Koncem minulého roku se na webu euportal objevil překlad stenografického záznamu projevu současného ruského prezidenta pana Vladimira Vladimiroviče Putina. Projev byl pronesen při příležitosti setkání tzv. Valdajského klubu. Obsah projevu je z geopolitických aspektů tak zajímavý, že je takřka povinností se s ním alespoň částečně seznámit. Pro okruh lidí, které lze souhrně nazvat nacionalisty, je projev o to zajímavější, že volá po zachovávání národních identity, poukazuje na ohromnou dekadenci a nezvratný pád Západu a v neposlední řadě i vyzývá k utvoření Euroasijského (geopolitického) bloku.
Že se nejspíše nebude jednat jen o prázdná slova, můžeme odvozovat od stále sílícího vlivu Ruska a jeho nedávných činech na globální politické aréně. Bylo to právě Rusko v čele s vystudovaným právníkem Putinem, které jednoznačně zabránilo intervenci západního imperialismu do Sýrie. A zachránilo tak syrský lid před jistým pádem do chaosu (Tak jak to například můžeme pozorovat v případě Libye).
Vladimir Vladimirovič Putin:
Dobrý den, milí přátelé! Dámy a pánové!
Doufám, že místo a čas pro vaše jednání a pro naše setkání jsou
dobře zvoleny – je to centrum Ruska, ne zeměpisné, ale duchovní, je
jednou z kolébek naší státnosti. Naši vynikající vědci - historikové
vědí a psali ve svých výzkumech, že právě zde se zrodily prvky ruské
státností, čímž měli na mysli, že velké řeky, Volchov a Něva, byly
přírodními prostředky komunikace, přirozenými pro tu dobu. A zde se
postupně začala rodit ruská státnost.
V letošním roce se zde shromáždil bezprecedentní počet účastníků -
více než 200 ruských a zahraničních politiků, veřejných, duchovních
vůdců, filozofů, umělců, lidí s velmi odlišnými, a někdy i protichůdnými
a velmi originálními názory.
Už jste zde diskutovali několik dní. Budu se snažit vás příliš
neunavovat. Ale přesto si dovolím vyjádřit své názory k tématům, kterých
jste se během těchto jednání nějakým způsobem dotýkali. Nejde jen o
analýzu ruské historické, kulturní a státní zkušenosti. Především mám na
mysli všeobecnou rozpravu, rozhovor o budoucnosti, o strategii a
hodnotách, o hodnotovém základu vývoje naší země, o tom, jak globální
procesy budou ovlivňovat naši národní identitu, o tom jakým chceme vidět
svět v jednadvacátém století; co může přinést do tohoto světa, spolu s
našimi partnery, naše země - Rusko.
Dnes, s nutností hledání nové strategie a zachování své identity v radikálně se měnícím světě, světě,
který se stal více otevřeným, transparentním a vzájemně propojeným, v
té či oné podobě se potýkají prakticky všechny země, všechny národy: jak
ruské, tak evropské, Číňané a Američané, a společnosti téměř ve všech
zemích světa. A my, samozřejmě, také zde na Valdaji, se snažíme lépe
pochopit, jak se té výzvě pokouší čelit naší partneři, přestože se zde
setkáváme hlavně s odborníky na Rusko. Ale my vycházíme z toho, že naši
vážení hosté vyjadřují svůj názor na vzájemnou interakci, vztah mezi
Ruskem a zeměmi, které zastupují. Pro Rusy, pro Rusko znějí
otázky "Kdo jsme?", "Kým chceme být?" v naší společnosti stále
hlasitěji. Ustoupili jsme od sovětské ideologie, už není možné jí
vrátit. Zastánci fundamentálního konzervatizmu, kteří se vzhlíží k Rusku
před rokem 1917, jak se zdá, jsou stejně daleko od reality jako
zastánci západního ultraliberalismu. Je zřejmé, že náš pokrok není možný
bez duchovního, kulturního a národního sebeurčení, jinak nebudeme moci
odolávat vnitřním a vnějším výzvám, nemůžeme uspět v globální konkurenci. A dnes vidíme nové kolo této konkurence.
