pondělí 11. února 2013

Alexandr Dugin – Základy geopolitiky



Připomeňme si základní postuláty geopolitiky, vědy dříve nazývané také politickým zeměpisem, o jejíž propracování se zasloužil zejména anglický vědec a politický expert Helford Makinder (1861-1947).

Sám termín geopolitika poprvé použil Švéd Rudolf Kiellen (1864-1922) a poté byl dán do oběhu v Německu Karlem Haushoferem (1869-1946). V každém případě je však otcem geopolitiky právě Makinder, jehož fundamentální model položil základ všem dalším geopolitickým výzkumům. Makinderova zásluha je v tom, že dokázal vyčlenit a postihnout určité objektivní zákony politické, geografické a ekonomické historie lidstva. Jestliže se termín geopolitika objevil poměrně nedávno, sama realita označená tímto termínem má mnohatisícileté dějiny. 

Podstata geopolitické doktríny může být převedena do těchto principů: V planetární historii existují dva protikladné a neustále si konkurující přístupy k ovládnutí zemského prostoru, přístup pevninový a přístup mořský. To je podle toho jaké orientace (pevninové nebo mořské) se přidržují ty či ony státy, ty či ony národy a národnosti. Jejich historické uvědomění, jejich zahraniční i vnitřní politika, jejich psychologie i jejich světový názor se utvářejí podle naprosto určitých pravidel. Vezmeme-li v úvahu tuto zvláštnost, je docela možné mluvit o pevninském, kontinentálním nebo dokonce stepním („step“ je pevninou v její čisté, ideální podobě) světovém názoru a o světovém názoru mořském, ostrovním, oceánském, resp. vodním. (První náznaky podobného přístupu nacházíme v pracích ruských slavjanofilů – u Chomjakova a Kirejevského.)

V dávné historii mořskou mocností, která se stala symbolem mořské civilizace vcelku, byla Fénicie a Kartágo jí založené. Pevninovým impériem protikladným Kartágu je Řím. Punské války jsou názorným typem opozice mořské civilizace a civilizace pevninské. V novodobé a nejnovější historii se ostrovním a mořským pólem stala „vládkyně moří“ Anglie a později gigantický ostrovní kontinent Amerika. Anglie podobně jako stará Fénicie využila coby základní nástroj pro své panství námořního obchodu a kolonizace pobřežních oblastí. Fénicko-anglosaský geopolitický typ pak zrodil osobitý „obchodně-kapitalisticko-tržní“ model civilizace, spočívající především na ekonomických a materiálních zájmech a na zásadách ekonomického liberalismu. Proto nehledě na všemožné historické variace nejobecnější typ mořské civilizace je vždy spojen s primátem ekonomiky nad politikou.

Na rozdíl od fénického modelu Řím představoval vzorek vojensko-autoritativní struktury založený na administrativní kontrole a občanské religiozitě, na primátu politiky před ekonomikou. Řím je příkladem kolonizace ne mořského, ale pevninového, čistě kontinentálního typu s průnikem do hloubky kontinentu a asimilací podrobených národů, které se po podmanění automaticky stávaly „Římany“. V nové historii se jako pevninová mocnost konstituovalo ruské impérium, jakož i středoevropské impérium rakousko-uherské a Německo. Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko jsou symboly geopolitické pevniny v novodobé historii.  

Makinder jasně ukázal, že v několika posledních staletích mořská orientace znamená atlantismus, jelikož dnes mořskými mocnostmi jsou převážně Anglie a Amerika, tj. anglosaské země. Proti atlantismu, ztělesňujícímu primát individualismu, ekonomického liberalismu a demokracii protestantského typu, stojí eurasijství s nezbytně předpokládaným autoritarismem, hierarchičností a nadřazením občinových, nacionálně státních principů nad čistě lidské, individualistické a ekonomické zájmy. Výrazně eurasijská orientace charakterizuje v prvé řadě Rusko a Německo, dvě nejmohutnější kontinentální mocnosti, jejichž geopolitické, ekonomické a hlavně světonázorové zájmy jsou zcela v protikladu vůči zájmům Anglie a USA, tj. atlantistů. 



Poznámka redakce Revolta.info: 
Pojetí geopolitiky Alexandra Dugina ve své podstatě odpovídá neustálému souboji dvou zcela odlišných světů („válka kontinentů“) – je to boj idealismu („euroasijský řád“) proti materialismu („atlantický řád“). A. Dugin tomuto pradávnému souboji dvou světů připisuje, věrný ruské pravoslavné tradici, mystický nádech, který má však racionální historické jádro. 

