Nepokoje v Arabském světě

Za poslední tři měsíce jakoby se roztrhl pytel s různými lidovými revolucemi napříč arabským světem. Vše odstartovaly nepokoje v Tunisku, které se posléze "přesunuly" do Egypta, kde se podařilo svrhnout Egyptského vládce Husní Mubaraka. Posledních týdny se stále mluví o podobných událostech v Libyi, kde ještě donedávna vládl pevnou rukou "bláznivý" diktátor Kaddafí. Je v celku zajímavé sledovat ony spontánní revoluce, které vznikají v krátké době za sebou v zemích, kde donedávna vládli v celku neochvějně tamní vládci, často diktátoři.

Když se podíváme zpětně do novodobých dějin něco podobného zde už minimálně jedenkrát nastalo. Ona paralela není sice až tak do očích bijící, ale přesto je zde dost věcí podobných. Jak pravil klasik Miroslav Dolejší o tzv. pádu Východního bloku: "K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR, jejíž síla nebyla otřesena. " I v naší situaci najdeme spoustu podobných věcí, které vypadají až moc náhodně. A jak se tak říká: "Náhoda je pouze nepoznaná skutečnost".

Jakým způsobem se ale podařilo vyhnat ony miliony obyčejných lidí do ulic a donutit je protestovat proti tamním vládám? Jedním z důvodů může být přechod amerického zemědělství na masivní pěstování kukuřice pro výrobu ethanolu, který má na svědomí bleskové vyhnání cen obilovin. Egypt jako největší dovozce pšenice velkou část obilí nakupuje právě v USA, kde se v druhé polovině roku 2010 vyšplhala cena obilovin až o 74% nahoru. Tento prudký skok měl za následek nárust cen egyptských potravin v průměru o 30%. Skok byl ještě mírněn dotováním cen egyptskou vládou.

Dalším výrazným důvodem proč by USA měla zájem na změně režimu je celkový odklon od přátelské politiky vůči Izraeli. V roce 2009 pronáší v Káhiře Obama jeden ze svých zásadních projevů pro Islámský svět vůbec. Pro přenášení projevu jsou využity všechny dostupné prostředky. Celý projev se nesl v duchu chvály a vlezlých slov k arabské civilizaci a jejím zásluhám. Mimo jiné zaznělo: “Islám byl vždy součástí amerického příběhu. Muslimové obohacovali Spojené státy od jejich založení.” Dále jsme se mohli dozvědět, že Amerika nikdy nebyla a nebude ve válce s islámem, američané také nikdy nepodporovali budování osad na palestinském území. Doslova zaznělo: “Amerika se neotočí zády k legitimním snahám Palestinců o důstojný a perspektivní život ve vlastním státě.” Na druhou stranu, ale kontroval tvrzením, že: "Amerika je přítelem Izraele navždy, neboť nás pojí hluboké kulturní a historické kořeny". Celý projev byl zakončen pompézním provoláním, že lidé na celém světě mohou žít společně v míru a že tato vize je teď to jediné na co se musíme soustředit - Muslimský svět tedy může existovat, ale jedině pod taktovkou Usraele.

V září 2010 Mubarak pronesl několik názorů, které asi měly zůstat nevysloveny. Zmínil se například, že: "Cílem našich jednání by mělo být ukončení izraelské okupace Palestiny, která trvá od r.1967. Současné izraelské aktivity na palestinském území jsou proti mezinárodnímu právu. Musíme umožnit vznik svrchovaného a nezávislého státu Palestina a zajistit, aby mohl žít v míru a bezpečí po boku Izraele. To, že se nám to dosud nepodařilo, vyvolává velký hněv a frustraci našich lidí a je neudržitelné v tom setrvat. Pane Netanjahu, chceme, aby nebyla prolita už ani kapka krve ze strany Izraele ani Palestiny. Chceme, aby lidé v obou zemích mohli vést normální život. Je třeba zmrazit všechny nežádoucí aktivity, dokud nebude dosaženo dohody o míru. Egypt zůstane věrný v podpoře spravedlivé věci palestinského lidu." Mubarak také v celku tvrdě vystupoval proti americkému přístupu k Íránu či celkové politice na středním Východě. Byl velikou překážkou pro washingtonský(?) Project for Greater Middle East (Projekt pro Větší Střední východ). Tento název byl nedávno změněn na lépe znějící Project for New Middle East (Projekt pro Nový Střední východ).