Hlavními směry dnešní konkurence jsou ekonomicko-technologické a
ideologicko-informační. Vyhrocují se také vojenskopolitické problémy a
vojenskopolitická situace. Svět se stává tvrdším, místy je odmítáno
nejen mezinárodní právo, ale dokonce i základní slušnost. Je třeba být
silným ve vojenské, technologické, ekonomické oblasti, ale hlavní věcí,
která bude rozhodovat o úspěchu, je kvalita lidí, kvalita společnosti,
duchovní a mravní. Vždyť nakonec, jak ekonomický růst a prosperita, tak i
geopolitický vliv jsou odvozeny od stavu samotné společnosti, od toho,
jak občané té či oné země cítí svou jednotu, nakolik jsou zakořeněni ve
své historii, v hodnotách a tradicích, nakolik je pojí společné cíle a
zodpovědnost. V tomto smyslu je pro Rusko otázka získání a upevnění
národní identity opravdu zásadní věci.
Mezitím Rusko dnes zažívá nejen objektivní tlak globalizace na svou
národní identitu, ale také důsledky národních katastrof dvacátého
století, kdy jsme dvakrát zažili rozpad naší státnosti. Výsledkem byl
zničující úder do kulturního a duchovního kódu národa, setkali jsme se s
porušením tradic a jednoty historie, demoralizací společnosti,
deficitem důvěry a odpovědnosti. To má kořeny v mnoha naléhavých
problémech, kterým čelíme. Vždyť otázka odpovědnosti přes sebou samým,
společností a zákonem je jednou ze základních, a to nejen v právu, ale
také v každodenním životě.
Po roce 1991 vznikl dojem, že nová národní ideologie, ideologie
rozvoje, se narodí sama od sebe. Stát, moc, intelektuální a politická
třída se téměř vyřadily z této práce, tím spíše, že stará oficiální
ideologie po sobě zanechala nepříjemný pocit. A právě proto se všichni
báli i jen dotýkat se tohoto tématu. Kromě toho, absence národní
ideje na základě národní identity byla výhodná kvazikoloniální části
elity, která dávala přednost krádežím a vývozu kapitálu před spojením
své budoucnosti se zemí, kde ty peníze získala.
Praxe ukázala, že nová národní idea se nerodí a nevyvíjí
podle tržních pravidel. Distancování státu a společností od tohoto
problému nepřináší výsledky, stejně jako mechanické kopírování cizích
zkušeností. Takové hrubé výpůjčky, stejně jako vnější pokusy civilizovat
Rusko, nebyly přijaty převážnou většinou našeho národa, protože touha
po nezávislosti, duchovní, ideologické a vnější suverenitě je nedílnou
součástí našeho národního charakteru. Mimochodem, tento přístup
nefunguje i v mnoha dalších zemích. Pryč jsou ty časy, kdy hotový model
uspořádání sociálního zřízení mohl být nainstalován v jiném státě jako
počítačový program.
Také chápeme, že identita, národní idea nemůže být vnucena
shora, nemůže být vybudována na základě ideologického monopolu. Taková
konstrukce je velmi nestabilní a zranitelná, víme to z vlastní
zkušenosti, že v moderním světě nemá žádnou budoucnost. Je
nutná historická tvořivost, syntéza nejlepších národních zkušeností a
idejí, pochopení našich kulturních, duchovních, politických tradic z
různých úhlů pohledu, s tím, že to není cosi ztuhlé, dopředu dané, ale
že to je živý organismus. Teprve poté bude naše identita založena na
pevných základech a bude nasměrována do budoucnosti, ne do minulosti. To
je hlavní argument ve prospěch toho, aby otázka ideologie rozvoje byla
nutně projednávána mezi lidmi, kteří mají různé pohledy a různé názory
na to, jak a co dělat, pokud jde o řešení některých problémů.
Nám všem: tzv. neo-slovanofilům a neo-západofilům, státníkům a tzv.
liberálům - celé společnosti bude třeba pracovat na formování společných
rozvojových cílů. Je třeba se zbavit zvyku slyšet pouze ideologické
přívržence a hned z kraje s hněvem a dokonce i nenávistí odmítat
jakýkoliv jiný názor. Nelze kopat do budoucností země jako do
fotbalového míče, ponořit se do nespoutaného nihilismu, spotřeby,
kritiky čehokoli, anebo do ponurého pesimismu. Liberálové se musí naučit
mluvit se zástupci levicových názorů, a naopak nacionalisté by si měli
uvědomit, že Rusko se formovalo právě jako mnohonárodní a
multi-náboženský stát, z prvních svých kroků, a zpochybňováním našeho
multietnického původu, zneužíváním témat ruského, tatarského,
kavkazského, sibiřského a nějakého dalšího nacionalismu a separatismu,
nastupujeme cestu zkázy svého genetického kódu. Ve skutečnosti, začínáme
ničit sami sebe.
