pondělí 6. června 2011

Nová Evropa Otto Strassera (první část)


Zatímco různá pojetí Evropské jednoty, která nám nastínil Francis Parker Yockey, Sir Oswald Mosley, Jean Thiriart a poměrně obskurně i Julius Evola jsou poměrně dobře známá, tak na pojetí Evropské ideje, jež byla součástí „německého socialismu“ Otto Strassera se mnohdy zapomíná.  Zřejmě je to tím, že u velké části evropských nacionalistů přetrvávají sympatie k hitlerismu a Otto a jeho bratr Gregor Strasser jsou považováni velkou většinou za zrádce. Tato práce zkoumá myšlenky „Evropské federace“, jak byly Otto Strasserem sepsány. 

„Celý jeho život a jeho práce ukazují, že není jen dobrým Němcem, ale dobrým Evropanem.“ Douglas Reed

Cesta Otto Strassera k „německému socialismu“

Otto Strasser se zapojil do první světové války jako šestnáctiletý mladíček a prošel si akcemi v první linii, za což si vysloužil válečný kříž druhého stupně a armádu opustil jako poručík dělostřelectva. Kamarádství mezi důstojníky mělo klíčový vliv na jeho budoucí politické ideje. V zákopech první světové války vykrystalizovali jeho ideje, které jeho horlivý obdivovatel Douglas Reed popsal jako: „anti-internacionální socialismus, socialismus oddaný nacionalismu". Strasser byl myšlenkami daleko od všech marxistů a celou jeho ideologii „německého socialismu“ popsal Douglas Reed jako: „ … důkladně prodchnutý západní étos, který má s marxismem stejně společného asi jako s kapitalismem. Je to sociální étos, kterým se řídily největší evropské kultury mnoho let před vznikem marxismu, kapitalismu a buržoazie, je to zrcadlový obraz marxismu… “.

Prvním krokem v politice Otto Strassera bylo, když se jako válečný invalida o dvou berlích slovně postavil komunistickému agitátorovi Kurtu Eisnerovi na veřejném shromáždění. To bylo v revoluční vřavě v poválečném Německu, ve kterém Otto a jeho bratr Gregor pokračovali v boji za Německo, protentokrát jako dobrovolníci ve Freikorps. Bratři bojovali proti bolševikům a připojili se k von Eppovi a jeho pochodu na Mnichov.

Během krátkého působení v Sociální demokracii Otto marně hledá svůj „německý socialismus“ a naopak nachází pouze „…ideu vyvlastnění kapitalismu a odstranění buržoazie ve jménu proletariátu, ale nikoliv svržení materialistického myšlení kapitalismu.“ To bylo charakteristické pro tehdejší dělnická hnutí, tak jak jej popsal Oswald Spengler, filosof, jenž měl na myšlení Otto Strassera veliký vliv.   

Otto se v roce 1920 poprvé setkává s Adolfem Hitlerem. Z popudu svého bratra Gregora, který byl členem NSDAP, ale vstoupit do strany odmítl a zaujal ke straně neutrální postoj. Ottův postoj k NSDAP se změnil až po Pivním puči v roce 1923. Chápal puč jako důkaz o Hitlerově přerušení styků s kapitalisty a reakcionáři a uvěřil, že hnutí je opravdu revoluční a socialistické. Také uvěřil tvrzení generála Ludendorffa, že puč by nikdy nebyl pravicovými reakcionáři proveden. Otto tedy podlehl naléhání svého bratra a do strany v roce 1925 vstupuje.  

V následujících pěti letech, po kterých v roce 1930 Otto stranu opouští, se strana uvnitř rozděluje na podporovatele „německého socialismu“ zastoupeného bratry Strassery a Hitlerovými příznivci, kteří podporují jeho kompromis mezi socialismem a kapitalismem. Gregor po odchodu bratra ve straně zůstává a jeho spolupracovníci, mezi něž patřil Victor Lutze, Kerrl a Bernard Rust a zpočátku i Joseph Goebbles, zůstávají na jeho straně. Tito vůdcové strany na severu Německa požadovali vytvoření samostatné strany vedené bratry Strassery. 

