Každý boj vedoucí k cíli musí mít strategii. Úspěšnost se zakládá na čtyřech základních stanoviscích – Kdo je nepřítel?; Jaká má být naše doktrína?; Jaké jsou základy našeho hnutí?; Jakými zbraněmi se vyzbrojit? - to jsou otázky, na které musí mít každý identitární boj jasné odpovědi. Zde je několik poznámek a myšlenek, které si nekladou monopol na pravdu, naopak zůstávají otevřené novým postřehům, které nás pomohou dovést k cíli, avšak někde začít musíme.
Kdo je nepřítel?
Zde mnohdy nastává veliké zmatení. Stejné, jako když pravice bojovala proti komunismu a sama zůstávala slepá v tom, že právě oni a jejich kapitalismus jsou příčinou toho, proč teď bojují proti komunismu.
Proto mějme na paměti základní pravidlo, které určuje, kdo je nepřítel: Chaos nestvořil nepřítele, ale nepřítel chaos! Nelze tedy na prvním místě obviňovat přistěhovalce nebo cikány, ale systém, který dovolil a toleruje chaos, který sám stvořil. Proto ten, kdo mlčí o kapitalismu, by si neměl stěžovat na přistěhovalectví . Stejně tak by neměl kritizovat cikány a přitom přehlížet volný trh a spekulace, na nichž „etnobyznys“ jen kvete. A ten, kdo kapitalismus kritizuje z levicových pozic, by neměl zapomínat na to, že bez kapitalismu by multikulturní a „otevřená“ společnost nivelizující kultury, tedy sen „kulturního marxismu“, nemohl nikdy vzniknout. Multikulturní společností, kterou kapitalismus individualizuje svět a vytváří šedou masu žijicí jen v rámci logiky jeho trhu, masu posedlou jen konzumem jeho zboží. A neo-marxisté mu k tomu svou ideologií dodávají jen argumenty.
Na pravici nebo levici tedy štěstí nehledejme. Proto pozor: Vyvarujme se toho myslet v hranicích konzervativismu, ať nám je někdy sebe víc sympatický, protože současný stav je za současných podmínek neřešitelný! Mysleme v rámci budoucího – revolučního a postmoderního.
Nepřítelem je tedy současný vrcholný kapitalistický systém, který do sebe integroval to, co se nazvalo „kulturním marxismem“. Tento systém ty, o které nám vždy v první řadě jde, tedy národ, zbídačuje a vystavuje sociálnímu napětí. Útočme na podstatu, ne na důsledky!
Jaká má být naše doktrína?
Obecně se nedá říct, která doktrína je přesně ta „pravá“. Každá doktrína však musí splňovat několik předpokladů, aby byla úspěšnou. Doktrína musí být vitální, odpovídající současným potřebám, nezatížená historií a musí klást otázky a přinášet rozhodné odpovědi a to na vše.
Identitární boj se tedy musí sjednotit alespoň na základních bodech, které budou základem vitální doktríny, tyto body musí podléhat naším cílům – ochrana a rozvoj naší identity, zachování přírodního dědictví a nastolení nového sociálně revolučního řádu. Pak si můžeme klást monopol na revoluční ideje. Protože pak bude naše hnutí jediným skutečným revolučním hnutím. Pamatujme, že však nebojujeme za doktrínu, ta je jen prostředek. Nebojujeme ani sami za sebe, ale za dědictví předků a budoucnost dnes ještě nenarozených.
Jaké jsou základy našeho hnutí?
Základem našeho mnohotvárného hnutí musí být lidé, kteří věří v budoucnost, v revoluční změnu. Lidé neotáčející se neustále dozadu, ale hrdě hledící vpřed. Organizace identitárního boje by se měla do budoucna řídit leninskou strategií (učme se i u nepřítele) – všechny rozmíšky řešit až po našem vítězství, rány rozdávat nepříteli a ne sami sobě navzájem.
Centrálně řízená organizace či hnutí nemusí být vždy pravým ideálem, boj se dá vést i decentralizovaně pokud směřuje k předem vytyčeným cílům. Některé okamžiky však žádají neochvějnou jednotu a centrální řízení. Na to pamatujme.