Svrchovanost, nezávislost a územní celistvost Ruska jsou
bezpodmínečné. Jsou to "červené linie", které nesmí nikdo překročit. Při
vší pluralitě našich názorů, diskuse o identitě, o národní budoucnosti
není možná bez vlastenectví jejích účastníků. Vlastenectví, samozřejmě, v
nejčistším slova smyslu tohoto slova. Příliš často v historii země
namísto opozici vládě, jsme konfrontováni s opozicí samotnému Rusku.
Už jsem o tom připomínal. Puškin o tom také mluvil. Víme, jak to
končilo - demolicí státu jako takového. U nás prakticky neexistuje žádná
rodina, která by se vyhnula neštěstím minulého století. Otázky
hodnocení určitých historických událostí ještě dnes rozdělují naší zemi a
společnost. Musíme tyto rány zahojit, obnovit celistvost historické
tkáně. Nemůžeme klamat sebe sama, vyškrtnout nevzhledné nebo ideologicky
nevhodné stránky, přerušit spojení generací, jít do extrémů při
vytváření nebo zavrhování idolů. Je na čase přestat si všímat na
historii pouze špatného, nadávat si víc, než to dělá kdokoli z našich
nepřátel. Kritika je nutná. Ale bez sebeúcty, bez lásky k Vlasti tato
kritika je ponižující a neproduktivní.
Měli bychom být hrdí na svou historii, a máme na co být
hrdí. Celá naše historie bez výjimek by se měla stát součástí ruské
identity. Bez přiznání tohoto faktu není možná vzájemná důvěra a pohyb
společnosti kupředu.
Další vážná výzva pro identitu Ruska je spojena s událostmi, které
probíhají ve světě. Jsou zde vnější politické a morální aspekty. Vidíme,
jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých
kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní
civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita:
národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se
politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a
partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana.
Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o
registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha
evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské
příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali
podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se
agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá
cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální
krizi.
Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi
lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř
všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce
s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových
náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé
nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené
a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli
menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být
zpochybňována.
Zároveň vidíme pokusy nějakým způsobem oživit zjednodušený
model unipolárního světa, zničit institut mezinárodního práva a národní
suverenity. Takový unipolární, zjednodušený svět nepotřebuje suverénní
stát, potřebuje vazaly. V historickém smyslu, je to odmítnutí své tváře,
odmítnutí rozmanitosti světa daného Bohem a přírodou.
Rusko je s těmi, kteří se domnívají, že klíčová rozhodnutí by měla
být zpracována na kolektivním základě, nikoli podle uvážení a v zájmu
jednotlivých zemí nebo skupin států, že by mělo působit mezinárodní
právo, nikoli právo silnějšího, ne pěstní právo, že žádná země, žádný
národ není výjimečný, ale každý je jedinečný, samozřejmě svébytný, a má
stejná práva, včetně práva samostatně si zvolit cestu vlastního rozvoje.
Toto je náš koncepční pohled, který vychází z našeho vlastního
historické osudu, z úlohy Ruska ve světové politice. Naše současná
pozice má hluboké historické kořeny. Samotné Rusko se vyvíjelo na
základě rozmanitosti, harmonie a rovnováhy, a tuto rovnováhu přinášelo
do světa. Chci vám připomenout, že Vídeňský kongres v roce 1815, a
dohody v Jaltě z roku 1945, které byly přijaty s velmi aktivní účastí
Ruska, zajistily dlouhodobý mír. Síla Ruska, síla vítěze v těchto
klíčových okamžicích se projevila v šlechetnosti a spravedlnosti. A
nezapomínejme na Versailles, uzavřený bez účasti Ruska. Mnozí odborníci,
a já s nimi naprosto souhlasím, věří, že právě ve Versailles byly
založeny kořeny budoucí světové války. Protože Versailleská smlouva byla
nespravedlivá k německému lidu a uložila na něho taková omezení, se
kterými při normálním fungování nemohl vyrovnat, na staletí dopředu.
