečné fázi odmítající i reakční pozice nacionalismu. Falanga byla založena v době úpadku, zmenšující se autoritě národního státu, zotročujícího kapitalismu a hrozby komunistického převzetí moci. Falanga byla ve Španělsku zcela novým druhem politického hnutí, jenž José Antonio popsal jako: „…nyní založené hnutí není strana, ale hnutí v pravém slova smyslu, řekl bych téměř antistrana. Nepatří, budiž to dnes řečeno jednou provždy, ani k pravici, ani k levici.“   

Falanga vyhlásila tomu všemu neúprosný boj. Boj za obnovu Španělského národního státu, jak prohlásil José Antonio Primo de Rivera: „pro vlast, chléb a spravedlnost.“ Falangisté opovrhovali materialistickým pohledem na národ, národ byl podle jejich učení určen osudovou jednotou a útok na tuto jednotu byl pro ně zločinem. Osudová jednota spočívá ve složkách jako člověk, třída nebo společenství, v nichž se uvádí v platnost. To je duchovní a přesahující idea národa - protichůdná ke všem společenstvím a mechanismům: „Ani jazykové, etnické a ani územní společenství není považováno za dostatečné, aby naplnilo obsahovou myšlenku národa.“ Tato vlastenecká duchovní idea měla sloužit k překonání sociálních rozdílností, jež, podle jejich soudu, liberální a kapitalistický individualismus zasel do evropské společnosti a proto i ve Španělsku: „Národ je úplnou jednotou, v níž jsou všichni jednotlivci a třídy integrovány národem. Národ přesahuje individuální syntézy s konečnou platností, jíž je stát, který se zrodí. Stát účinný, autoritářský nástroj, který slouží nezpochybnitelné a trvalé jednotě, která se jmenuje národ.“  

Autorita José Antonia Primo de Rivery v roce 1934 dopomůže ke sloučení Falangy s hnutím Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista vedeným Ledesmo Rámosem - vzniká tak Falange Española de las JONS. Hnutí, jež nachází lék na tehdejší problémy Španělska - lék jménem národní syndikalismus. „Buď dělníci důrazně a nesmiřitelně skoncují s kapitalismem a připojí se k Národně syndikalistickému hnutí a národnímu solidarismu, nebo nás internacionalismus změní v loutky cizí moci“ píše José Antonio Primo de Rivera ve svých výzvách. José Antonio Primo de Rivera je zvolen vůdcem Falangy. Hnutí se stává revolučním a jeho militanti se začínají oblékat do pověstných modrých košil a po ideologických výzvách následuje také jejich prosazování v ulicích, jenž ústí v tvrdé srážky s komunisty a Falanga má několik desítek padlých v boji.  

Falanga řekla jasné ne agnostickému státu, který působí v roli pasivního diváka národního veřejného života nebo policisty. Chce stát všech, totální a totalitní s přesnou a trvalou představou o Španělsku v zájmu všech bez ohledu na třídy či strany. Odstranění stran a politického parlamentu z tohoto pohledu přirozeně vyplívá. Ale Falanga formována silou světské tradice svého státu a vlasti stojí na stráži proti excesům totality. Falanga trvá na nutnosti organických lidských skupin, živé a vitální společnosti, čímž vyjadřuje svůj postoj, který je její pevným základem: „Chceme méně liberálních řečí a větší respekt ke svobodě člověka.“. Má v úmyslu bránit celistvost rodiny, sociální jednotu, místní samosprávu, uzemní jednotu a nakonec i výrobní jednotu - národní organizace práce, jež překonají třídní boj.  

 Falanga také odmítala materialistický výklad dějin, duch dějin je koncipován jako zdroj všech rozhodujících sil. A vyznání víry katolické je stejně tak přirozené, katolický výklad života je historicky vzato jediný duch historie Španělska, a tak se katolictví musí týkat každé národní obnovy. To však neznamená, že Španělsko se musí opět podrobit nadvládě a hegemonii katolické církve, ale přijímá pouze katolický universalismus a z něj vyplívající hodnoty a morálku.  

Základní ideologie Falangy se dá shrnout do několika bodů:

1. Vytvoření odborového (korporativního) státu, v němž by třídní boj zvítězil ve Vertikálních odborech, jež by v jednom organismu shromažďovaly zaměstnavatele a pracující, rozdělené podle odvětví výroby. Záměrem bylo navázat na tradice středověkých cechů, jež byly ve Španělsku stále činné. V každém případě se vlastnictví výrobních prostředků syndikalizuje, přičemž je administrována samosprávně.

