Co jsou pro Třetí cestu hodnoty?
Hodnoty jsou to, čeho si skupiny stejně jako jednotlivci cení, váží a jsou ochotni pro ně se obětovat. Hodnoty jsou to, čím člověk zkrotil sám sebe. Jsou to vůdčí myšlenky daného společenství, které jsou jakýmsi rádcem lidského chování. Tím vznikají hodnotové systémy, které jsou součástí kultury, jež se podílejí na kontinuitě a svébytnosti národního společenství. Hodnoty jsou tedy poutem mezi předky, současníky a následovníky.
Paradigma hodnot
Třetí cesta ze své pozice proto odmítá současná egalitářské paradigma, v němž je univerzální individualita a její neomezené chování středobodem světa. Hodnoty z toho odvozené degenerují to, co považuje Třetí cesta za základ skutečné individuality – tím je společenství sobě biokulturně blízkých, které jako jediné zachová před zbytkem světa unikátní identitu jednotlivců (člověk se nerodí, jako nepopsaný list, ale s genetickým a kulturním dědictvím, s nímž může plně disponovat), kteří jej vytvářejí a která se v celku plně odráží.
Identita jednotlivce je pro Třetí cestu neoddělitelná a nezachovatelná od jeho společenství - celek je víc než souhrn jeho částí. Hodnoty jsou pro Třetí cestu tím, co překonává egoismus a zachovává společenství stejně jako skutečnou individualitu. Budoucnost tedy opět bude muset sáhnout po dnes nepřítomných hodnotách, které jsou odrazem a zachovatelem kontinuity evropské identity. Po hodnotách, které se v různých formách indoevropských dějin objevovaly a vystupovaly do popředí.
Moderní epocha egalitarismu a postindustriální společnost sociálního útlaku a chaosu si žádá řešení dosud nepoznaných situací – hodnoty identity jsou těmi, které se mohou stát majákem ve tmě. Jde o to tedy tyto hodnoty novou formou znovu založit (archeofuturismus) a navázat na ně v budoucnosti, protože jejich aspekt kontinuity pro společenství se jeví v proměnlivém světě jako něco, co se nemění alespoň po dobu existence naší identity.
Původ hodnot identity
Člověk vytváří ve své mysli a materii formy své adaptability, člověk je tvor deficitní a světu otevřený – postrádá na rozdíl od zvířat specializovanost a je odsouzen k tomu, aby pomocí svých biologických možností kultivoval svůj svět a život – člověk se nedokáže vymanit přírodnímu principu bytí, kterým je vůle být a existovat, ale jeho biologická přirozenost se přírodě z části vymaňuje svým vědomím, které jeho přirozenosti udává jedinečnou dimenzi. Přičemž tělo a duše jsou pro Třetí cestu jen různou variací téže „látky“ – tělo a duše jsou dvěma stranami jedné mince.
Hodnoty a z nich vyplývající hodnotová měřítka, normy, pravdy a preference, což v celku vede k samotné kultuře, tedy k jakési odpovědi na položené otázky vedoucí k péči o svůj „svět“ (kultivaci, tedy „zkulturňování“) a sebe sama (sebe-utváření), nejsou pro lidstvo univerzální, ale biologicky, geograficky a historicky podmíněné a kulturně specifické: „Ke každé duši patří jiný svět, pro každou duši je každá jiná duše zásvětím.“ (F. Nietzsche).