Chci vás upozornit ještě na jeden základní aspekt. V Evropě a
v řadě dalších zemí je tzv. multikulturismus, který je cizorodým prvkem
uměle prosazovaným seshora, nyní zpochybňován, což je pochopitelné.
Protože v jeho osnově leží svého druhu úroky za koloniální minulost. Ne
náhodou dnes politici a veřejní činitelé v samotné Evropě stále častěji
mluví o selhání multikulturismu, o tom, že není schopen zajistit
integraci odlišných jazykových a kulturních elementů do společnosti.
V Rusku, na které se ve své době snažili dát nálepku "vězení
národů", za celá staletí nezmizel jediný, dokonce i nejmenší národ.
Všechny si zachovaly nejen svojí vnitřní autonomii a kulturní identitu,
ale zároveň i svůj historický prostor. Víte, se zájmem jsem se dozvěděl,
že v sovětských dobách měl téměř každý malý národ svůj tisk,
podporovaly se jazyky, podporovala se národní literatura. Mimochodem,
mnoho z věcí, které se dělaly v této oblasti dříve, musíme vrátit a
poučit se z toho. V tomto případě máme jedinečnou zkušenost vzájemného
vlivu, vzájemného obohacování, a vzájemného respektování různých kultur.
Tato politická kultura a politická etika žije v našem historické vědomí
v našem duchu, v našem historickém kódu. Na tomto se přirozeným
způsobem tisíc let budovala naše státnost.
Rusko – jak se obrazně vyjádřil filosof Konstantin Leonťjev – se
vždy vyvíjelo jako "kvetoucí složitost", jako stát-civilizace, zpevněný
ruským lidem, ruským jazykem, ruskou kulturou, Ruskou pravoslavnou
církví a dalšími tradičními religiemi Ruska. Právě z modelu
státu-civilizace vycházejí zvláštností našeho státního zřízení, které se
vždy snažilo pružně přizpůsobovat národním, náboženským specifikám
různých oblastí, a zabezpečovat rozmanitost v jednotě. Křesťanství,
islám, buddhismus, judaismus a jiná náboženství jsou nedílnou součástí
identity a historického dědictví Ruska v současném životě jeho občanů.
Hlavním úkolem státu, zakotveném v Ústavě je zajištění rovných práv pro
představitelé tradičních náboženství a ateisty, právo na svobodu svědomí
pro všechny občany.
Nicméně, identifikace výhradně podle etnického původu a náboženství v
největším státu s multietnickým složením obyvatelstva, je samozřejmě
nemožné. Právě formování občanské identity založené na společných
hodnotách, vlasteneckém povědomí, občanské odpovědnosti a solidarity,
úcty k právu, účasti na osudu vlasti bez ztráty kontaktu se svými
etnickými, náboženskými kořeny je nezbytnou podmínkou pro zachování
jednoty země. Jak politicky a ideologicky, koncepčně bude zformována
ideologie národního rozvoje je otázkou mnoha diskusí, i s vaší účasti,
vážení kolegové. Ale jsem hluboce přesvědčen, že v srdci naší filozofie
musí být rozvoj člověka, rozvoj morální, intelektuální a fyzický. Ještě
na počátku 90. let Solženicyn mluvil o tom, že zachování národa po
nejhorším dvacátém století by mělo být hlavním národním cílem. Dnes si
musíme přiznat, že se nám nepovedlo zcela zvrátit negativní demografické
trendy, jsme jenom na krok ustoupili od nebezpečné čáry, která by
znamenala ztrátu národního potenciálu.
Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského
života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoli cílem
a posláním rozvoje. Nemáme už nejen právo, ale ani možnosti pro to,
abychom mohli hodit do pece rozvoje miliony lidí. Je třeba chránit
každého. Právě vzdělaní, kreativní, fyzicky i duchovně zdraví lidé, a
nikoli přírodní zdroje nebo jaderné zbraně, budou hlavní silou Ruska v
tomto a následujících stoletích.
Úloha vzdělání je tím důležitější, že pro vzdělání jednotlivce a
vlastence musíme obnovit roli velké ruské kultury a literatury. Měly by
být základem pro sebeurčení občanů, který je zdrojem identity a základem
pro pochopení národní ideji. Zde hodně záleží na učitelském a
pedagogickém společenství, které bylo a zůstává nejdůležitějším strážcem
národních hodnot, myšlenek a postojů. Toto společenství mluví stejným
jazykem - jazykem vědy, znalostí a vzdělání. A to na obrovském teritoriu
- od Kaliningradu až do Vladivostoku. A už jenom tím, toto
společenství, mám na myslí učitelské pedagogické společenství jako
celek, v nejširším slova smyslu, zpevňuje naší zemi. A podpora tohoto
společenství je jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k silnému a
prosperujícímu Rusku.
