7.ledna 1978 se v Římě, před sídlem buňky Acca Larentia, padají po střelbě ze samopalů k zemi tři mladíci, kteří právě sídlo opouštěli. Auto, plné rudých teroristů, rychle míří pryč a do celého Říma se šíří zprávy o tragédii. Hned druhý den se uskuteční demonstrace italských radikálů a po střetech s policií přichází další oběť. Ano, taková byla 70. léta v Itálii. Ne nadarmo se této dekádě říká “éra olova“ a v neustálých přestřelkách a potyčkách mezi nacionalisty a komunisty se ke střelným zbraním sahalo velmi často.
7. ledna 2011 se na tom samém místě, jako každý rok, scházejí ti, kteří nezapomínají. Položit květiny k sekci Acca Larentia chodí dokonce i primátor Říma. Jednotlivá hnutí chodí postupně v průběhu celého dne vzdát hold padlým kamarádům. Největší akce přichází navečer. 1200 lidí organizovaných hnutím Casapound ve spolupráci s SPQR Skinheads zdraví římským pozdravem všechny padlé v boji. Na akci Casapound je přítomno několik zahraničních delegací, nechybí ani zástupci z Českých zemí. Na akci panuje kázeň a řád, pro našince bohužel věc nepříliš často vídaná. Policie není na místě akce přítomná vůbec. Pouze v okolních ulicích na čas uzavírá dopravu. Zde by si naši policejní velitelé měli vzít příklad a nemrhat miliony korun zbytečným šaškováním s vodními děly a transportéry. Akce v klidu končí a někteří účastníci se přesouvají do sídla Casa pound, jiní do Casa di Italia(okupovaný prostor pod správou římských skinheads), kde se tentýž večer odehraje první koncert věnovaný vzpomínce na Acca Larentia.
Na koncertě se schází přibližně 200 lidí a akusticky zahraje nejdříve Ken z Brutal Attack, poté římská skupina Timebombs a nakonec oblíbená formace Ultima Frontiera. Po koncertě se přesunujeme do Casapound, kde máme zařízený nocleh. Za noc platíme příspěvek 10 Eur na chod Casapound, což je vzhledem k cenám ubytování v Římě velmi příznivá cena. O Casapound již byly napsány samostatné stránky, jen dodáme že se nejedná o “klasický squat“ jak jej známe z levicového prostředí, ale o dům, který chátral a byl aktivisty okupován, opraven a dnes zde funguje výtah, voda, elektřina či internet. Podobné sídlo mají kromě militantů z Casapound i římští skinheads. Ve dnech akcí, jako je tato, ubytovává především účastníky z odlehlých koutů Itálie či zahraniční delegace.
Nastálo zde bydlí italských 9 rodin, kterým Casapound poskytuje ubytování za 80 Eur měsíčně. Tržní nájemné v Římě je přitom několikanásobně vyšší.
Druhý den následuje prohlídka Říma. Antické město plné památek je jedním z nejkrásnějších míst v Evropě. Večer přichází další koncert věnovaný padlým, opět v sídle SPQR Skinheads. Na své si ten večer přijdou příznivci HC, které rozproudí skupina SPQR. Fandy RAC potěší milánští Mallnatt se svým melodickým rockem a nechybí ani legendární Brutal Attack. Koncert má podstatně větší návštěvnost než o den dříve.
Skinheadi tu stojí vedle mladíků v černých šusťákovkách, ti vedle “mániček“, všichni na jedné akci bez sporů a hádek. Po skončení akce opět následuje přesun na Casapound, kde po spánku a snídani vyráží česká výprava na cestu domů.
Italská scéna je v mnohém pro zbytek Evropy bezesporu inspirací. Mylná je však často šířená doměnka, že se jedná o “ráj na zemi“ kde mají nacionalisté snadné podmínky pro život. Jen v Římě je okolo 30 levicových okupací. Při střetech s nimi často policie zasahuje spíše proti militantům Casapound či Blocca než proti rudým. Na akcích sice nejsou tolik obtěžováni jako my, ale neznamená to že by byla policie proti nacionalistům nečinná. Také probíhají razie a vyklízení okupací, ve věznicích taktéž sedí političtí vězni. Tak v čem je tedy rozdíl a proč je jejich scéna o tolik dále než my? V lidech. Lidé, které jsme v Římě měli možnost potkat, mají nacionalismus jako svůj smysl života a jsou ochotni mu velmi mnoho obětovat. A právě tato obětavost je základem jejich úspěchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat