Radikální
feminismus vedl k tomu, že mnoho žen shledává přitažlivějším
pracovat v kanceláři či v nějakém závodě než vést domácnost
a vychovávat děti. Přitom lze tyto úkoly, jsou-li brány vážně,
považovat za pestré a podnětné. Profesní život je zpravidla
monotónní. Štastné dítě nám mnohanásobně vynahradí veškeré
vynaložené úsilí a pozorovat jeho vývoj není zajímavé pouze
pro etology.
Mnoho
žen si to v současnosti uvědomuje, většinou však příliš
pozdě. Byly zmateny cílenou propagandou. Kdybychom propagandou
chtěli zničit celé národy, nemohli bychom to vymyslet a udělat
lépe. Mnoho žen odkládá své přání mít dítě na později,
protože je nikdo neupozornil na tu skutečnost, že již po třicátém
roku života znatelně klesá šance otěhotnět. Také jim nikdo
neříká, že každý další potrat představuje riziko. Jeho
následkem může být i sterilita. Ještě jeden možný následek
společnosti s malým počtem dětí by měl být brán v úvahu:
Děti nejenže jsou vychovávány námi, ony totiž jistým způsobem
vychovávají i nás, k toleranci, přátelskosti a k připravenosti se
obětovat. Bezprostředně aktivují svými afiliativními signály
naše vroucí citové pochody, což zjistí pouze ten, kdo s dětmi
žije. Existuje mnoho náznaků proč se domnívat, že naše
společnost s malým podílem dětí se stává nepřátelskou
společností sobeckých hulvátů, pro které jsou místa na
parkování aut důležitější než dětská hřiště, kteří
odsouvají své staré příbuzné do domovů důchodců a svou
citovou prázdnotu schovávají za rádoby humánní fasádu chování.
V
současnosti se ve Spolkové republice Německo rodí ročně šest
set tisíc dětí, potraceno je však dvě stě tisíc plodů.
Argumenty ve prospěch potratů se stupňují až k tak nehumánním
tvrzením, jako že embryo vede parazitický způsob života (dopis
od čtenářky otisknutý v Suddeutsche Zeitung
ve dnech 20.-21. 10. 1984), kvůli čemuž mu lze bez okolků upřít
právo na život. Potrat se dá ospravedlnit pouze tíživou
ekonomickou, duševní či sociální situací matky. To, co se dnes
skrývá za argumentem pro potrat, je často uskutečněním
zastírané nelidskosti. Přibližně polovina žen, které dnes ve
Spolkové republice Německo podstupují potrat, je vdaných.
Nový
zákon o těhotenském poradenství, který má u těhotných žen
vyvolat a posilovat přání zachovat zatím nenarozený život,
interpretoval časopis Zeit
jako útok na lidství, na lidské právo, které si ženy v
sedmdesátých letech tak těžce vybojovaly. Těhotná žena se prý
takto stává objektem pro fanaticky přesvědčené ochránce
života. Zastánci potratů si evidentně „lidskost“ naverbovali
na svou stranu. Jako biolog uznávám
zcela oprávněné důvody pro potrat, např. je-li dítě počato
při znásilnění, má-li se narodit s těžkým poškozením, nebo
když se matka nachází ve složité sociální situaci. Ale také
se domnívám, že by ženy měly být povzbuzovány k tomu, aby
zdravé dítě donosily, což by mělo být hodno finanční podpory.
Je přímo groteskní, jak se na jedné straně agentury mohou
přetrhnout, aby nakoupily děti ze třetího světa a
zprostředkovaly je pro německý adopční trh, zatímco na druhé
straně jsou tisíce zdravých dětí pod rouškou falešného
humanismu potraceny. Dalším nesmyslem je fakt, že titíž obhájci
potratů se z „úcty k životu“ snaží ztížit podmínky pro
umělé oplodnění a z „moralistických“ pozic brojí
zprostředkovávání zástupného mateřství. To přitom považují
za mnohem méně znepokojivé než potraty zdravých dětí, protože
život je tím vlastně ušetřen a je jen nutno zákonem ošetřit
to, aby si vlastní matka mohla své dítě ponechat (pokud by se pro
to rozhodla), aniž by se tak ocitla v závažných právních či
finančních problémech.
Propagace
profesního života a znehodnocování tradiční ženské role vedly
v západním světě k drastickému snížení porodnosti. Aby byl
zachován počet obyvatel ve Spolkové republice Německo, muselo by
se stovce žen narodit průměrně dvě stě šestnáct dětí. Se
sto třiceti dětmi na sto žen tato podmínka není v současnosti
splněna. Rodina se zmenšila – rodiny se čtyřmi dětmi jsou dnes
vzácností; 40% dětí vyrůstá jako jedináčci a každé třetí
dítě se narodí ženě, která je starší třiceti let. V
ostatních evropských zemích je stav podobný. Snížení počtu
obyvatel by sice mělo pozitivní vliv na zlepšování životního
prostředí v Evropy, ovšem pouze pokud by toto snížení počtu
obyvatel nebylo opět vyrovnáno nerozumnou imigrační politikou.
Nicméně z dlouhodobého hlediska je snížení porodnosti
neospraveditelné.
Zdravý
rozum člověku napovídá, že politici všech stran se v této
situaci budou snažit o nápravu. Jsou koneckonců pověřeni a hájit
zájmy svého národa. Avšak chyba – moderní a pokroková je
snaha o to, aby ženy opouštěly svou tradiční roli a nastupovaly
do zaměstnání. Také se opakovaně diskutuje o tom, zda by ženy
neměly mít brannou povinnost. To, že by se tím ještě více
opozdila doba, kdy by ženy měly děti, si lidé posedlí
rovnostářským bludem vůbec nepřipouští. Stejně jako jeden
politik, který v Rheinischer Merkur
v roce 1987 prosazoval jeden povinný rok sociálních služeb pro
ženy. A odůvodňoval to sociální rovnoprávností!
Jak
se zdá, jediné, co může naší veřejností pohnout, je otázka,
kdo bude vydělávat na naše důchody. Hraničí to s cynismem,
když se o této problematice jeden článek v časopise Zeit
chlácholivě vyjadřuje v tom smyslu, že stejně nikdo nezabrání
Indům a Tamilům, aby emigrovali do Evropy. V Německu by tedy sice
v budoucnu bylo pravděpodobně méně Němců, ale rozhodně ne méně
lidí. Nedostatek novorozenců by měl být vyvážen imigrací. I
tohle jsou následky špatně pochopené rovnostářské doktríny.
Zcela znemožňuje pochopení toho, že člověk přežívá pouze ve
vlastních potomcích.
Z
knihy I. Eibl-Eibesfeldt: Člověk bytost v sázce.