Co si máme představit pod pojmem "Větší Střední východ"? Jedná se o dlohodobý "projekt" strategie Pentagonu a amerického ministerstva zahraničí pro celý islámský svět, který by měl postupně rozjet "demokratizaci" v tamních oblastech (od Kábulu po Rabat). Začátky tohoto "projektu" lze datovat od 11.září 2001, které bylo vhodným spouštěcím mechanismem na který USA dlouhé roky čekalo. Samozřejmě, že primárním cílem nebylo šíření svobody či demokracie, ale rozšíření vojenské kontroly a především otevření ekonomik ve všech těchto státech.

Klíčem k nastartování ekonomik tamních oblastí je podle USA tzv. systém mikro-financování, který předpokládá, že za "pouhých" 100 milionů dolarů ročně po dobu 5 let se vytvoří 1,2 milionů místních podnikatelů (z toho 750 000 žen), kterým se půjčí 450 dolarů na rozjezd. Samozřejmě, že tento návrh je pouze maškara jak odvést pozornost od skutečných cílů.

Velká část finančních toků například z ropy mířila do islámských bank, které nejsou zdaleka v rukách takových lichvářů jako na západě. Většina islámských bank se řídí právem šaríja, které mj. zakazuje lichvu, do které spadají veškeré finanční machinace. Proto se v době krize jevily islámské banky stabilnější. Americký plán předpokládal převzetí místních finančních záležitostí pod "nové" instituce, které se měly lišit od World Bank či IMF, ale byly stejně kontrolované stejnými lidmi (nadnárodními bankéři). Cíl dlouhodobého amerického projektu je získat kontrolu nad zisky z prodeje nafty, zcela kontrolovat celé ekonomiky v oblasti od Maroka k hranicím Číny.

V roce 2004 se na veřejnost dostala část tohoto projektu v arabském Al-Hazatu, vlny nesouhlasu se rozšířili takřka okamžitě po celém regionu. V dubnu 2004 vyšel ve francouzském Le Monde Diplomatique článek podobného rázu, který poznamenával, že „projekt vedle arabských zemí zahrnuje Afghánistán, Irán, Pákistán, Turecko a Izrael, jejichž jediným společným jmenovatelem je, že leží v zóně, kde je nepřátelství k USA nejsilnější a kde je islámský fundamentalismus ve své proti-západní formě široce rozšířený."

Naprosto obdobný scénář iniciovaný stejnými lidmi jsme měli možnost vidět při různých "barevných revolucích" či "sametovém" podvodu, s cílem otevření tamních ekonomik a obrovských zisků z privatizačních podvodů. Proto to zmatení dnešních západních politiků, kteří jsou zaskočeni vývojem, podobně jako kolem roku 1989 byli i Thatcherová, Mitterand a Bush starší, kteří se obávali kolapsu SSSR a východního bloku. Dokonce navrhovali Gorbačovovi použít sílu, aby rozpad zastavil. Ten se však evidentně domluvil s někým jiným. Západní politikové svůj současný zmatek nehrají, jsou v šoku, protože se cosi velkého dalo do pohybu bez nich.

Nabízí se otázka, nakolik to pánové za oponou (chcete-li NWO) mají pevně v rukou. Spousta věcí hovoří proto, že skoro vůbec, ale i tak je pro ně vyhovující současný chaos, který je přímo ideální pro následující události a změny u kterých můžou být. Bude zajímavé pozorovat tamní situaci a předvídat události, které budou následovat. Novodobé dějiny nám k tomu dávají dosti podobných událostí.

Závěrem bych chtěl dodat, že nejen Střední východ, ale i jiné oblasti jsou v dosti podobných situacích v jakých byly země, o které v současné době jde. Hlavně oblast Latinské Ameriky se postupně hroutí. Začíná se zde čím dál častěji experimentovat z alternativní měnou, zcela nezávislou na dolaru a odproštěnou od kapitalistických "výdobytků" a machinací. Postupně se upouští od kapitalismu a nastoluje se sociální přerozdělování (něco podobného co fungovalo kdysi ve skandinávských státech). Celá tato koncepce je silně protiamerická, ale hlavně protisionistická se silně antisemitskými náladami. Zajímavá situace panuje například i v Subsaharské Africe, která je už skoro celá upsaná Číně a jejímu mocenskému rozvojovému programu, který je daleko férovější, než všechny lichvářské spolky v čele s IMF a WB, kterými Západ rozvojový svět doteď vykrádal.

Kdo tedy bude na řadě po vyřešení situace v arabském světě? Můžeme jen hádat...