Zde Vám přinášíme druhý díl reportáže o nedávné humanitární pomoci Srbům na Kosovu. První díl si můžete přečíst ZDE. Při popisu naší humanitární mise jsme skončili v Kosovské Mitrovici, která je nejvýznamnějším městem severní části Kosova. Právě sever Kosova je poslední oblastí tohoto jihosrbského regionu, kterou dodnes kompaktně obývají Srbové a nepodléhají zde dosud moci kosovské pseudo vlády.
Kosovská Mitrovice a nákup humanitární pomoci
Kosovská Mitrovice je také učebnicovým příkladem tolerance Srbů a nesnášenlivosti Albánců. Zatímco v srbské části města bez problémů žije albánská menšina, tak z albánské části města byli všichni Srbové i další nealbánci vyhnáni a byly zničeny dokonce i jejich hřbitovy. Kolem jednoho takového zdemolovaného srbského hřbitova jsme později také projížděli.
Na barikádě, jež chrání srbskou část města před Albánci, jsme vyvěsili
českou vlajku na znamení naší podpory bratrskému srbskému národu. Jedná
se o již druhou českou vlajku, která zde hrdě vlaje vedle zástavy srbské
a ruské. Po jídle se dělíme na menší skupinky, které mají za úkol ve
městě nakoupit pomoc vytipovaným rodinám a škole. Zahraniční část
výpravy vyráží nakoupit potraviny a drogerii do největšího obchodu ve
městě. Mezitím se my staráme o balíčky se školními pomůckami pro 75 dětí
z jedné zapadlé srbské školy nedaleko hranic s Makedonií. Druhá skupina
Čechů vyráží hledat prodejnu s IT technikou a další skupina Čechů pak
nakupuje sportovní potřeby. Později cestou ještě nakoupíme sladkosti pro
děti ze základní školy.
Návštěva starobylých srbských svatostánků
Po docela hektických přípravách balíčků, nákupu potravin a nakonec i počítače a míčů se všichni shledáváme u svých automobilů. Nakládáme vše do aut a vyrážíme směr Pećka patrijaršija. Jedná se o středověké sídlo Srbské pravoslavné církve a jejího patriarchy. Tamní klášter byl vybudován ve 13. století a nachází se na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Po nutné kontrole dokladů od kosovských policistů, kteří zde střeží klášter před případnými útoky Albánců, vstupujeme do areálu kláštera. Uvnitř kostela můžeme obdivovat překrásné fresky světců a dokonce i prý zázračnou ikonu Bohorodičky a také trůn srbského patriarchy.
(Klášter Pećka patrijaršija)
Jeptišky nám s radostí vyprávěly o jedné velmi zajímavé a milé příhodě. Nedávno navštívila klášter exkurze několika desítek albánských žáků z místních škol. Jednalo se o první obdobnou albánskou návštěvu od začátku okupace. Srbské jeptišky přijaly albánské děti velmi vlídně a vyprávěly jim, že i jejich rodiče se zde kdysi chodili modlit. Jedna holčička se po té osmělila a na výzvu jeptišky se začala modlit k Bohorodičce a poté se k ní připojily i ostatní albánské děti a všechny se svým muslimským způsobem modlily v tomto křesťanském chrámu k Panně Marii. Doufejme, že podobných projevů porozumění a tolerance mezi Srby a Albánci snad bude v budoucnu více.
Jelikož je však pozdě, nasedáme do automobilů a spěcháme do dalšího kláštera, který nese název Visoki Dečani a pochází ze 14. století. Před vjezdem do kláštera jsou bunkry a záterasy s ostnatým drátem, hlídané italskými vojáky KFOR. Ti jsou plně ozbrojení a mají na přístupové cestě ke klášteru dvě kontrolní stanoviště. Hlídají klášter před případnými útoky albánských extrémistů, jimž byl v minulosti tento skvost srbské kultury opakovaně vystaven. Přijíždíme už za šera, přesto nás vojáci KFOR i místní mniši pouštějí do toho překrásného chrámu, kde právě probíhá bohoslužba. Pro velkou část z nás bylo velkým zážitkem jen mlčky pozorovat svíčkami osvícené mnichy, kteří zpívají své modlitby. I Visoki Dečani jsou na seznamu památek UNESCO. Mnichům bylo líto, že jsme přijeli tak pozdě, měli totiž pro nás připravené pohoštění, ovšem my jsme dorazili právě v době, kdy se konala bohoslužba.
(Klášter Visoki Dečani)
Šero se nám pomalu proměnilo v černočernou tmu a před námi je ještě několik stovek kilometrů neznámou cestou. Vyrážíme tedy směr Prizren, kterému Srbové říkají carské město. Ve středověku byl totiž sídlem srbského Cara a tedy hlavním městem Srbska. Dnes je město etnicky čistě albánské. V centru města i podél místní řeky vidíme řadu krásných kaváren i hotelů. V tomto zajímavém městě si všímáme jeho největší dominanty – tyčícího se hradu nad městem, který je i osvětlen. Škoda, že není více času na detailnější prohlídku.
Enkláva Štrpce na jihu Kosova a Metochije
Okolo půl 10 večer dorážíme konečně do místa našeho přenocování do srbského městečka Brezovica, kde máme dohodnutý nocleh v hotelu Ljuboten. Brezovica se nachází v okresu Štrpce, jenž je velkou srbskou enklávou ležící na jihu Metochije. Jedná se o nejjižněji položenou a tudíž také o nejvzdálenější srbskou enklávu. Zde na nás už čekají další srbští přátelé v čele s tamním předákem kosovských Srbů Zvonkem Mihajlovićem, kteří nás okamžitě ochotně ubytovávají. Je zde možnost si i vybrat jídlo z tradičních balkánských pokrmů jako jsou například ćevapi či pljeskavica. Doplňujeme zde tedy síly a postupně všichni odcházíme spát. Přeci jenom nás zítra čeká velice náročný den a my toho za poslední dva dny moc nenaspali.