Ještě jednou podotknu, že pokud nesoustředíme naše úsilí na
vzdělávání a zdraví lidí, na formování vzájemné odpovědnosti moci a
každého občana, a nakonec, na obnovení důvěry ve společnost, prohrajeme v
historické soutěži. Občané Ruska by se měli cítit jako
zodpovědní hospodáři a páni své země, svého regionu, své vlasti, svého
majetku a svých životů. Občanem je ten, kdo je schopen samostatně řídit
vlastní záležitosti a svobodně spolupracovat se sobě rovnými. Nejlepší
školou občanství jsou místní samosprávy a občanské organizace, založené
z vlastní iniciativy. Samozřejmě, v tomto případě mám na mysli nevládní organizace. Mimochodem,
jednou z nejlepších ruských politických tradic je zemská tradice, která
také byla postavena na principech samosprávy. Pouze z účinného
mechanismu samosprávy může vyrůst skutečná občanská společnost a
skutečná národně orientována elita včetně, samozřejmě, i opozice s
vlastní ideologií, hodnotami a mírou pro dobré a špatné, s vlastními a
ne vnucenými z médií, natož ze zahraničí. Stát je připraven a bude věřit
iniciativním a samosprávným strukturám, ale musíme vědět, komu
důvěřujeme. A toto je úplně normální mezinárodní praxe a právě proto
jsme přijali novou legislativu, která zvýší transparentnost nevládních
organizací.
Hovoříme-li o případných reformách, je důležité nezapomínat, že naše
země není jen Moskva a Petrohrad. Při rozvoji ruského federalismu se
musíme spoléhat na své vlastní historické zkušenosti, použít flexibilní a
rozmanité modely. Do konstrukce ruského federalismu je založen velmi
velký potenciál. Musíme se naučit ho moudře využívat, a nezapomínat na
to hlavní: rozvoj regionů a jejich samostatnosti, musíme pracovat na
vytváření rovných příležitostí pro všechny občany země bez ohledu na
místo jejích bydliště, na odstranění nerovnováhy v ekonomickém a
sociálním rozvoji regionů Ruska, což znamená na posílení jednoty země.
Samozřejmě, je to velmi náročný úkol, protože tyto oblasti se vyvíjely
po celá desetiletí, ne-li staletí, nerovnoměrně.
Chtěl bych se dotknout jednoho tématu.
Dvacáté první století slibuje, že bude stoletím velkých změn, érou
formování geopolitických kontinentů, finančně-ekonomických, kulturních,
civilizačních, a vojensko-politických. A proto naší absolutní prioritou
je těsná integrace se sousedy. Budoucí Euroasijská hospodářská unie, o
které jsme mluvili v poslední době, není jen souborem vzájemně výhodných
dohod. Euroasijská unie je projekt zachování identity národů,
historického eurasijského prostoru v novém století a novém světě.
Euroasijská integrace je šancí pro země bývalého Sovětského svazu stát
se nezávislým centrem celosvětového vývoje a ne periferii pro Evropu
nebo pro Asii. Chci zdůraznit, že euroasijská integrace bude
také budována na principu rozmanitosti. To je sdružení, ve kterém každý
si zachová svou tvář, svou identitu a politickou subjektivitu.
Spolu s našimi partnery budeme důsledně, krok za krokem realizovat tento
projekt. A doufáme, že bude naším společným příspěvkem k zachování
rozmanitosti a udržitelnosti globálního rozvoje.
Vážené kolegyně a kolegové!
Doba po roce 91 je nazývána postsovětskou fází. Přežili jsme ji,
překonali toto dramatické období. Rusko, jak už se to stalo v historii
mnohokrát, prošlo přes utrpení, těžké zkoušky, a vrací se zpět k sobě,
do své vlastní historie.
Upevnili jsme svoji národní identitu, posílili své kořeny, přesto
zůstali otevření a vnímavý k nejlepším myšlenkám a praktikám Východu i
Západu, my musíme a my půjdeme kupředu.
Velice vám děkuji za vaši pozornost.
Zdroj: euportal.parlamentnilisty.cz
