Když mluvíme o národní revoluci, myslíme tím skutečnou revoluci, ne reakci zleva, která je jen ideologickým pokračovatelem moderny. Skutečná revoluce a revoluční myšlení je činem vůle prosazující nové uspořádání, radikálním převratem všech masově zastávaných hodnot a zaujímáním stanovisek spočívajících na budoucím, tedy těch, které překonávají to současné. Národní revoluce tedy v žádném případě není návrat „starého světa“ a „starých dobrých časů“. Národní revoluce totiž žije otevřenou budoucností.
Národní revoluce spočívá na budoucím - moderna však paradoxně bude překonána přenesením předmoderních hodnot do budoucnosti, pravda totiž nemusí být vždy „nová“. Předmoderní hodnoty však neznamenají „konzervativní“ nebo „buržoazní“, národní revoluce čerpá jinde, mnohem dále u kořenů evropské identity – jen tak poznáme kdo jsme u můžeme se stát lepšími: „Nesnažíme se vracet zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“ (Alain de Benoist) Smyslem je tedy nalézt naší identitu, v rámci jíž se tvoří stále nové vyjádření - živé, vitální a pokračující. Tím bude kultura nového evropského věku (archeofuturistického), která nebude muzejním spektáklem, ale metamorfní svou formou, živou a všude přítomnou nejen současností, ale zejména budoucností se všemi jejími úkoly a možnostmi, které budou živnou půdou pro tvůrčí (stejně jako rizikový a proto archeofuturismem krocený) prométheovský duch evropského člověka.
Zásady národní revoluce:
- Národní revoluce má dva předpoklady ke svému uskutečnění: změna vědomí u menšiny (ta vytváří v odlišných dobách různá politická vyjádření tepu našeho srdce – tím je vůle k životu) a krize systému, který má být zničen a nahrazen – to přináší zcela nové možnosti jednání a myšlení mas.
- Revoluce je tak stav, při němž dochází ke zcela novým možnostem jednání - násilnému převratu a převzetí moci národem, protože nepřítel se nikdy nedá bez boje. Politická strana může být leda největším agitačním centrem a předvojem směru změny, avšak s omezenými možnostmi - volby současný stav nezmění. Revoluce je taktéž kolektivním stavem mysli, tedy okamžikem, při kterém se včera nemyslitelné zítra stává zcela myslitelným – tedy absolutní přehodnocení zdánlivě nepřehodnotitelných hodnot dané společnosti.
- Jen v krizi nejvyšší je možné vyvolat revoluční povědomí mas – to je šancí na přehodnocení všech hodnot. Slovy Karla Marxe: „Když staré hodnoty padnou, přijde čas pro nové.“ To musí mít každý revolucionář na paměti. Je důležité získat masy, které jsou čelem vystavené krizi, pro tyto „hodnoty“ – to si zasluhuje strategii, která si masy získá na svou stranu před vyvrcholením dějinného zvratu, čímž se veškeré revoluční činy stanou legitimními. Menšina vždy formuje v revolučních dobách myšlení většiny a strhává ji k činu.
- Pamatujme: Jen maximální krize může přinést skutečnou revoltu a revoluci (tedy zboření starého a stvoření nového) – krize je porodní bábou dějin! Proto při pohledu na současnou a eskalující krizi tak nic není ztraceno, žádný boj – horizont změny nemusí být tak daleko, jak se může zdát, vše má však svůj čas, to mějme na paměti.
- Revoluce je děj centrálně a striktně řízený v zájmu ideje, ta však není cílem, ale jen prostředkem – cílem je znovu ze šedivé masy stvořit dnes rozpadlý národ a nový věk Evropy. Každý cíl, pokud se má skutečně prosadit a stvořit tak nový věk, musí být většinou přijímán. Pokud násilná změna nastane bez souhlasu většiny, nejde o revoluci, ale o další totalitu, která aby se udržela, ruinuje svůj původní cíl, tedy sama sebe. Jen revoluce udělá z dnešní šedé masy opět jednotný národ.
- Revoluce je proces, který přináší zcela nové možnosti jednání, což může přinést řešení problémům, které se dnes zdají jako neřešitelné a nevratné. Přesné způsoby a možnosti revolučního jednání v okamžiku dějinného zvratu se nedají nijak přesně předvídat a ani to nelze. Revoluce sama je vytváří, ale ty samotné musejí být řízeny tím, co je vytyčeno, jako cíl.
