Na náš email dorazilo zajímavé prohlášení, které museli povinně podepisovat studenti jednoho nejmenovaného gymnázia v Praze. Tohle prohlášení dokazuje skutečnost, že paranoidní lov na čarodějnice probíhá už od školních lavic. Zároveň nám také pokládá otázku, do jakých rozměrů může dorůst totalita zamaskovaná bojem proti imaginárnímu nepříteli. Ve škole můžete manipulovat s otevřeným ohněm, zapálit si cigaretu, pít alkohol, šikanovat spolužáky, ale oproti „projevům extrémismu“ to nebude nic vážného …
Minulý režim byl typický tím, že formoval myšlení lidí. Mladí lidé na školách museli vstupovat do svazu přátel SSSR, do pionýra apod. Bylo to v době, kdy se budovalo vše pro lepší zítřky a na věčné časy. V době lidových tribunálů a normalizačních politických procesů, museli dělníci povinně podepisovat hromadné souhlasy s procesy. Nejenom oni. Všichni zaměstnanci museli zvýšit pracovní úsilí a překročit plán.
Na veřejných shromážděních se hřímalo proti rozvratníkům. Všichni museli být „bdělí“. Malé děti musely přísahat na čestný pionýrský...
A ten, kdo z této společnosti nezapadal, byl rozvratným živlem. Stačil batoh s logem kapely Kiss, triko s anglickou vlajkou, nebo závadná délka vlasů… A potíže se zákonem byly na světě. V lepším případě šel dotyčný před výchovnou komisi.
I tato vymoženost je po dvaceti letech zpět. Opět stačí slohová práce na špatně vybrané téma, závadné triko a člověk se veze…
Vysocí funkcionáři už zase podepisují prohlášení, dokonce i v ulicích jsou nabízeny petice k podpisu... Po dvaceti letech se zase slibuje neochvějná věrnost v boji s „extrémistou“. Nikdo ale nechce po každém člověku „z lidu“ formální přísahu.
Proč taky? Když je někdo odmala vychováván ve lži, formální přísaha, ač je mnohdy vyžadována, v praxi pozbývá smysl, protože myšlení lidí se dá lépe formovat pomocí umně zpracovaného zpravodajství a filmů, než povinným členstvím v pionýru nebo ve straně. Dotyčný má větší pocit svobody a jeho myšlení je formováno dobrovolně, aniž by o tom sám věděl.
Dnes už lidé radši mlčí a bojí se postavit za svá práva. Tím nic nezkazí. Právě neangažovanost občanů je tedy typickým rysem totalitního režimu. Existuje jenom aktivní spolupráce s režimem a nebo aktivní pasivita.
Po dvaceti letech demokracie jde vidět určitý posun - systém totality už není tolik zjevný, jeho mechanismus byl zdokonalen. Nepotřebuje po lidech nějaké formální členství v oficiálních organizacích. Myšlení bylo normalizováno, takže každý je v podstatě součástí neviditelné „národní fronty“ a uvažuje v rámci daných mantinelů. To co dělali lidi z donucení, to dnes dělají dobrovolně, aniž by o tom věděli. Jsou jako otroci, kteří nepotřebují své mříže, protože milují své otroctví.
Naše post-demokracie se chlubí tím, že má kontrolní orgány, které nedopustí bezpráví ze strany státu - od justiční šikany až po účasti na vojenských okupacích. Že jsou tyto smlouvy jen proklamací ví už dnes každý. Nejtragičtější jsou asi ty miliony mrtvých lidí v Iráku, Afganistánu, které jsou následkem okupací, na kterých se naše země podílí. Dále je to potlačování svobod, krado-ekonomické reformy, okupace cizích zemí, (z)radar, který u nás nakonec stát bude… Bohužel, to všechno je legální.
Tudíž, kontrolní orgány demokracie jsou spolehlivé a správné asi tak, jako byl nejvyšší kontrolní orgán před 20 lety - totiž politbyro KSČ.
Činnosti, které vykonávaly orgány politbyra v politickém duchu, dnes probíhají podobně. Ovšem v novém kabátě, „v duchu svobody“. Tak tedy to co kdysi byla jedna z náplní práce státních orgánů, to dnes dělají různé zájmové skupiny a organizace, přičemž výsledky jejich snažení a přičinlivé činnosti slouží například jako „důkazy“. U soudu dokonce jako relevantní zdroj.