Každé hodnoty jsou hodnotami pouze, když jsou nevytrženy z biokulturního kontextu společenství, které je utváří svým vlastním osobitým tázáním o pochopení světa kolem sebe a udává jim formu, kterou pečuje o „svůj svět“ – tedy odpověďmi dle svých dispozic. Člověk nevstupuje do života, jako nepopsaný list, každé společenství má své vlastní specifické kladení otázek a svá vlastní východiska, z nichž vše ostatní povstává – svět člověka je chaos, z něhož povstávají jednotlivé dynamické formy: „[Člověk] je determinován svými geny a ovlivňován prostředím. Nepovstal ze spojení zvířete a anděla: jeho tělo i jeho duše jsou jen dvěma různými aspekty jedné a téže celistvé skutečnosti. Nezískává tedy svoji kulturní abilitu zvenčí, ale řídí se podle svých genetických předpisů.“ (Jacques de Mahieu)
Člověk k lidstvu přináleží jen díky své kultuře. Abychom však mohli lidstvo obecně definovat, museli bychom ho snížit na nejnižší společný kategorický jmenovatel, ale to by znamenalo uzmout člověku jeho jedinečnou a specificky projevovanou kulturu, tedy to, co činí jeho svět světem. Stejně tak neexistuje univerzální míra posuzující „kvalitu“ kultury, každý soud je ryze subjektivní. Objektivní opak znamená přistupovat ke každému jednotlivci ze stejného úhlu pohledu – tedy pomocí egalitarismu. Lidstvo je pro Třetí cestu pluniversem: „V polytheismu byla předznamenána svoboda a pluralita lidského ducha: díla tvořit si nové a vlastní oči, vždy znovu a nové a více vlastní: takže ze všech zvířat jedině pro člověka neexistují žádné věčné horizonty a perspektivy.“ (F. Nietzsche).
Univerzální „lidská práva a svoboda“ a z toho vyplývající univerzální hodnoty jsou tedy jen abstraktním nic neříkajícím pojmem. Univerzální člověk neexistuje, je to stejně prázdný pojem jako univerzální „lidské právo a svoboda“: „Neexistuje žádný ´člověk o sobě´, jak žvaní filosofové, nýbrž jen člověk určité doby, místa, rasy, osobního typu, který se prosazuje nebo podléhá v boji s daným světem, zatímco vesmír kolem zůstává božsky neúčastný. Tento boj je život.“ (O. Spengler)
Kultura, hodnoty a pravdy společenství jsou tedy ryze subjektivní vůči světu - každá kultura sama pro sebe objektivně rozeznává co je „správné“ a co „není“, ale každá zcela osobitě, tedy subjektivně oproti jiným kulturám. Hodnoty nejsou tedy nic univerzálního ani však trvalého – hodnoty se musí prosazovat a žít, tedy tradovat – jen žitá hodnota je hodnotou, přítomným principem vytrhávajícím lidský život z náruče chaosu. Kultura a hodnoty jsou objektem, který v rámci svého společenství stvořil sám člověk (ti s největší vůlí ustavují hodnoty i to jak na sebe společenství pohlíží) a plně jimi disponuje, jsou zachovatelem jeho existence a svobody – vyhýbá se tím světu chaosu. Svět nutí člověka, aby stanovil hodnoty, protože jinak by pro něj byl nesnesitelným. S člověkem povstávají hodnoty, nebyly mu dány „přirozeným řádem“, ale jsou výsledkem jeho možností (člověk však není středem vesmíru, ale pouze „svého“ vlastního vytvářeného světa, ze kterého vystupuje), i když si to ne vždy uvědomuje a vkládá do svých „výtvorů“ vyšší smysl: „Kdo nedovede své vůle vložiti do věcí, vkládá alespoň nějaký smysl do nich: to jest věří, že nějaká vůle jest již v nich. Nemusel nejprve Prometheus žít v bludu, že ukradl světlo [bohům] a pyká za to – aby nakonec odhalil, že světlo vytvořil tím, že po světle toužil …?“ (F. Nietzsche)
Evropský člověk je jako oheň – stále živý oheň, který se zažehává podle míry, a dle ní uhasíná, stejně jako Fénix – tedy je zatížen rizikem, které musí být pomocí hodnot kroceno – je mimo dobro a zlo, protože je schopen obojího. Naše indoevropské hodnotové představy musejí dávat životu vyšší smysl – protože lidský život je to, co má být překonáváno. Hodnoty, duchem stejné, tak musejí dostávat novou a novou formu a styl zaručující jejich vitalitu a přežití (evropská civilizace byla svou povahou vždy metamorfní, což je její silou a slabostí zároveň).