2. Znárodnění bank a zemědělská reforma respektující soukromé vlastnictví, avšak podřízené společenským zájmům

3. Základními jednotkami společenského uspořádání jsou ty, jež jsou přirozenou součástí života, jako je například rodina, obec nebo odbor. Tato idea omezuje vztahy podle přednosti, tzn. společenské vztahů nad vztahy ve svazech. Toto je definice falangistického komunitarismu oproti marxistickému komunismu.

4. Římský katolicismus, avšak bez vměšování církve. Stát měl být světský.

5. Hrdost na historii imperiálního Španělska, zvláště na dobu, kdy ve Španělsku vládli katoličtí králové, kteří podle falangistů představovali období imperiálního rozmachu Španělska. Proti separatismu, za územní španělskou jednotu.

6. Antikomunismus, antikapitalismus a averze vůči liberalismu byly shrnuty v hesle: Ani kapitalismus, ani komunismus, nýbrž národní syndikalismus. Tím bylo vyjádřeno přání překonat rozpory mezi oběma tendencemi, které byly falangisty považovány za zvrácené a nesprávné. Národní syndikalismus měl být druhým břehem dialektiky mezi kapitalismem a komunismem.

Falangisté sami sebe považovali za předvoj nastávajícího historického překonání chaosu pramenícího z tohoto rozporu - „Neutralizovat rozpor mezi kapitálem a prací. Co to znamená? Práce je poslání člověka, vlastnictví jeho atribut. Vlastnictví však není totéž, co kapitál; kapitál je hospodářský prostředek a jako takový musí sloužit celému hospodářství, nelze ho užívat pro osobní blaho jednotlivce. Pro obrovské nahromadění kapitálu platí to samé, co pro přehrady. Přehrady nebyly postaveny, aby na nich pár lidí mohlo pořádat regaty, byly postaveny, aby regulovaly řeky, aby poháněly turbíny vodních elektráren.“ José Antonio Primo de Rivera

V roce 1936 je vnitřní situace Španělska napjatá a po únorových volbách se k moci dostává levicová vláda. Po uchopení moci levicí začíná ve Španělsku levicový teror - politické vraždy a proti katolické pogromy. Samotná Falanga je 14. března zakázána a její elita zatčena, včetně jejího vůdce José Antonia Primo de Rivery, který se ve vězení doslýchá o připravovaném armádním postání generálů Franca, Moly a Sanjurja. O povstání nacionalistických sil, které by vyústilo ve vojenskou diktaturu, která je neslučitelná s revolučním duchem Falangy. Proto José Antonio Primo de Rivera zakazuje jakoukoliv spolupráci s touto pravicovou reakcí a prozíravě píše: „Jednou z nejhorších věcí by byla nacionálně republikánská diktatura. Další špatný experiment, kterého se obávám, je vládá nepravého konzervativního fašismu, bez revoluční odvahy a mladé krve.“  

 17. července 1936 vypukne v Melille “nacionální povstání“ a Falanga, která se ocitla bez svého vedení se připojuje - tisíce militantů hnutí se žene do boje proti levicovým silám s vidinou revolučního cíle. Modré košile bojují a umírají za veliké Španělsko. 20. listopadu je rudou luzou popraven José Antonio Primo de Rivera. Na obě strany konfliktu se připojují dobrovolníci z celé Evropy. Počet členů Falangy roste, ale většina z nich je k jejímu revolučnímu postoji de facto nezúčastněních, pravá idea Falangy se rozmělňuje a utápí ve válečné masovosti. V dubnu 1939 končí občanská válka vítězstvím nacionálních sil. Generál Franco donutí všechny politicky uskupení spojit se do jedné politické strany. Revoluční ideál je tak zničen a ve Španělsku je nastolen zpátečnický frankistický režim. Falanga má v novém zřízení mizivý politický vliv.   .

Posledním revolučním nádechem idealistů Falangy se stalo křížové tažení Evropy do Ruska proti bolševismu v roce 1941. Tisíce dobrovolníku opět obléká modré košile a přidává se na stranu Osy a sestavuje divizi - Division Azul (Modrá divize). Celkově je na frontu nasazeno asi 45 000 dobrovolníku, kteří si po boku ostatních evropských dobrovolníků prožívají peklo východní fronty. Modré košile se nakonec z východu stáhnou, až do Berlína, kde prožijí svou poslední bitvu. S evropskými kamarády z Francie, Skandinávie, Holandska a Lotyšska brání Berlín na jeho poslední bojové frontě Zitadelle. Umírají zde za Evropu s hymnou Falangy na rtech: „Cara al sol, noc la causa nueva, quo tu bordaste en rojo ayer …“ - „Tvař slunci vstříc, v nové košili, kterou jsi červeně včera vyšila …“