17.února uplynou tři roky od vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku. Kosovo se tento den prohlásilo za demokratický, světský a multietnický stát. Jaká je vůbec historie onoho kusu země, který nese název Kosovo a co vedlo k vyhlašení nezávisloti? To jsou jen některé otázky, na které se společně bude snažit najít odpověď.
Mezi 6. - 7. století našeho letopočtu do oblasti dnešního Kosova přicházejí první Slované, kteří postupně vytlačují původní etnikum a stávají se tak dominujícím prvkem v oblasti. Od 11. století vzniká v oblasti mnoho klášterů, které jsou zásadní pro rozvíjející se Srbskou kulturu. Kosovo a sousední Metohija se stále více stává důležitější provincii. To potvrzuje i to, že sídelní město srbských králů je kosovské město Prizen, ze kterého vládne asi nejschopnější srbský panovník Dušan Veliký, který postupem času aspiroval i na byzantského císaře. Velká část Srbů dodnes považuje Kosovo a sousední Metohiji za svůj "Jeruzalém".
28. června 1389 se odehrává bitva na Kosově poli, kde srbské vojsko vedené knížetem Lazarem podléhá osmanským Turkům. Kosovo tedy spadá do nadvlády Osmanské říše, která trvá několik staletí. Velká část obyvatel postupem času přechází na islám, který v oblasti skýtá mnoho výhod. Muslimové v oblasti nebyli nijak perzekuování a byly odproštěni od odvádění daní.
Během Osmanské nadvlády se Srbové pokusili několikrát povstat (5x), tyto povstání nikdy nevedly k vytouženému cíly, ale spíše k hromadnému vyvražďování křetanských srbů, jejichž majetek byl rozdáván a to především Albáncům, kteří v oblasti hojně žili. S postupným slábnutím Osmanské říše, se Kosovo opět stává součástí Srbska (1912). V roce 1913 se Albánští separatisté pokoušejí o vyhlášení samostatného národního státu, ale bez úspěchu. V té době už se začalo čím dál více mluvit o vzniku tzv. "Velké Albánie", která se měla skládat z Albánie, Kosova, Metochii, část Srbska a severního Řecka. Velká Albánie měla být etnicky čistý celek složený primárně z Albánců. Je v celku zajímavé, že na těchto jmenovaných územích tvořili Albánci méně než polovinu obyvatel, takže o žádném sebeurčení zde nemohla být řeč.
V období druhé světové války je Kosovo pod patronací fašistické Itálie. Je vyhlášena Velká Albánie, ale dá se říct, že pouze formálně. Přesto už v tomto období dochází k častému vraždění Srbů a zabavování jejich majetků ve prospěch Albánců, kterých je stále menšina. Na území Srbska funguje v celku masivní odboj, který se skládá většinou z Titových komunistických partyzánů. Tito se po válce dostává do čela Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Komunistický diktátor zakazuje dekretem návrat desítkám tisíc kosovských Srbů. Majetek je postupně rozdán Albánské chudině.
Čím dál tím více sousedních Albánců utíká před chudobou do Kosova. Kde se jim dostává nebývalých výsad v tehdejší komunistické Jugoslávii. V celé zemi je tvrdě potlačován jakýkoliv náznak nacionalismu a je hlásáno bratrské soužití všech etnik a národů v celé Jugoslávii. Vyjma Kosova a především kosovským Albáncům, kterým je v roce 1974 novou ústavou zaručena nevídaná autonomie. Oblast se stala prakticky státem ve státě. Kosovo má svou vlastní ústavu, zákonodárný orgán a vládu a dokonce právo uzavírat mezinárodní smlouvy.
Etnické složení Kosova se postupně mění. Zatímco v roce 1929 v Kosovu sídlilo 61% Srbů a Černohorců, v roce 1961 už převažovali s 67% Albánci. Ani velká míra autonomie nestačila radikální části kosovských Albánců. Na jaře roku 1981 začaly nepokoje mezi studenty na univerzitě v Prištině, které přerostly v demonstrace a krvavé srážky za přeměnu Kosova ve svazovou republiku. Celá 80. léta poznamenaly různé teroristické akce Albánců a tvrdé zákroky Bělehradu proti separatistům.