Hodnoty musejí být součástí skutečného žitého světa, nesmějí být pouze intelektualizovány, dogmatizovány k jednomu období, glorifikovány a mechanizovány, protože to značí jejich postupný zánik a kladení zpochybňujících otázek.
Vůdčí myšlenky
Jsou to základní hodnoty, na kterých jsou vystaveny hodnotové systémy – žádná společnost se bez nich neobejde, neboť člověk je tvor, který zkrotil sám sebe. Jsou to ty nejdůležitější kolektivní hodnoty společenství, které jsou schopny uvolnit v jednotlivci skryté síly a jeho překonávání sama sebe, tedy sebe-utváření. Jsou to hodnoty, které jsou pro společenství posvátné – tedy takové, které jsou tím nejdůležitějším, co ovlivňuje jeho činy. Jsou tím, do čeho společenství samo vložilo transcendentní hodnotu. Takové myšlenky se pak nejvíce projevují v političnu, náboženství a kultuře (v imaginaci, umění a ve všem co je zvěčňuje a probouzí krásu a inspiraci). Vůdčí myšlenky jsou tedy součástí toho, co by se dalo nazvat kolektivní duší národa, tedy Tradice.
Základními hodnotami pro Třetí cestu jsou:
1) Uvědomění si své identity, tedy unikátní odlišnosti a zároveň spřízněnosti, která ve vlastním společenství zaručuje určitou shodnost a předpoklad k zachování identity. V rámci identity, naší přirozenosti, zůstává naše svoboda úplná.
2) Věrnost svému národnímu společenství, což ničí kosmopolitní masovost stejně jako sebestředný individualismus. Za národ jehož centrem je rodina a solidarita čelící lhostejnosti.
3) Přitakání svobodě jednotlivce, která je nepopiratelná pokud nepovede k vykořistění druhých a ohrožení národního celku. Svoboda se vyznačuje nejen možností konat, ale také povinnostmi a sebekázní, protože svoboda netkví v tom se všech hodnot zbavit.
4) Služba svému národnímu společenství - tedy odmítnutí buržoazního individualismu a přitakání pozitivnímu a tvůrčímu individualismu, který je činem konajícím pro společenství.
5) Odmítnutí egalitářského pohledu na člověka, který potlačuje tvůrčí a organickou sílu národa, tedy skutečnou sociální solidaritu a funkční kooperaci v rámci přímé organické demokracie - vlády lidu.
6) Proti kultu současného „humanismu“ oslavujícího slabost, kosmopolitní masovost a potlačujícího skutečnou krásu. Za skutečný humanismus, jehož smyslem je krása, síla, vůle a čin, odvaha, tvůrčí duch, společenská solidarita a uvědomění si diverzity světa. Za humanismus, který respektuje právo na odlišnost jiných národů, za lidský život, který je součástí živoucí přírody a ne jejím pánem a porobitelem.
7) Sebe-utváření se v rámci hodnotových představ (etika cti - žitý ideál je cennější než idea samotná), protože jen ten, kdo ví kým skutečně je a akceptuje to, se může stát lepším – jedině tak přijde velké poledne, okamžik nejmenšího stínu zahalujícího nás – toho však nedosáhne každý.
Všechna ctnost a zdatnost těla i ducha byla získána pracně a v malém, velkou pílí, sebeovládáním, omezením na málo potřeb, houževnatým a věčným opakováním týchž prací, téhož odříkání. Jsou však lidé, kteří jsou dědici a pány tohoto zvolna získaného četného bohatství ctností a zdatností, poněvadž šťastnými a rozumnými sňatky a šťastnými náhodami nebyly získané a nahromaděné síly mnoha pokolení promarněny a roztříštěny, nýbrž jsou spjaty pevným kruhem a vůlí. Ke konci se totiž objeví člověk, silou obr, který bude požadovati obří úkol. Neboť naše síla je to, co námi vládne; a žalostná duševní hra cílů a úmyslů a pohnutek je jenom popředí – i kdyby v něm viděly slabé oči věc samu. (F. Nietzsche)
Hodnoty jsou to, čeho si skupiny stejně jako jednotlivci cení, váží a jsou ochotni pro ně se obětovat. Hodnoty jsou to, čím člověk zkrotil sám sebe. Jsou to vůdčí myšlenky daného společenství, které jsou jakýmsi rádcem lidského chování. Tím vznikají hodnotové systémy, které jsou součástí kultury, jež se podílejí na kontinuitě a svébytnosti národního společenství. Hodnoty jsou tedy poutem mezi předky, současníky a následovníky.