Důležitým bodem je však budování kádrů. Jsme sami a nikdo za nás změnu nepřivodí. Každá budoucí změna musí začít u nás – v našich životech, způsobech a jednání. Musíme svým životem přinášet světlo do tmavých životů jiných. Cílem by měl být ideál, a to podle hesla „ve zdravém těle zdravý duch“. Ideálu nedosáhneme všichni, ale každý by k němu měl v rámci svých možností směřovat. Každý pokrok jednotlivce, i když malý či jen zdánlivý, pozvedne úroveň celku. Mějme na paměti osvědčené heslo: Každý na své místo dle svých schopností.
Jakými zbraněmi se vyzbrojit?
Jak bojovat o srdce jiných? Současná situace v naší zemi nám dává sama odpověď – systém vystavuje národ sociálnímu napětí. Chudoba a nezaměstnanost stoupá. Systém sám nám napomáhá svou krizí – identitární hnutí již nesmí jen přihlížet sociálnímu zubožování národa. Hnutí musí být hnutím sociálním – solidarita musí být naší hlavní a zcela upřímnou zbraní, jak získávat srdce ostatních. Avšak neměli bychom si plést solidaritu s charitou! Charita je pomoc, která nechce měnit svět kolem, ale jen zmírňovat jeho dopady. Solidarita v našich rukou je předvojem budoucích cílů, protože my svět měnit chceme a to revolučně!
Ohledně násilí, které je pácháno na našem národu cikánským lumpenproletariátem, musíme poukazovat na původ toho samotného – na systém, který chaos vytváří. Už bychom neměli být jen těmi, kteří napochodují do ghett, když jsou zavoláni. To nám za více než dvacet let nepřineslo nic trvalého, jen chvilkovou podporu národa. To však neznamená, že budeme jen nečinně přihlížet pokud je národ vystaven násilí. Plně si však musíme uvědomit, že oni nejsou rozhodně nepřítel, ale jen důsledek. Ohledně toho, národ máme právo chránit před každým a vždy – a zcela objektivně teď národ nejvíce ohrožuje současný ekonomický systém včele s bankéři a exekutory.
Národ se musí získávat jinak – a to komplexně. Pro národ nesmíme být jen násilnou skupinou, ale hnutím přinášejícím odpověď na všechny jeho problémy. Musíme být přítomni všude ve společnosti, vždy a za všech okolností konat solidaritou , musíme vyvíjet svůj vlastní kulturní „imperialismus“, zakládat vlastní informační média a vést metapolitický boj. Odstřihnout se od „sektářských“ metod a propagace. V tomto bodě budeme muset být alespoň z části „moderní“, i když proti „výdobytkům“ moderního světa bojujeme. Mládí a mládež jsou totiž nakažení moderním a jen moderním způsobem získáme jejich srdce. Avšak i to, co v našem boji označíme za moderní, musí být poslem a nositelem našich hodnot. Náš „imperialismus“ musí být mnohotvárný a všudypřítomný.
Palčivou věcí je pod jakou vlajkou boj vést. Politická strana nám boj již zřejmě nevyhraje, na to už je příliš pozdě. Ale politická strana, která bude „moderní“ v našem smyslu, může být dobrým propagandistickým předvojem budoucí samotné revoluční změny. Další možností může být zakládání občanských sdružení, kulturních spolků, informačních politických portálů, studentských skupin a sportovních kroužků.
Přiznejme však sami sobě, že za posledních více než dvacet let nám dosti „ujel“ vlak a konečná krize, která může být spouštěčem změn a dnes stěží představitelných možností, může být již za dveřmi. Pochod institucemi, jako „kulturní marxisté“, už nestihneme, národ bude muset prozřít v bolesti krize, že vše co bylo za posledních více než dvacet let prezentováno, jako pravda, byla jen lež. V nejvyšší krizi se tedy budeme muset spolehnout jen sami na sebe – budeme pracovat na laně a to bez jištění. Připravme se na perzekuce a příchod nových mučedníků. Úkol ležící před námi totiž zdolá jen vůle po budoucnosti.
Nechť tedy započne boj za slávu a budoucnost!
...
Čtěte také:
