José Antonio Primo de Rivera

José Antonio Primo de Rivera se narodil 24. dubna 1903 v Madridu, jako nejstarší syn generála Miguela Primo de Rivery, předsedy španělské vlády za krále Alfonsa XIII. Po svém otci zdědil titul markýze Estalla. V letech 1917 - 1923 studoval práva na univerzitě v Madridu, kde pomáhal organizovat studentské odborové hnutí - zde poprvé ukazuje touhu po silném a spravedlivém sociálním státě. Tehdy se aktivně zapojuje do politického života, ve kterém svými revolučními názory natolik oponoval tradicionalismu a monarchismu jeho otce.  

José Antonio poznal, že jen politizací mas v rámci jedné, všemi vrstvami podporované ideologie, která musí zahrnovat socializaci hodnotových představ i dalekosáhlý sociální program, v lidech probudí nejlepší španělské ctnosti. Po získání bakalářského a doktorského titulu se dobrovolně přihlašuje do jednoroční vojenské služby, kterou prožije v Barceloně u regimentu kavalérie. V roce 1925 se stává registrovaným právníkem a otevírá si v Madridu právnickou kancelář. V roce 1931 paradoxně kandiduje do Madridského senátu za monarchistickou stranu, ale neuspěje. 

V roce 1933 stojí u zrodu revolučního hnutí Falange Española - hnutí národně syndikalistického, bojujícího za silný národní stát a spravedlnost pro masy. Zároveň v tomto roce kandiduje do parlamentu pod záštitou Unie Agraria y Ciudadana, která byla součástí velké koalice Confederación Española de Derechas Autónomas. Napodruhé již José Antonio Primo de Rivera ve volbách uspěje - je zvolen do parlamentu jako poslanec za Cadíz. Při své první parlamentní intervenci prohlašuje:  

„Jsem přesvědčen, že stát nemusí odůvodňovat své jednání na každém kroku, stejně jako to nedělá každý jednotlivec nebo sociální třída, pokud se po celou dobu drží svých hlavních zásad … naše činy a myšlenky se na každém kroku musí shodovat s naším trvalým cílem.“

V únoru 1934 José Antonio iniciuje spojení Falangy a hnutí Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista a vzniká Falange Española de las junty Ofensiva de Nacional-Sindicalista, kterého se stává zvoleným vůdcem. Falanga naplno vyhlašuje pod jeho vedením boj komunismu a liberálnímu kapitalismu, oslavujíce tradic a jednoty Španělska („Ať žije Španělsko!“): „Všechny revoluce byly dosud neúplné v tom, že žádná z nich nesloužila národní a sociální myšlence najednou. Falanga, ale spojila tyto dvě věci: národ a sociální spravedlnost, na těchto dvou kategoricky neotřesitelných principech jsme postavily naší revoluci.“ Situace ve Španělsku eskaluje a komunisté sílí, José Antonio a jeho Falanga je nucena s nimi vést boj o duši španělského dělníka, na kterého se José Antonio Primo de Rivera zaměřuje: „Práce je nejlepším nárokem na občanskou důstojnost. Nic si nemůže zasloužit větší pozornost ze strany státu, než je důstojnost a blaho pracujících.“ Bojuje také o zachování národního státu na katolických principech před anti-civilizačním komunistickým ateismem: „Chceme, aby náboženský katolický duch, který je základním kamenem našich velikých dějin byl respektován a podporován, tak jak si zaslouží, ale to neznamená, že by měl zasahovat do chodu státu.“  

Vírou ve vše prostupující duchovno a osudovou jednotou národa a jeho dějinným posláním se José Antonio Primo de Rivera lišil od všech anarchistů a komunistů a jejich materialistického výkladu života: „Falanga nemůže považovat život za pouhou souhru ekonomických faktorů. Odmítá materialistický výklad dějin. Duchovno bylo a je hlavní hnací silou v životě národů a lidí. Falanze jde o člověka a jeho spojení těla a duše …“ José Antonio Primo de Rivera byl pro komunisty symbolem všeho čeho se bály a nenáviděli - vlastenectví, disciplíny, morálky a duchovna.  

 Po té co je v roce 1936 rozpuštěn parlament se k moci dostává levice a Falanga je zakázaná. José Antonio je poté rudými štváči obviněn z nelegálního držení zbraně a 14. března je v Madridu zatčen. Po devíti týdnech vazby je poslán do vězení v Alicante. Zde se také dozvídá o chystaném nacionalistickém povstání, které nakonec přeroste v občanskou válku. 3. října byl José Antonio obviněn ze spiknutí proti republice a z vojenského povstání jako z hrdelních zločinů. V předem prohraném politickém procesu se José Antonio hájí sám a 18. listopadu je uznán vinným a rozsudkem smrti se mu má stát zastřelení. Po vynešení svého rozsudku smrti si José Antonio píše do deníku: 

„Včera odsouzen k smrti, se modlím k Bohu, že pokud si nežádá mého ušetření před posledním soudem, že si uchová čistou mysl až do konce, až bude vzhlížet a soudit mou duši, která se nedá měřit s jeho přednostmi a jeho nekonečným milosrdenstvím.“

„Kéž by byla moje krev poslední španělskou krví, která bude v této občanské válce prolita. Doufám, že španělský lid již nalezne klid pro své ctnosti, národ, chléb a spravedlnost.“

Rozsudek smrti byl proveden v časných ranních hodinách 20. listopadu 1936. José Antonio byl zastřelen u zdi s modlitbou na rtech prosící Boha o blaho jeho národa a o odpuštění pro jeho vrahy.

Po konci občanské války se mezi Falangisty šířila informace, že levicoví republikáni nabídli nacionalistickým povstalcům výměnu José Antonia za nacionálními silami vězněného syna prezidenta republiky Francisca Largo Caballera. Franco prý nabídku odmítl. Ať tak či tak revoluční vize národního syndikalismu José Antonia byla utopena v občanské válce a ve zpátečnické vojenské diktatuře generála Franca - revoluční ideál třetí cesty byl zrazen. Franco udělal z José Antonia oficiálním mučedníka a posvěceného ochránce své vojenské diktatury, které by se José Antonio nepochybně vzepřel. Takto José Antonio smýšlel o celém reakčním nacionalistickém povstání: „Četl jste náš národně-syndikalistický program, naší agrární reformu a vše ostatní? Už dnes vím, že bych se s Falangou stáhl, jestliže se povstání podaří a vyjde najevo, že není nic než reakční. Během pár měsíců bych se pak vrátil do tohoto nebo jiného vězení.“   

José Antonio Primo de Rivera zemřel jako člověk, zemřel jako hrdina, mučedník a svatý. Není divu, že v dnešní době nemorálnosti a anti-hrdinství vyčnívá, jako maják světla s neustále rostoucí popularitou po celém světě.