Dne 6. 3. 2003 se před budovou Národního muzea na Václavském náměstí upálil student Zdeněk Adamec z Humpolce. Přijel do Prahy, aby v blízkosti sochy českého patrona sv. Václava položil oběť vlastního života. Polil se hořlavou látkou a zapálil se. Mladý, velice vnímavý člověk, který se nemohl smířit s rostoucí mocí lačné vlády klamu a peněz ve společnosti. Nejvyšší obětí chtěl v lidech vyburcovat odpor proti polistopadovému marasmu. Vyplývá to z jeho posledních prohlášení, která zanechal pro veřejnost a odůvodnil svou smrt. Nadaný osmnáctiletý muž se ztotožnil s ideály, jak má společnost žít, aby se mohla nazývat skutečně lidskou. Namísto touhy žít se vznešenými ctnostmi mu současný svět spíše ukazoval chamtivé sobectví zakrývané líbivými řečmi. Bolestně prožíval trpká zklamání mladého života. Zjitřenou myslí viděl temnou budoucnost národa a jeho zmar, půjde-li cestou, na kterou ho zavléká politická a mediální fronta.
Tedy vůdčí osobnosti režimu a jejich aparáty, jimiž předstírají demokracii, ale dělají z národa manipulovatelnou a zglajchšaltovanou společnost omámenou konzumem. Student Zdeněk Adamec vykřikl svůj protest veřejným činem utrpení, nemaje jinou možnost v peněžní totalitní společnosti. S lítostí nad ztrátou života bude Zdeněk Adamec zapsán v novodobých dějinách českého národa vedle nejznámějších protestujících studentů Jana Palacha (zemřel 19. 1. 1969) a Jana Zajíce (zemřel 25. 2. 1969). Také oni vzpláli jako živé pochodně, aby se vzpamatovali ti Češi, kteří klouzali na šikmé ploše nízkého osobního přežívání a necitlivosti k mravním vadám. Tehdy politický rámec společenské hniloby vytvářela atmosféra sovětská okupace a kolaborantská „normalizace“. Vládnoucí třída se zalekla, že manifest hořících obětí otřese společností a kolaboranti se dostanou do izolace a všeobecného opovržení. Proto se tehdejší režim ihned snažil znevážit tyto činy. Vykládal je jako projev psychických potíží a demonstrativní řešení osobních problémů apod. Přesto se student Jan Palach stal pro český národ symbolem odporu proti kolaboraci.
Dnes můžeme říci, že dnešní režim zcela uzpůsobil památku Jana Palacha pro své ideologické a politické potřeby a národ je opět normalizován. Oběť Zdeňka Adamce je ignorována a přehlížena. Přesto, že režim dokázal zabránit celospolečenské diskuzi a probuzení lidu, jeho čin je symbolem odporu proti společenskému úpadku. Nic na tom nezmění ani kampaň která byla spuštěná režimem a médii a měla téměř stejný průběh jako v případě smrti Palacha, Zajíce a dalších. Ani diktát posluhujících sdělovacích prostředků, nasazení zkušení manipulátoři veřejného mínění a prodejní odborníci však nemohli zbavit čin studenta Adamce jeho společenských souvislostí. Vliv médií je dnes značný. Snad více než před padesáti lety. Vždyť přeci garnitura, která vládne této zemi, se drží moci hlavně vlivem sdělovacích prostředků, a ekonomického teroru, kterým ovládají český národ. Totalitní režim změnil jenom svůj vnější plášť...
Palachů za naprostého nezájmu stále přibývá
Režim likviduje jeden lidský život za druhým, zcela mechanicky, masově, průmyslově. Exekucemi, reformami, bezdomovectvím, chudobou. Po desíti letech od smrti Zdeňka Adamce se vůbec nic nezměnilo, snad jen více bídy, vykořisťování, životní nouze, beznaděje, a persekuce. Přibývá zoufalých situací, a logicky i zoufalých činů. A na konci jsou desítky, možná i stovky bezejmenných obětí. Symbolem polistopadového marasmu u nás je bezesporu Václav Havel. Je smutné, že vrah Havel zemřel přirozenou smrtí, byť umocněnou těžkým alkoholismem. Jeho oběti takové štěstí neměly. Hrozná doba plodí hrozné činy. Naposledy to byl čin Antonína Blažka, který měl být vystěhován ze svého bytu exekutory. Vyhodil do vzduchu dům, ve kterém bydlel a při této tragické události zabil sebe, včetně několika osob. Co ho vedlo k tomuto činu? V konečném důsledku byl příčinou režim, jeho pravidla a abstraktní společnost. Tento čin, je jedním z mnoha a je smutným momentem doby.
Deset let po smrti Zdeňka Adamce je vše při starém. Od té doby si takovouto smrt zvolilo desítky lidí. Každý rok je několik takových případů, které však ve zněti zbytečných zpráv zcela zaniknou, nebo je provází mediální ticho. Za smrt Adamce a spousty dalších, bezejmenných obětí nesou odpovědnost všichni, kdo mají podíl na dnešní moci nebo ji podporují a nedávají žádnou naději na zlepšení. Sami s deformovanými páteřemi, je křiví druhým.
Student Adamec nemusel mít pro své mládí ještě ujasněný vyšší záměr probudit český národ z polistopadového snění a vzájemného boje mezi sebou. A i kdyby chtěl dramaticky vyjádřit své zoufání nad rozporem ideálů a odporné skutečnosti, nesmí ho nikdo urážlivě nazvat zoufalcem, stejně jako spousty dalších jeho „následovníků“. Ideály a utrpení smrti posvěcují jeho oběť. Ta je otřesně burcujícím, ale nikoli správným řešením. Člověk má zachovat život pro zápas za ideály lidství. Nebo si myslíte, že ti, kteří dnes dřímají ve svých rukách moc, odejdou sami? Zanechte této naděje! Oni chrochtají a mlaskají a ani je nezarazilo hrdinství Zdeňka Adamce.
Oheň, světlo, dým
a krátký život s ním
hořely dlouho a hořet budou dál.
Plamen cizích vin
a já dobře vím - jako vy tu zprávu:
zemřel živý člověk
aby mrtví zůstali žít.
a krátký život s ním
hořely dlouho a hořet budou dál.
Plamen cizích vin
a já dobře vím - jako vy tu zprávu:
zemřel živý člověk
aby mrtví zůstali žít.