A. Dugin proto přiřazuje oboum řádům sakrální a ontologické charakteristiky: „Dva sobě navzájem protikladné typy světového názoru, dvou cest kosmem, dvou velkých principů postavených nejenom proti sobě, ale sobě též nezbytných, protože na této dvojici je založen veškerý kosmogonický a kosmologický proces, jakož i celý cyklus lidských dějin“. 

Přičemž „euroasijský řád“ je připodobňován k řádu mužského principu, Slunce, hierarchie, často označován za projekci Hóra, Apollóna, Ormuzda, Krista v Slávě, Spasitele, Eurasie jako země východu světla, země ráje, impéria, naděje a pólu. 

„Atlantický řád“ je oproti tomu řád ženského principu, Měsíce, rovnosti, je projektem egyptského Seta, Pythona, Ahrimana, Krista Strádajícího, Lidského, pohrouženého do metafyzického zoufalství osamělé getsamentské modlitby, Atlantika, Atlantida, země Západu je zemí noci, centrem planetární skepse, zemí velkého metafyzického splínu. 

V bitvě kontinentů musí Eurasie čelit současnému globalizujícímu spiknutí Atlantiky, ta je pro A. Dugina přímo Leviathanem. A. Dugin vyzývá po globální identitární revoluci proti „atlantickému řádu“, který dnes vystupuje jako univerzální a unipolární: „Aby bylo možné bojovat s touto globální hrozbou lidstvu, je důležité sjednotit nejrůznější síly, které by v dřívějších dobách byly nazvány antiimperialistickými. Dnes jsme schopni lépe porozumět našemu nepříteli. Nepřítel dnes je skrytý. Zneužívá normy a hodnoty západní cesty rozvoje a přehlíží pluralitu, představovanou dalšími kulturami a civilizacemi. Proto dnes vyzýváme všechny, kdo kladou důraz na význam specifických hodnot nezápadních civilizací a míst, kde další formy hodnot existují, k boji s tímto úsilím o globální univerzalizaci a skrytou hegemonií.“  

A. Dugin volá po multipolárním světu, jehož bude Eurasijský blok (multi-civilizační) součástí a bude protikladem západního univerzalismu: „Naši – to je jednotná neviditelná eschatologická fronta kontinentu, fronta pevniny, fronta absolutního Východu, jehož západní provincií je sama Evropa, naše Evropa, Evropa protilehlá Západu, Evropa tradice, půdy a ducha. Naši – to jsou i katolíci, i pravoslavní, i muslimové, i hinduisté, i taoisté, i lamaisté, i pohané, i agnostici, i mystici…“  

Každý, kdo je tedy zastáncem globální hegemonie je nepřítel, každý, kdo je proti ní je tedy teoreticky potencionální a strategický přítel: „To, proti čemu bojujeme, nás spojuje. Zatímco to, čím jsme, nás rozděluje. Proto bychom měli klást důraz na to, proti čemu jsme v opozici. Společný nepřítel nás spojuje, zatímco pozitivní hodnoty, které každý z nás brání, nás rozdělují. Proto musíme vytvořit strategické aliance za účelem svržení stávajícího řádu věcí, jehož základní hodnoty mohou být charakterizovány jako lidská práva, rovnostářství (anti-hierarchie) a politická korektnost – vše, co je tváří Šelmy, Antikrista, nebo jinými slovy, Kali-jugy.“ 

Duginova Eurasie by však neměla chránit nějaké přežité kulturní, sociální nebo politické normy – „eurasijský řád“ má být velikým procitnutím, cestou geopolitického uvědomění, cestou vertikály, nikoli hadovitým kolísáním zleva napravo nebo pokusem o zpětné couvání. A. Dugin požaduje nekompromisní smetení „atlantického řádu Leviathana“ zpátky do slaných vod, nezapomínaje na mystickou metafyziku tohoto boje: „Eurasijský řád je drsný a otevřený souboj se silným a chytrým protivníkem – a řádem Tancující Smrti a Rudého Osla. Musíme svrhnout služebníky oceánu do oceánu, musíme odeslat ostrovní agenty zpátky na jejich ostrovy (…)Budeme shovívaví jenom tehdy, bude-li náš kontinent svobodný a poslední atlantista smeten do slaných vod, do živlu symbolicky patřícímu egyptskému bohu s tváří Krokodýla. Čas se naplňuje. Poslední a rozhodná bitva je blízko. Zdalipak jste všichni připraveni na vyvrcholení velké války kontinentů?“