- Národní revoluce je nejvyšší formou vyjádření vůle k životu. To znamená, že žádná revoluce není nikdy vedena v „sametových rukavičkách“. Pamatujme: Nebojujeme za násilí nebo útlak, násilí je revolučním činem avšak nesmí být cílem.
Cílem revoluce je tedy svrhnout a překonat současný systém založený na myšlení moderny, systém, který je vrcholným stádiem kapitalismu a zároveň útočištěm egalitalitarismu. Každá doba si žádá řešení jiných problémů a krizí (vyvolaných systémem), ta naše moderní před nás klade zejména tyto – národní nihilismus (krize identity odmítající vlastní já a to, co je mi vlastní), všeobecný primitivismus společenské kultury (materialismus, kulty degradující rodinu, individualismus, preference cizího před vlastním), rozpor mezi kapitálem a prací (vykořistění práce, chudoba, finanční oligarchie) a všeobecné napětí ve společnosti (korupce, uměle vyvolaný střet kultur, násilí, kriminalita).
To jsou problémy, jejichž řešení je v rámci dnešního systému neuskutečnitelné – ty vyřeší jen revoluce. Mějme tedy při určení nepřítele (systém) vždy na paměti, že chaos nevytváří jeho, ale on chaos! Systém se snaží vytvářet iluze neustálého pokroku, ale cihly za jeho fasádou se rozbíjejí – stále více cítíme, že zřejmě stojíme na konci jedné epochy evropských dějin. Tento zvrat bude mít pro modernu fatální důsledky, ale spolu s modernou může zaniknout i Evropa, nebo může nastat její nový věk. Tedy nový věk plný nových výzev, který opět sáhne po hodnotách, které Evropu vymaní z chaosu – tímto směrem mobilizuje národní revoluce.
Žijeme na konci jedné epochy evropské civilizace. Její vyústění bude velice prosté – soumrak nebo svítání. Nic už není mezi tím. Národní revoluce mobilizuje pro jedno – chce vidět nový úsvit. Úsvitem je to, co je dnes tak zdánlivě vzdálené a pro mnohé utopické, ale velké sny a síla vůle jsou přece tím hlavním dějinným motorem evropského člověka. Život si žádá velikých výzev, zejména na přelomu současné epochy, která může dát věci do pochodu, je náš optimismus objektivním realismem, proto musí zůstávat náš cíl jako neměnný objekt na horizontu, ke kterému všechno naše úsilí (reconquista národa) směřuje. Těmi cíli velice obecně jsou:
1) Vznik Evropské federace, jež překlene a spojí evropské národy v organický a etnocentrický celek (jsou mezi námi menší či větší kulturní rozdíly, ale oproti zbytku světa tvoříme vlastní uzavřený svět) – v geopolitickou defenzivně zaměřenou říši organizující spolupráci regionů a národů Evropy. Říši, jejíž součástí bude i hospodářská spolupráce, ale ta nebude základem nového evropského uspořádání - tím bude naše etnocentrická osudovost a solidarita.
2) Prosazení politiky, která bude v praxi představovat svůj skutečný význam – tedy možnost, jak aktivně spoluutvářet svůj osud. Tím je organická demokracie s identitními hodnotovými představami, která s tou současnou parlamentní demokracií nemá co dočinění – každé rozhodnutí v zájmu národa je totiž nadstranické.
3) Ukončení rozporu mezi kapitálem a prací. Tedy ani volný trh, ani státní vlastnictví, ale společenské vlastnictví výrobních prostředků (socializace) v rámci autarkního prostoru – nový sociální a spravedlivý řád. Kapitál a práce musí být plně podřízeny zájmu lidu.
4) Udržitelná ekologická politika vůči okolnímu živému světu. Ekologicky orientovaná společnost si musí vytyčit cíl zachovat přirozenou přírodní rovnováhu. Tedy orientace na alternativní způsoby energie (zejména z jádra) a přestavba výrobních sil.
„Na Západě se už příliš dlouho hrálo s kompromisy a reakcemi. Zkušenost poučila, že tím se nedá ničeho dosáhnout… Nejde o to, aby se člověk na smrtelné posteli převaloval na jednu nebo druhou stranu, nýbrž o to, aby se člověk probudil a vstal.“
Julius Evola