Zde je potřeba v krátkosti představit také našeho hlavního hostitele a průvodce Zvonka Mihajloviće. Ten patří k nejvýznamnějším předákům kosovských Srbů. Je předsedou tamní krajské organizace Srbské radikální strany. Byl poslancem srbského parlamentu ve dvou volebních obdobích. Byl také předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce a to rovněž ve dvou volebních obdobých. Zvonko Mihajlović je také válečným veteránem, během války v roce 1999 byl velitelem baterie raketového vojska.
Na jaře letošního roku uzavřela srbská vláda na nátlak EU dohodu s vládou Kosova, jež fakticky znamená likvidaci srbských samospráv na Kosovu, které se nadále považovaly za součást Srbska. Na místo nich mají být vytvářeny nové samosprávy tamních srbských enkláv, které mají být podřízeny nelegitimní vládě v Prištině. Právě Zvonko Mihajlović se postavil do čela odporu proti této zradě a vedl kosovské Srby na demonstrace do Bělehradu. Srbská vláda se jej snažila všemožně zkorumpovat a přimět ke spolupráci nabídkami privilegií i výhružkami, že jej odvolá z funkce. Zvonko Mihajlović se však zachoval jako pravý vlastenec. Čest pro něj byla důležitější, než osobní prospěch a tak nezradil a nepodřídil se příkazům kolaborantské vlády. Ta jej za trest odvolala z funkce předsedy okresní samosprávy. Zvonko Mihajlović však nadále zůstává nezdolný v odporu proti uloupení Kosova.
Ráno brzy vstáváme. Dole v restauraci je pro nás již přichystána snídaně. Po snídani nasedáme do našich automobilů a následujeme naše srbské přátelé ze SRS, kteří na nás čekají i na tomto odlehlém místě Srbska. Skvělým průvodce po této překrásné krajině je nám především již zmíněný zdejší předák SRS Zvonko Mihajlović.
Humanitární pomoc základní škole
(Výmluvný nápis na plotě školy ve vsi Vrbeštica)
Po pár minutách jízdy dorážíme do místní školy, kterou navštěvuje 72 žáků různých věkových kategorií. Jedná se o školu Šarski odred, jméno nese po tamním oddílu srbských partyzánů z doby 2. světové války. Tato škola se nachází ve vsi Vrbeštica. Před budovou školy, která mimochodem vypadá dosti podobně jako škola Sv. Sávy, kterou jsme navštívili na jaře, již čekají natěšení žáčci.
(Darovaná IT technika a sladkosti)
(Ředitel školy pan Slobodan Pavletović)
Přivítáme se s místním učitelským sborem a panem ředitelem Slobodanem Pavletovićem, který nás zde srdečně vítá. I zde na nás čeká televizní štáb, který celou akci natáčí. Rovněž také natáčí rozhovory s představiteli EFSK. Jako uvítání a zároveň poděkování si pro nás děti připravily srbskou lidovou vlasteneckou píseň, která pojednává právě o Kosovu jakožto historické a kulturní kolébce srbského národa.
(To jsme my - Evropští doprovolníci)
(Oj Kosovo, Kosovo - v podání místních žáků)
Konečně se většina z nás vrací k automobilům, kde začíná postupně vynášet humanitární pomoc pro místní děti a učitelský sbor. Pro každé dítě je připraven balíček se sešity, pravítky, tužkami, pastelkami a vlastně všemi možnými potřebami, které se ve škole rozhodně neztratí. Mezi děti je rozdáno i na 10 míčů na různé sporty, které vykouzlily na tvářích dětí asi největší úsměvy. Naše slečny ještě každého z přítomných obdarují nějakým tím plyšákem, který pro ty nejmenší znamená opravdu velikou radost. Jako poslední jsou řediteli školy předány dva počítače. Jeden z brusu nový stolní počítač s LCD monitorem a veškerým nutným vybavením a druhý repasovaný laptop, který do sbírky daroval jeden z Vás. Pro každé dítě je ještě přidaná nějaká ta sladkost v podobě čokoládového vajíčka s hračkou a dvou čokolád.
(Úsměv na tvářích nejmenších je více než veškeré peníze)
S několika dětmi jsou pořízeny ještě krátké rozhovory o jejich
budoucnosti a životě na Kosovu. Pak už je čas na společné focení, ke
kterému děti přistupují velmi zodpovědně a velmi rády se chopí našich
praporů. Jen těžko se nám odcházelo od tak milých lidí a většina z nás
ještě nějakou tu minutu vydržela a snažila se s dětmi prohodit nějaké to
slovo. Dozvěděli jsme se například, že se zde učí jak angličtinu, tak i
ruštinu. Proběhlo i nějaké to vyměnění kontaktů a ne jen dívkám z
nejedněch šťastných dětských očí ukápla slza.
V dalším díle, který vyjde již zanedlouho, se dozvíte podrobnosti o
humanitární pomoci, kterou jsme díky Vašim příspěvkům poskytli dvěma
chudým rodinám se spoustou malých dětí a také válečnému invalidovi
Duškovi Pejakovi.
Zdroj: solidarita-kosovo.info