Paradigma hodnot
Třetí cesta ze své pozice proto odmítá současná egalitářské paradigma, v němž je univerzální individualita a její neomezené chování středobodem světa. Hodnoty z toho odvozené degenerují to, co považuje Třetí cesta za základ skutečné individuality – tím je společenství sobě biokulturně blízkých, které jako jediné zachová před zbytkem světa unikátní identitu jednotlivců (člověk se nerodí, jako nepopsaný list, ale s genetickým a kulturním dědictvím, s nímž může plně disponovat), kteří jej vytvářejí a která se v celku plně odráží.
Identita jednotlivce je pro Třetí cestu neoddělitelná a nezachovatelná od jeho společenství - celek je víc než souhrn jeho částí. Hodnoty jsou pro Třetí cestu tím, co překonává egoismus a zachovává společenství stejně jako skutečnou individualitu. Budoucnost tedy opět bude muset sáhnout po dnes nepřítomných hodnotách, které jsou odrazem a zachovatelem kontinuity evropské identity. Po hodnotách, které se v různých formách indoevropských dějin objevovaly a vystupovaly do popředí.
Moderní epocha egalitarismu a postindustriální společnost sociálního útlaku a chaosu si žádá řešení dosud nepoznaných situací – hodnoty identity jsou těmi, které se mohou stát majákem ve tmě. Jde o to tedy tyto hodnoty novou formou znovu založit (archeofuturismus) a navázat na ně v budoucnosti, protože jejich aspekt kontinuity pro společenství se jeví v proměnlivém světě jako něco, co se nemění alespoň po dobu existence naší identity.
Původ hodnot identity
Člověk vytváří ve své mysli a materii formy své adaptability, člověk je tvor deficitní a světu otevřený – postrádá na rozdíl od zvířat specializovanost a je odsouzen k tomu, aby pomocí svých biologických možností kultivoval svůj svět a život – člověk se nedokáže vymanit přírodnímu principu bytí, kterým je vůle být a existovat, ale jeho biologická přirozenost se přírodě z části vymaňuje svým vědomím, které jeho přirozenosti udává jedinečnou dimenzi. Přičemž tělo a duše jsou pro Třetí cestu jen různou variací téže „látky“ – tělo a duše jsou dvěma stranami jedné mince.
Hodnoty a z nich vyplývající hodnotová měřítka, normy, pravdy a preference, což v celku vede k samotné kultuře, tedy k jakési odpovědi na položené otázky vedoucí k péči o svůj „svět“ (kultivaci, tedy „zkulturňování“) a sebe sama (sebe-utváření), nejsou pro lidstvo univerzální, ale biologicky, geograficky a historicky podmíněné a kulturně specifické: „Ke každé duši patří jiný svět, pro každou duši je každá jiná duše zásvětím.“ (F. Nietzsche).