Akce s dobrým PR, které mají u veřejnosti obhájit represe, a navodit pocit strachu také nejsou novou věcí. Naposledy to byla výstava „obětí neonacismu“, což v mnohém připomnělo propagandistickou mašinérii národní fronty, která všem protistátně smýšlejícím lidem dávala za vinu „zločiny“ několika jednotlivců, kteří při své protistátní činnosti použili násilí. Jejichž činy měla údajně motivovat nenávist ke komunismu a všem lidem. Vinní byli tedy všichni, kteří nesouhlasili s režimem – tím byli vlastně všichni tito lidé odpovědní a mohli i za oběti, které ovšem nemohli ovlivnit... Stejná rétorika, nový kabát.
I tato vymoženost je po dvaceti letech zpět. Opět stačí slohová práce na špatně vybrané téma, závadné triko a člověk se veze…
Vysocí funkcionáři už zase podepisují prohlášení, dokonce i v ulicích jsou nabízeny petice k podpisu... Po dvaceti letech se zase slibuje neochvějná věrnost v boji s „extrémistou“. Nikdo ale nechce po každém člověku „z lidu“ formální přísahu.
Proč taky? Když je někdo odmala vychováván ve lži, formální přísaha, ač je mnohdy vyžadována, v praxi pozbývá smysl, protože myšlení lidí se dá lépe formovat pomocí umně zpracovaného zpravodajství a filmů, než povinným členstvím v pionýru nebo ve straně. Dotyčný má větší pocit svobody a jeho myšlení je formováno dobrovolně, aniž by o tom sám věděl.
Dnes už lidé radši mlčí a bojí se postavit za svá práva. Tím nic nezkazí. Právě neangažovanost občanů je tedy typickým rysem totalitního režimu. Existuje jenom aktivní spolupráce s režimem a nebo aktivní pasivita.
Po dvaceti letech demokracie jde vidět určitý posun - systém totality už není tolik zjevný, jeho mechanismus byl zdokonalen. Nepotřebuje po lidech nějaké formální členství v oficiálních organizacích. Myšlení bylo normalizováno, takže každý je v podstatě součástí neviditelné „národní fronty“ a uvažuje v rámci daných mantinelů. To co dělali lidi z donucení, to dnes dělají dobrovolně, aniž by o tom věděli. Jsou jako otroci, kteří nepotřebují své mříže, protože milují své otroctví.
Naše post-demokracie se chlubí tím, že má kontrolní orgány, které nedopustí bezpráví ze strany státu - od justiční šikany až po účasti na vojenských okupacích. Že jsou tyto smlouvy jen proklamací ví už dnes každý. Nejtragičtější jsou asi ty miliony mrtvých lidí v Iráku, Afganistánu, které jsou následkem okupací, na kterých se naše země podílí. Dále je to potlačování svobod, krado-ekonomické reformy, okupace cizích zemí, (z)radar, který u nás nakonec stát bude… Bohužel, to všechno je legální.
Tudíž, kontrolní orgány demokracie jsou spolehlivé a správné asi tak, jako byl nejvyšší kontrolní orgán před 20 lety - totiž politbyro KSČ.
Činnosti, které vykonávaly orgány politbyra v politickém duchu, dnes probíhají podobně. Ovšem v novém kabátě, „v duchu svobody“. Tak tedy to co kdysi byla jedna z náplní práce státních orgánů, to dnes dělají různé zájmové skupiny a organizace, přičemž výsledky jejich snažení a přičinlivé činnosti slouží například jako „důkazy“. U soudu dokonce jako relevantní zdroj.
Akce s dobrým PR, které mají u veřejnosti obhájit represe, a navodit pocit strachu také nejsou novou věcí. Naposledy to byla výstava „obětí neonacismu“, což v mnohém připomnělo propagandistickou mašinérii národní fronty, která všem protistátně smýšlejícím lidem dávala za vinu „zločiny“ několika jednotlivců, kteří při své protistátní činnosti použili násilí. Jejichž činy měla údajně motivovat nenávist ke komunismu a všem lidem. Vinní byli tedy všichni, kteří nesouhlasili s režimem – tím byli vlastně všichni tito lidé odpovědní a mohli i za oběti, které ovšem nemohli ovlivnit... Stejná rétorika, nový kabát.
Extrémistou se člověk stane proto, že cítí odpovědnost. Z této odpovědnosti se stane životní postoj. Je do něj vtažen, protože nezapadá do existujících struktur a vzorců, odmítá je a to jej nutí ke konfrontaci s režimem, díky které získá cejch nepřítele.