Rivalita uvnitř strany byla taková, že noviny obou skupin na sebe neustále útočily. Hitler nakonec využívá novináře Josepha Goebblese a jmenuje jej gauleiterem a vůdcem SA v Berlíně. Tím si ho k sobě zaváže a donutí jej podrývat autoritu a postavení Strasserů. 

Strana na severu Německa vzkvétala a rostla pod vedením Strasserů. Konečný rozkol nastal v roce 1930, kdy strana na severu deklarovala podporu stávce odborů v Sasku. Hitlerovi pod pohrůžkou zastavení toku peněz do strany od Federace zaměstnavatelů nařídil, aby byla strana proti stávce. Otto byl nekompromisní a stranu opustil. Gregor doufal v reformaci strany zevnitř. 

Otto však neměl o Hitlerovi žádné iluze a vytvořil Unii revolučních národních socialistů, předchůdců Černé fronty. Mnoho podporovatelů Černé fronty bylo po roce 1933 Hitlerem uvězněno a internováno, Douglas Reed uvádí, že tento počet v roce 1940 činil mezi šesti až sedmi sty osobami. 

Evropská federace

Otto Strasser, přestože si prošel válkou v roli frontového vojáka, nebyl nikdy ani agresor ani imperialista.  Jeho „německý socialismus“ se vyvaroval slov jako Lebensbraum a i dalším hitlerismům. Jeho národní socialismus neměl biologický a hierarchický pohled na rasu jako základ své ideologie. Jeho ideálem byla „Evropská federace“ -  zachování a posílení starověkých národů a etnik v Evropě.  

Kompletní program pro reorganizaci Německa, včetně vztahů Německa a Evropy v rámci „Evropské federace“ a společného koloniálního projektu, byl Strasserem zveřejněn v roce 1940 v knize Německo zítra, jejíž základ vychází z jeho manifestu Struktura německého socialismu z roku 1931. Douglas Reed ke knize poznamenal: „… kniha Německo zítra není jen pro Němce, ale i pro všechny dobré Evropany.“   

„Evropská spolupráce“ bylo jedno ze základních hesel Černé fronty, spolu s „národní svoboda“ a „sociální spravedlnost“. Každý evropský imperialismus musí být zapuzen a vzniknutí Evropské federace se stane základem národních svobod a rozvojem všech národu a etnických menšin v Evropě, jak se píše v jedné z brožur Černé fronty. Tyto tři hesla poslouží jako: „ … naše pracovní podmínky, jimiž bude znovuzrozen Západ.“ Proto byla jeho koncepce, nejen německá, ani evropská, ale orientovaná na celý Západ a jeho duchovní a kulturní identitu.  

V roce 1936 Otto Strasser popisuje znovuzrození západní civilizace takto: 

„Je stále zřejmější, že federace národů Evropy je zásadní podmínkou pro duchovní obnovu evropských národů a pro zachování civilizace a kultury Západu … toto a nic jiného není významem a obsahem německé revoluce! Vzkříšení Západu!“

 Tato „Nová Evropa“ by byla ligou svobodných národů. Strasser to viděl jako vyvrcholení dlouhodobého snu předních evropských myslitelů. Pojem Evropa a touha po ní pro něj byl pojmem s historickým významem. Již španělský kronikář Isidor ze Sevilly popisuje křesťanskou armádu Karla Martela, která se střetla v roce 732 u Poitiers s Araby, jako armádu evropskou. Říše Karla Velikého je také kronikáři nazývaná jako evropská. Kněz Cathwulf nazývá říši Karla Velikého jako „Velkou říši evropskou“. V roce 799 básník Angilbert popisuje Karla Velikého jako „Otce Evropy“ - „Rex, Pater Europae“ a jeho království nazývá „Evropa“. 