V březnu 1989 byla vyhlášena nová srbská ústava. Ta ponechávala Kosovu území a kulturní autonomii, ale odepírala atributy státu. Situace se ještě zostřila v roce 1996, kdy se o slovo přihlásily různé teroristické skupiny v čele s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) a začaly se zintenzivňovat různé teroristické útoky a ozbrojené incidenty. Problémy v celé Jugoslávii postupně eskalují. V roce 1997 vypuká v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Srbové zpočátku vyčkávají s rozsáhlejším potlačením povstalců. Ale když 23. března 1998 USA označují UÇK jako "nepochybně teroristickou organizaci", (ano je to ta samá UÇK, s kterou se za pár let ti samý lidé vesele plácají po ramenech a pózují pro světové media) Miloševič zahajuje vojenskou ofenzivu. UÇK během povstání naplňuje svoje předsevzetí a postupně etnicky čistí (honosný název pro vyvražďování) Kosovo, majetky Srbů jsou rozkrádány a ničeni, aby se přeživší neměli kam vrátit. Kosovská osvobozenecká armáda likviduje veškerou politickou konkurenci, která v Kosovu vzniká, probíhají i čistku uvnitř UÇK.
16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Celá tato událost je klíčem k pozdějšímu mezinárodnímu konfliktu.
12. března 1999 Česká republika vstupuje do NATO za 11 dní 23. března 1999 byla zahájena mohutná ofenziva spojeneckých sil NATO na Srbsko. Tento útok byl proveden bez mandátu OSN, tak jako většina okupačních konfliktů, kterým šéfovaly Spojené státy. V tyto dny byl zaveden nový orwellovský výraz "humanitární bombardování". Tento newspeak nám poprvé představil "lásko pravdomluvný" prezident Václav Havel. Televize v té době chrlila mohutné záběry masových hrobů, v kterých měli být zmasakrovaní obyčejní kosovští Albánci, faktem však zůstává, že se většina těchto zločinů nikdy nevyřešila a viník nebyl nikdy určen. 78 dní trvalo humanitární bombardování, které zabilo desítky tisíc nevinných lidí a stovky tisíc jich vyhnalo z jejich domovů. Byly použity i mezinárodně zakázané kazetové bomby, které měly ohromný dopad na ztráty v civilním obyvatelstvu. Srbové byli donuceni podepsat příměří, které jim mělo zaručovat to, že Kosovo zůstane Srbsku. Většina kosovských Srbů z oblasti postupně utíká, jednotky NATO přihlíží jak UÇK postupně dokončuje etnické vyčistění oblasti.
S koncem války se v Kosovu jak houby po dešti začínají objevovat různé vojenské základy, které byly asi pravým smyslem vstupu (především) USA do konfliktu. USA disponuje v oblasti druhou největší vojenskou základnou mimo Spojené státy, která nese název Bondsteel. Tato základna je schopna pojmout až 70 000 vojáků a má strategický vliv pro celou Evropu. Dalším významným aspektem celého konfliktu je fakt, že oblast Kosova je mnohými experty označována za hotové surovinové království. Tamní příroda je bohatá na zásoby ne příliš známých surovin, které se v různých průmyslových odvětví používají jako velmi drahé aditiva. V neposlední řadě nelze ani opomenout fakt, že Kosovo se nachází přesně uprostřed balkánské cesty drogových narkotik z Afghánsko-Pakistánské oblasti směrem do Evropy.
Bývalý Srbský prezident Slobodan Miloševič, byl pro údajné spáchání vojenských zločinů souzen před Haagským tribunálem. Je zajímavé, že poté co mu byla řečena obžaloba a mělo nastat povolávání svědků obhajoby zemřel na náhlý srdeční infarkt. Člověk, který byl prakticky celý den pod dohledem lékařů, který po celý čas procesu nejevil žádné významné zhoršení zdravotního stavu najednou nečekaně zemře poté co mají předstoupit svědci, kteří by mluvili v jeho prospěch.
Celé představení postupně vrcholí 17. února 2008, kdy Kosovo vyhlašuje samostatnost. Premiérem se stává Hashim Thaçi, který byl ještě před pár lety jedním z vrchním velitelů teroristické UÇK. On sám byl na seznamu hledaných teroristů (hledám pro bombové útoky a obchodování s lidskými orgány). Nutno podotknout, že Kosovo by bez zahraniční pomoci nevydrželo ani jediný den. V oblasti převažuje šedá ekonomika, vysoká nezaměstnanost, korupce a především se z Kosova do zbytku Evropy pašuje velká část tvrdých drog.
Člověku, který se zajímá o geopolitické dění určitě přijde na mysl jedna otázky, když je možné osamostatnit Kosovo, které k tomu nemá naprosto žádné historické argumenty, proč to samé není možné například u Palestiny, která je už více jak 60let okupovaná jedinou pravou demokracii na Blízkém Východě. Holt všichni jsme si rovni, ale někdo si je rovnější.
