Jack London, jméno světově proslulé a v literární oblasti plně respektované. Jeho život a dílo však nejsou jen dobrodružné romány o Bílém tesáku, ale také vyjádření sebereflexe sociální marnosti tak jak jí pociťovala Amerika jeho doby, ve které se on sám propadnul na začátku svého života až na úplné dno, aniž by dostal šanci to změnit. Jako jeden z mála té doby, ale druhou šanci dostal a rozhodnul se uchopit víry v sociální spravedlnost, které se jemu v mládí a milionům jeho vrstevníku jeho doby nikdy nedostalo.
Tak pohnutý, marnivý a střemhlavý, ale přesto fascinují život, který nás donutí zalapat po dechu, prožil Jack London. Ze samého sociální dna až na vrchol - kdy se stal nejčtenějším revolučním socialistou v amerických dějinách. Člověkem volajícím po změně, volajícím po popravách politických vůdců, kteří dovolili zhmotnit antisociální prostředí, které zničilo životy miliónů, člověkem volajícím po rasové segregaci. Jack London se tím vším stal jednou z nejzajímavějších postav moderních amerických dějin. Postavou fascinující, ale postavou také někdy odpudivou a těžko pochopitelnou. Postavou spousta rolí - bastardem, spisovatel, revolucionářem, tulákem, zlatokopem, milionářem a člověkem trpícím depresemi a sebevražednými sklony. James L. Haley ho nazval „nejvíce nepochopenou postavou amerického literárního kanónu“.
Jeho život však mohl skončit ještě dříve, než vůbec začal. Jeho matka Flora Chaneyová, psychicky labilní žena, utekla od své bohaté rodiny v sedmnácti letech a přidala se k sektě, která tvrdila, že umí komunikovat s mrtvými. Zde si prožívá milostný románek s jejím vůdcem, po kterém otěhotní. Když to Flora zjistila, pokusila se o sebevraždu střelnou zbraní, která se jí nepovedla. Nakonec Jacka Londona v roce 1876 porodila v jednom ze sanfranciských slumů. Nazvala ho svým „znakem hanby“ a nechala Jacka napospas a opustila jej. Jacka se ujala černá zdravotní sestra Virginie Prentisová, která ho nakonec i vychovala.
Hned po základní škole byl poslán do továrny na konzervy, kde celé dny pracoval takřka zadarmo. Zde poznal sociální dno společnosti, ze kterého nebylo útěku. Po letech na své dětství zavzpomínal: „Byl jsem tam dole, ve sklepení společnosti, hluboko v podzemí bídy, o níž nelze a není ani přístojné mluvit.“
Začal střídat práce a doufal v lepší život. V devatenácti letech si mohl dovolit koupit si svůj první zubní kartáček. Byl nucen pracovat tak dlouho, až se propadal do nesnesitelných křečí, tehdy se pokusil o první sebevraždu utopením, kterou mu však překazil jeden rybář a vytáhl jej. Tehdy však také Jack London posílil naději na lepší a spravedlivější svět. Začal objevovat nové ideje, které ho zasáhly silou kladiva. Později napíše: „Žádná jasná ukázka logiky a nevyhnutelnosti socialismu mě nezasáhla tak přesvědčivě, jako v den, kdy jsem uviděl, jak kolem mě roste zeď sociální jámy, a pocítil, že kloužu dolů, do smetiště na jejím dně." Jack London se stal revolučním socialistou.
Začíná řečnit na nároží ulic, vyzívaje dělníky k povstání a uchopení jejich životů do jejich vlastních rukou. Jack London se brzy dostává na stránky sanfranciských novin a dostal, na rozdíl od miliónů jiných, životní šanci - je mu nabídnuto studium na soukromé škole. Odsud je však na popud rodičů jeho spolužáku za jeho špatný vliv na jejich děti vyhozen. Přihlašuje se tak do jiné školy, ale i zde je vyhnán - dvouleté studium zvládá za pouhé čtyři měsíce, což jeho spolužáci chápou jako svoje zostuzení. London je zničený a naštvaný a vydává se do kanadské Arktidy na svoji krátkou a neúspěšnou zlatokopeckou anabázi. Po návratu a plný zkušeností se rozhoduje stát se za každou cenu spisovatelem.
Jack London ve svých literárních dílech plně odráží své životní zkušenosti - bez obalu a v surovém stavu, jeho postavy zbavené obvyklých manýr byly násilné a hrubě skutečné. Jeho díla ovlivnila takové spisovatele, jako byl například George Orwell či John Steinbeck. Jeho zřejmě nejpůsobivější dílo je sociální román Železná pata, který plně odráží jeho duši.
Jak Jack London bohatl a sílil jeho vliv, radikalizovaly se také jeho socialistické postoje. Vstupuje do Socialistické dělnické strany a volá po zavraždění politických vůdců a tvrdí, že socialismus dospěje i do Ameriky. Tato strana však měla jen malou šanci na úspěch. Ostatní socialistické strany jí zavrhovaly za její socialismus vycházející z rasových základů. Ve svých knihách se o nich Jack London vyjadřoval takto: „Socialismus není o štěstí pro všechny lidí, ale o štěstí lidí spřízněných krví.“ London volal po rasové segregaci a apartheidu, jako největší problém spatřoval asiaty, se kterými měl zkušenost jako válečný zpravodaj z Rusko-japonské války. Jeho radikální názory zašly až tak daleko, že všichni ostatní nebílí musejí být podřízeni - nebo vybiti: „Dějiny civilizace jsou dějinami putování - putování s mečem v ruce, putování silných druhů, které si čistily cestu a stínaly slabé a nevhodné. Dominantní rasy loupí a vraždí ve všech koutech světa, protože jejich oběti beztak nejsou s to ustát soustředění a usilovnou snahu, kterými se vyznačují rasy nejlépe se hodící k tomu, aby žily v tomto světě.“
London znamenal pro tehdejší společnost veliké pohoršení. Noviny volaly, aby byl autor Volání divočiny, jedné z nejprodávanějších knih v historii, za své socialistické postoje uvězněn nebo alespoň deportován. Jack London se stal ve svých čtyřiceti letech zlomeným mužem plným nesplněných ideálů, snícím o spravedlivé a lepší společnosti. Je nucen užívat morfium, aby ulevil svým játrům, zničeným litry whisky u které si uvědomoval, že jeho sen o socialistické Americe se stává utopií. Nakonec se vzdává i svého členství v Socialistické dělnické straně - přijde mu málo revoluční a bez přesného cíle. A i Jack London cítí, že i jeho život je bez dalšího cíle. A každý den si začíná pohrávat s myšlenkou na sebevraždu s cílem dokončit to, co jeho matka započala: „Byl jsem tak posedlý touhou zemřít, že jsem se bál, že to udělám během spaní, a musel jsem dát svůj revolver jiným, aby ho přede mnou schovali tak, aby ho moje podvědomá ruka nemohla najít.“ Nakonec je Jack London nalezen 22. listopadu 1916 ve svém bytě umírající na předávkování morfiem. Jeho matka se tedy konečně po 40 letech dočkala - byl zní sňat její „znak hanby“…
„Ze všeho nejdřív jsem běloch a teprve potom socialista." Jack London