Každé hodnoty jsou hodnotami pouze, když jsou nevytrženy z biokulturního kontextu společenství, které je utváří svým vlastním osobitým tázáním o pochopení světa kolem sebe a udává jim formu, kterou pečuje o „svůj svět“ – tedy odpověďmi dle svých dispozic. Člověk nevstupuje do života, jako nepopsaný list, každé společenství má své vlastní specifické kladení otázek a svá vlastní východiska, z nichž vše ostatní povstává – svět člověka je chaos, z něhož povstávají jednotlivé dynamické formy: „[Člověk] je determinován svými geny a ovlivňován prostředím. Nepovstal ze spojení zvířete a anděla: jeho tělo i jeho duše jsou jen dvěma různými aspekty jedné a téže celistvé skutečnosti. Nezískává tedy svoji kulturní abilitu zvenčí, ale řídí se podle svých genetických předpisů.“ (Jacques de Mahieu)
Člověk k lidstvu přináleží jen díky své kultuře. Abychom však mohli lidstvo obecně definovat, museli bychom ho snížit na nejnižší společný kategorický jmenovatel, ale to by znamenalo uzmout člověku jeho jedinečnou a specificky projevovanou kulturu, tedy to, co činí jeho svět světem. Stejně tak neexistuje univerzální míra posuzující „kvalitu“ kultury, každý soud je ryze subjektivní. Objektivní opak znamená přistupovat ke každému jednotlivci ze stejného úhlu pohledu – tedy pomocí egalitarismu. Lidstvo je pro Třetí cestu pluniversem: „V polytheismu byla předznamenána svoboda a pluralita lidského ducha: díla tvořit si nové a vlastní oči, vždy znovu a nové a více vlastní: takže ze všech zvířat jedině pro člověka neexistují žádné věčné horizonty a perspektivy.“ (F. Nietzsche).
Univerzální „lidská práva a svoboda“ a z toho vyplývající univerzální hodnoty jsou tedy jen abstraktním nic neříkajícím pojmem. Univerzální člověk neexistuje, je to stejně prázdný pojem jako univerzální „lidské právo a svoboda“: „Neexistuje žádný ´člověk o sobě´, jak žvaní filosofové, nýbrž jen člověk určité doby, místa, rasy, osobního typu, který se prosazuje nebo podléhá v boji s daným světem, zatímco vesmír kolem zůstává božsky neúčastný. Tento boj je život.“ (O. Spengler)
Kultura, hodnoty a pravdy společenství jsou tedy ryze subjektivní vůči světu - každá kultura sama pro sebe objektivně rozeznává co je „správné“ a co „není“, ale každá zcela osobitě, tedy subjektivně oproti jiným kulturám. Hodnoty nejsou tedy nic univerzálního ani však trvalého – hodnoty se musí prosazovat a žít, tedy tradovat – jen žitá hodnota je hodnotou, přítomným principem vytrhávajícím lidský život z náruče chaosu. Kultura a hodnoty jsou objektem, který v rámci svého společenství stvořil sám člověk (ti s největší vůlí ustavují hodnoty i to jak na sebe společenství pohlíží) a plně jimi disponuje, jsou zachovatelem jeho existence a svobody – vyhýbá se tím světu chaosu. Svět nutí člověka, aby stanovil hodnoty, protože jinak by pro něj byl nesnesitelným. S člověkem povstávají hodnoty, nebyly mu dány „přirozeným řádem“, ale jsou výsledkem jeho možností (člověk však není středem vesmíru, ale pouze „svého“ vlastního vytvářeného světa, ze kterého vystupuje), i když si to ne vždy uvědomuje a vkládá do svých „výtvorů“ vyšší smysl: „Kdo nedovede své vůle vložiti do věcí, vkládá alespoň nějaký smysl do nich: to jest věří, že nějaká vůle jest již v nich. Nemusel nejprve Prometheus žít v bludu, že ukradl světlo [bohům] a pyká za to – aby nakonec odhalil, že světlo vytvořil tím, že po světle toužil …?“ (F. Nietzsche)
Evropský člověk je jako oheň – stále živý oheň, který se zažehává podle míry, a dle ní uhasíná, stejně jako Fénix – tedy je zatížen rizikem, které musí být pomocí hodnot kroceno – je mimo dobro a zlo, protože je schopen obojího. Naše indoevropské hodnotové představy musejí dávat životu vyšší smysl – protože lidský život je to, co má být překonáváno. Hodnoty, duchem stejné, tak musejí dostávat novou a novou formu a styl zaručující jejich vitalitu a přežití (evropská civilizace byla svou povahou vždy metamorfní, což je její silou a slabostí zároveň).