Strasser lituje proudů krve, které musela Evropa obětovat, aby bylo dosaženo evropské jednoty - chybu nachází v tom, že impuls přicházel vždy od jednoho národa, jenž měl ambice vládnout a vést Evropu, na rozdíl od víry v Evropu kde má každý národ „… stejné rovnoprávné postavení, jako člen evropské rodiny, které je dobrovolnou složkou evropské federace…“ Strasser zde překvapivě odkazuje na práci a úsilí dvou myslitelů - hrabě Coudenhove-Kalergi a Aristide Briand. Oba tito myslitelé představují pro mnohé myšlenky “Evropy v ruinách“. Kalergi a Briand obhajují myšlenky „Anti-Evropy“ - myšlenky stojící na počátku Evropské unie - na základech světského humanismu, universalismu a přesně stanoveného obchodu a protlačování zájmů USA - zednářského a plutokratického státního zřízení - do Evropy.  

Dnešní Evropská unie - se svým zednářským původem - ale není idejí, kterou Otto Strasser zamýšlel. Tyto dvě Evropy jsou si protikladné, a tím nejlepším čím by mohl současný systém prospět, je jeho přeměna v dialektickém smyslu, z níž „Nová Evropa“ povstane. 

Evropa a Spojené Státy

Strasserova Evropa byla v rozporu s pojetím Evropské Unie, jaké prosazovali zednářské a obchodní zájmy USA. Jeho hlavní podmínkou pro spojení Evropy byla rovnoprávnost a dobrovolnost. 

V roce 1950 zavrhl návrh USA o dohodě s Evropou proti SSSR. V Mosleyho časopise The European zavrhuje ultimátum, které USA Evropě dalo - Evropa se musí spojit, aby sloužila zájmům USA proti SSSR, jinak bude Evropa ponechána SSSR na pospas. Strasser bral jako urážku, to že Evropa potřebuje americkou ochranu před SSSR, když navíc ještě před nedávnem americký prezident Roosevelt prakticky půlku Evropy SSSR daroval. Strasser věřil, že Evropa je stále plná vitality, jejíž zdraví pochází z jejích národních a kulturních rozdílů, které by americká integrace Evropy zničila: „Tato rozmanitost dává tvar a zabarvení duše Evropy!“ Za výzvou USA, k vytvoření evropské jednoty, pozoroval její pravé cíle: „Evropa je tím, co ji tvoří: Španělé, Italové, Francouzi, Němci, Poláci atd. A měla by odolat jednomu velkému společnému mišmaši v zájmu větší efektivnosti, nebo se stane ziskovým podnikem pro Světovou banku.“  

V tom se nejvíce rozcházel s Oswaldem Mosley, který hledal na rozdíl od Strassera jednotný „evropský národ“. Dalším jejich rozdílným postojem bylo, že Mosley požadoval po USA ochranu Evropy před SSSR. Podstatou problému bylo to, že podle Mosleyho část evropanství v USA stále žije, zatímco v Rusku už je dávno mrtvé. Mosley tedy na rozdíl od Strassera věřil v to, že Evropa by se měla spojit s USA, pod kterým by mohla Evropa znovu získat svojí sílu. Mosley byl naivní, pokud jde o charakter Spojených států a jejich patologického dopadu na evropskou duši. To je něco, co Strasser, Yockey a Thiriart rozpoznali. Oni viděli americký vliv stejně zničující jako vliv SSSR. Pro Yockeye byla dokonce okupace Evropy Ruskem přijatelnější než americká hegemonie nad Evropou. Yockey tuto situaci v roce 1952 popsal takto: 

„Hovořit o obraně proti bolševismu již patří včerejšku, stejně jako je nesmyslné mluvit o obraně Evropy v době, kdy je každý kousek Evropy ovládán smrtelnými nepřáteli Evropy, kteří hledají cestu ke zničení její kultury, politiky a historie.“