Mezi 6. - 7. století našeho letopočtu do oblasti dnešního Kosova přicházejí první Slované, kteří postupně vytlačují původní etnikum a stávají se tak dominujícím prvkem v oblasti. Od 11. století vzniká v oblasti mnoho klášterů, které jsou zásadní pro rozvíjející se Srbskou kulturu. Kosovo a sousední Metohija se stále více stává důležitější provincii. To potvrzuje i to, že sídelní město srbských králů je kosovské město Prizen, ze kterého vládne asi nejschopnější srbský panovník Dušan Veliký, který postupem času aspiroval i na byzantského císaře. Velká část Srbů dodnes považuje Kosovo a sousední Metohiji za svůj "Jeruzalém".
28. června 1389 se odehrává bitva na Kosově poli, kde srbské vojsko vedené knížetem Lazarem podléhá osmanským Turkům. Kosovo tedy spadá do nadvlády Osmanské říše, která trvá několik staletí. Velká část obyvatel postupem času přechází na islám, který v oblasti skýtá mnoho výhod. Muslimové v oblasti nebyli nijak perzekuování a byly odproštěni od odvádění daní.
Během Osmanské nadvlády se Srbové pokusili několikrát povstat (5x), tyto povstání nikdy nevedly k vytouženému cíly, ale spíše k hromadnému vyvražďování křetanských srbů, jejichž majetek byl rozdáván a to především Albáncům, kteří v oblasti hojně žili. S postupným slábnutím Osmanské říše, se Kosovo opět stává součástí Srbska (1912). V roce 1913 se Albánští separatisté pokoušejí o vyhlášení samostatného národního státu, ale bez úspěchu. V té době už se začalo čím dál více mluvit o vzniku tzv. "Velké Albánie", která se měla skládat z Albánie, Kosova, Metochii, část Srbska a severního Řecka. Velká Albánie měla být etnicky čistý celek složený primárně z Albánců. Je v celku zajímavé, že na těchto jmenovaných územích tvořili Albánci méně než polovinu obyvatel, takže o žádném sebeurčení zde nemohla být řeč.
V období druhé světové války je Kosovo pod patronací fašistické Itálie. Je vyhlášena Velká Albánie, ale dá se říct, že pouze formálně. Přesto už v tomto období dochází k častému vraždění Srbů a zabavování jejich majetků ve prospěch Albánců, kterých je stále menšina. Na území Srbska funguje v celku masivní odboj, který se skládá většinou z Titových komunistických partyzánů. Tito se po válce dostává do čela Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Komunistický diktátor zakazuje dekretem návrat desítkám tisíc kosovských Srbů. Majetek je postupně rozdán Albánské chudině.
Čím dál tím více sousedních Albánců utíká před chudobou do Kosova. Kde se jim dostává nebývalých výsad v tehdejší komunistické Jugoslávii. V celé zemi je tvrdě potlačován jakýkoliv náznak nacionalismu a je hlásáno bratrské soužití všech etnik a národů v celé Jugoslávii. Vyjma Kosova a především kosovským Albáncům, kterým je v roce 1974 novou ústavou zaručena nevídaná autonomie. Oblast se stala prakticky státem ve státě. Kosovo má svou vlastní ústavu, zákonodárný orgán a vládu a dokonce právo uzavírat mezinárodní smlouvy.
Etnické složení Kosova se postupně mění. Zatímco v roce 1929 v Kosovu sídlilo 61% Srbů a Černohorců, v roce 1961 už převažovali s 67% Albánci. Ani velká míra autonomie nestačila radikální části kosovských Albánců. Na jaře roku 1981 začaly nepokoje mezi studenty na univerzitě v Prištině, které přerostly v demonstrace a krvavé srážky za přeměnu Kosova ve svazovou republiku. Celá 80. léta poznamenaly různé teroristické akce Albánců a tvrdé zákroky Bělehradu proti separatistům.