Hodnoty musejí být součástí skutečného žitého světa, nesmějí být pouze intelektualizovány, dogmatizovány k jednomu období, glorifikovány a mechanizovány, protože to značí jejich postupný zánik a kladení zpochybňujících otázek.
Vůdčí myšlenky
Jsou to základní hodnoty, na kterých jsou vystaveny hodnotové systémy – žádná společnost se bez nich neobejde, neboť člověk je tvor, který zkrotil sám sebe. Jsou to ty nejdůležitější kolektivní hodnoty společenství, které jsou schopny uvolnit v jednotlivci skryté síly a jeho překonávání sama sebe, tedy sebe-utváření. Jsou to hodnoty, které jsou pro společenství posvátné – tedy takové, které jsou tím nejdůležitějším, co ovlivňuje jeho činy. Jsou tím, do čeho společenství samo vložilo transcendentní hodnotu. Takové myšlenky se pak nejvíce projevují v političnu, náboženství a kultuře (v imaginaci, umění a ve všem co je zvěčňuje a probouzí krásu a inspiraci). Vůdčí myšlenky jsou tedy součástí toho, co by se dalo nazvat kolektivní duší národa, tedy Tradice.
Základními hodnotami pro Třetí cestu jsou:
1) Uvědomění si své identity, tedy unikátní odlišnosti a zároveň spřízněnosti, která ve vlastním společenství zaručuje určitou shodnost a předpoklad k zachování identity. V rámci identity, naší přirozenosti, zůstává naše svoboda úplná.
2) Věrnost svému národnímu společenství, což ničí kosmopolitní masovost stejně jako sebestředný individualismus. Za národ jehož centrem je rodina a solidarita čelící lhostejnosti.
3) Přitakání svobodě jednotlivce, která je nepopiratelná pokud nepovede k vykořistění druhých a ohrožení národního celku. Svoboda se vyznačuje nejen možností konat, ale také povinnostmi a sebekázní, protože svoboda netkví v tom se všech hodnot zbavit.
4) Služba svému národnímu společenství - tedy odmítnutí buržoazního individualismu a přitakání pozitivnímu a tvůrčímu individualismu, který je činem konajícím pro společenství.
5) Odmítnutí egalitářského pohledu na člověka, který potlačuje tvůrčí a organickou sílu národa, tedy skutečnou sociální solidaritu a funkční kooperaci v rámci přímé organické demokracie - vlády lidu.
6) Proti kultu současného „humanismu“ oslavujícího slabost, kosmopolitní masovost a potlačujícího skutečnou krásu. Za skutečný humanismus, jehož smyslem je krása, síla, vůle a čin, odvaha, tvůrčí duch, společenská solidarita a uvědomění si diverzity světa. Za humanismus, který respektuje právo na odlišnost jiných národů, za lidský život, který je součástí živoucí přírody a ne jejím pánem a porobitelem.
7) Sebe-utváření se v rámci hodnotových představ (etika cti - žitý ideál je cennější než idea samotná), protože jen ten, kdo ví kým skutečně je a akceptuje to, se může stát lepším – jedině tak přijde velké poledne, okamžik nejmenšího stínu zahalujícího nás – toho však nedosáhne každý.
Všechna ctnost a zdatnost těla i ducha byla získána pracně a v malém, velkou pílí, sebeovládáním, omezením na málo potřeb, houževnatým a věčným opakováním týchž prací, téhož odříkání. Jsou však lidé, kteří jsou dědici a pány tohoto zvolna získaného četného bohatství ctností a zdatností, poněvadž šťastnými a rozumnými sňatky a šťastnými náhodami nebyly získané a nahromaděné síly mnoha pokolení promarněny a roztříštěny, nýbrž jsou spjaty pevným kruhem a vůlí. Ke konci se totiž objeví člověk, silou obr, který bude požadovati obří úkol. Neboť naše síla je to, co námi vládne; a žalostná duševní hra cílů a úmyslů a pohnutek je jenom popředí – i kdyby v něm viděly slabé oči věc samu. (F. Nietzsche)
