Události
na Ukrajině mají jediný důvod. Celá věc byla spuštěna návrhem
EU o ekonomickém a obchodním přidružení, které mělo být
předehrou ke vstupu Ukrajiny do EU a NATO. Svržený prezident
Janukovyč tuto nabídku akceptoval především díky špatnému
finančnímu stavu země.
Rusové
tento sled událostí mohli vidět jen jako provokaci, která měla
později zapříčinit přesunutí Ukrajiny z ruské sféry vlivu a
přetáhnout jí tak na stranu dua EU - USA. Rusové tedy poté
nabídli protinávrh finanční pomoci Ukrajině. Ukrajinská vláda
následně ustoupila a vypověděla smlouvu s EU ve prospěch Kremlu.
To
byl začátek exploze – vzpoury
vedené ukrajinskými nacionalisty, kteří jsou anti-Ruští a
pro-evropští, alespoň dle novinářského slovníku. Po
nepokojích, ve kterých bylo zabito okolo 150 lidí (mnohem
méně než při střetech v Severním Irsku), [1]
nastalo to, co Rusové
nazývají převratem. Obnovený
ukrajinský parlament (Rada) odstranil Viktora Jankuvyče, který byl
zvolen ve všeobecných volbách,
na čemž nikdy moc Kramlu nezáleželo.
Rusko
samozřejmě využilo těchto událostí ke znovuzískání kontroly
nad Krymem, který Nikita Chrusčov (čistě symbolicky) podstoupil
Ukrajinské sovětské republice v roce 1954, přestože většina
obyvatel hovoří rusky. Geopolitická realita je nejvíce
přesvědčivá – i když překračuje mezinárodní právo – v
jižním Sevastopolu je totiž zakotvena ruská flotila. Kreml nemůže
strategicky souhlasit s Ukrajinou, jež byla kolébkou Ruska a všech
Rusů žijící na jihu a východu země, která by tímto vpadla do
„západního tábora“. Tento tábor pro Putina znamená EU - NATO
ovládané americkým vlivem.
Je
jasné, že Janukovyč byl satrapa a autokrat, ale ne menší než
60% vůdců světa. Jeho režim (stejně jako Ruský) se nepřibližuje
k despotismu pozorovaném v Číně, Venezuele a mnoha zemích Asie,
Afriky a muslimského světa, s nimiž tzv. „svobodný svět“ -
samolibí ochránci lidských práv – udržuje ty nejlepší
vztahy.
Prezentace
ukrajinských záležitostí západními politiky a medii (včetně
klauna Bernarda-Henri Lévyho), jako boj za demokracii, je absolutně
mylný. Vyplývá to především z geostrategických zájmů v rámci
země rozdělené mezi pro-ruský a rusky mluvící východ a
anti-ruský a pro-evropský západ populace. Jde o tragickou situaci ve
středu Evropy, která neměla být zhoršována.
V
tomto ohledu byla EU nezodpovědně provokativní, když svojí
nabídkou případného členství [2] doslova kopala do mraveniště.
Podobně se zachoval i ukrajinský parlament s prozatimní vládou,
která hlasovala pro zrušení ruštiny jako úředního jazyka v
zemi s početnou ruskojazyčnou populací. To můžeme jen stěží
brát jako důkaz demokracie. Záminka Putinovi byla dodána na
stříbrném podnose. Putin obvinil nový režim, který je v jeho
očích nelegální, z nacionalismu a „fašismu“ ohrožujících
bezpečnost rusky mluvících občanů, kteří hledají ruskou
ochranu.
Ale
nejhorší ze všeho je drzá reakce americké vlády. Prezident
Obama a ministr zahraničí John Kerry (s nimiž jsou za jedno
francouzští socialisté, kteří jsou nově více atlantičtější
než Chirac a Sarkozy) pohrozili Rusku ekonomickými sankcemi a
vyloučením ze skupiny G8, obvinili ho z porušování mezinárodního
práva a Charty OSN. Vše kvůli vojenskému zásahu v suverénní
zemi. Kerry mluvil o „okupaci a invazi Ukrajiny“. Řekl: „V 21.
století byste se neměli chovat jako ve stoletím 19. a napadat
jinou zemi“.
Generální
tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen přispěchal se svojí
provokací, ve které řekl: „Ruská akce na Ukrajině je v rozporu
s Chartou OSN. To ohrožuje mír a bezpečnost v Evropě. Rusko musí
zastavit svoje vojenské hrozby a aktivity.“
Jaká
neuvěřitelná drzost... Spojené státy rozpoutali invazi do Iráku
pod falešnou záminkou bez mandátu OSN, tím vesele porušili
Chartu, stvořivše chaotickou situaci; a nyní hodlají kázat Rusům
morálku. Mysl vrávorá. Tato nervozita (v podání Západu pozn.
redakce) je také vysvětlením ruské facky do tváře západu skrze
Sýrii.
Důležitý
bod, který by měl být znám: Na rozdíl od socialistické Francie,
která je v linii Washingtonu [3], Německo kancléřky Merkelové
přijalo „gaullistickou“ pozici nejlepšího partnera Ruska,
který bude nejpravděpodobněji jednat o krizi.
Frank-Walter
Steinmeier, ministr zahraničních věcí, velmi realisticky zamítl
návrh USA na vyloučení Ruska ze skupiny G8. Narozdíl od Quai d’
Orsay a ministerstva zahraničí USA, kteří požadovali opak.
Můžeme
si tedy načrtnout pouze orientační závěry, jelikož ukrajinská
krize ještě neskončila:
1.
Je velmi nešťastné, že takovýto konflikt propukl v Evropě mezi
Evropany společného původu (tj. slovanskými bratranci), zatímco
ne-evropské koloniální invaze jsou, jak víme, v plném proudu.
Připomíná to občanskou válku v Severním Irsku. Bojujeme jeden
proti druhému, přestože naši skuteční nepřátelé jsou zcela
jiní.
2.
Ukrajina není pravděpodobně životaschopná země ve střednědobém
horizontu. Její
východní a jižní části enektované Ruskem jsou, jak je zřejmé,
nepřekonatelným
problémem pro mezinárodní právo. To je důsledek
státního nacionalismu definovaného mezinárodním právem.
Na Ukrajině to
dříve nebo později praskne. Mentalita
[morality]
vždy
vytváří
skutečnost.
Cedat lex
reibus.
3.
Ukrajinská krize povede k oživení studené války proti Rusku. To
je samo osobě ohromnou chybou.
4.
Takzvaní „proevropští“ Ukrajinci nemají představu o tom, co
nastane v případě vstupu do EU: nekontrolovatelná imigrace, která
je daleko horší než představovaná ruská hrozba, ztráta
hraniční kontroly a částečná ztráta vlastní suverenity.
Poznámky:
1.
Žádné věrohodné vyšetřování nezjistilo, kdo byl zodpovědný
za zastřelené, ani kdo byli odstřelovači, kteří zabili
protestující. Odpovědnost Janukovyčova režimu není prokázána.
Západní media neidentifikovala střelce.
2.
Vstup Ukrajiny do EU bude znamenat ekonomickou katastrofu [economic
headache]. Byla by to událost, kterou by Kreml hodnotil jako
provokaci.
3.
Pan Hollande byl Obamou ve Washingtonu přijat jako „ king of the
Moon“ a byl zcela napálen. Polichocen jako pudl chtěl vylepšit
svou image, ale nepochopil scénář: zapojil Francii na cestu
antlaticismu ve chvíli kdy Německo vstupuje do hlavního
ekonomického partnerství s Ruskem.
Zdroj: counter-currents.com