V březnu 1989 byla vyhlášena nová srbská ústava. Ta ponechávala Kosovu území a kulturní autonomii, ale odepírala atributy státu. Situace se ještě zostřila v roce 1996, kdy se o slovo přihlásily různé teroristické skupiny v čele s Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) a začaly se zintenzivňovat různé teroristické útoky a ozbrojené incidenty. Problémy v celé Jugoslávii postupně eskalují. V roce 1997 vypuká v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Srbové zpočátku vyčkávají s rozsáhlejším potlačením povstalců. Ale když 23. března 1998 USA označují UÇK jako "nepochybně teroristickou organizaci", (ano je to ta samá UÇK, s kterou se za pár let ti samý lidé vesele plácají po ramenech a pózují pro světové media) Miloševič zahajuje vojenskou ofenzivu. UÇK během povstání naplňuje svoje předsevzetí a postupně etnicky čistí (honosný název pro vyvražďování) Kosovo, majetky Srbů jsou rozkrádány a ničeni, aby se přeživší neměli kam vrátit. Kosovská osvobozenecká armáda likviduje veškerou politickou konkurenci, která v Kosovu vzniká, probíhají i čistku uvnitř UÇK.
16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů. Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami. Celá tato událost je klíčem k pozdějšímu mezinárodnímu konfliktu.
12. března 1999 Česká republika vstupuje do NATO za 11 dní 23. března 1999 byla zahájena mohutná ofenziva spojeneckých sil NATO na Srbsko. Tento útok byl proveden bez mandátu OSN, tak jako většina okupačních konfliktů, kterým šéfovaly Spojené státy. V tyto dny byl zaveden nový orwellovský výraz "humanitární bombardování". Tento newspeak nám poprvé představil "lásko pravdomluvný" prezident Václav Havel. Televize v té době chrlila mohutné záběry masových hrobů, v kterých měli být zmasakrovaní obyčejní kosovští Albánci, faktem však zůstává, že se většina těchto zločinů nikdy nevyřešila a viník nebyl nikdy určen. 78 dní trvalo humanitární bombardování, které zabilo desítky tisíc nevinných lidí a stovky tisíc jich vyhnalo z jejich domovů. Byly použity i mezinárodně zakázané kazetové bomby, které měly ohromný dopad na ztráty v civilním obyvatelstvu. Srbové byli donuceni podepsat příměří, které jim mělo zaručovat to, že Kosovo zůstane Srbsku. Většina kosovských Srbů z oblasti postupně utíká, jednotky NATO přihlíží jak UÇK postupně dokončuje etnické vyčistění oblasti.
S koncem války se v Kosovu jak houby po dešti začínají objevovat různé vojenské základy, které byly asi pravým smyslem vstupu (především) USA do konfliktu. USA disponuje v oblasti druhou největší vojenskou základnou mimo Spojené státy, která nese název Bondsteel. Tato základna je schopna pojmout až 70 000 vojáků a má strategický vliv pro celou Evropu. Dalším významným aspektem celého konfliktu je fakt, že oblast Kosova je mnohými experty označována za hotové surovinové království. Tamní příroda je bohatá na zásoby ne příliš známých surovin, které se v různých průmyslových odvětví používají jako velmi drahé aditiva. V neposlední řadě nelze ani opomenout fakt, že Kosovo se nachází přesně uprostřed balkánské cesty drogových narkotik z Afghánsko-Pakistánské oblasti směrem do Evropy.
Bývalý Srbský prezident Slobodan Miloševič, byl pro údajné spáchání vojenských zločinů souzen před Haagským tribunálem. Je zajímavé, že poté co mu byla řečena obžaloba a mělo nastat povolávání svědků obhajoby zemřel na náhlý srdeční infarkt. Člověk, který byl prakticky celý den pod dohledem lékařů, který po celý čas procesu nejevil žádné významné zhoršení zdravotního stavu najednou nečekaně zemře poté co mají předstoupit svědci, kteří by mluvili v jeho prospěch.
Celé představení postupně vrcholí 17. února 2008, kdy Kosovo vyhlašuje samostatnost. Premiérem se stává Hashim Thaçi, který byl ještě před pár lety jedním z vrchním velitelů teroristické UÇK. On sám byl na seznamu hledaných teroristů (hledám pro bombové útoky a obchodování s lidskými orgány). Nutno podotknout, že Kosovo by bez zahraniční pomoci nevydrželo ani jediný den. V oblasti převažuje šedá ekonomika, vysoká nezaměstnanost, korupce a především se z Kosova do zbytku Evropy pašuje velká část tvrdých drog.
Člověku, který se zajímá o geopolitické dění určitě přijde na mysl jedna otázky, když je možné osamostatnit Kosovo, které k tomu nemá naprosto žádné historické argumenty, proč to samé není možné například u Palestiny, která je už více jak 60let okupovaná jedinou pravou demokracii na Blízkém Východě. Holt všichni jsme si rovni, ale někdo si je rovnější.
