„Policie postranních myšlenek“
Člověk není tím, co v sobě skrývá, nýbrž tím, co dělá, mínil André Malraux. Je–li Nová inkvizice toho názoru, že „fašismus“ je všude (což znamená nikde), tvrdí naopak, že lidé jsou především tím, co skrývají – a to si žádá odhalení, pátrání za vnějším zdáním, čtení mezi řádky. Falešná podezření a křivá obvinění pak neznají mezí. Dešifruje se, luští, pátrá po „nedořečeném, nevysloveném“. Čili – autoři jsou denuncováni ne za to, co napsali, nýbrž za to, co nenapsali, ale určitě napsat chtěli. Nebojkotuje se obsah knih, který beztak zůstává nepovšimnut, nýbrž souvislosti, které jsou jim přiřčeny. Ideová policie je „policií postranních myšlenek“. Vzpomeňme, že právě v USA, jediném západním státě s opravdu zanedbatelným počtem komunistů, zuřil v McCarthyho éře inkvizitorský antikomunismus. Mechanismus vypadal stejně – protože komunismus nikde nebyl, vyvodilo se, že je všude. Neexistence nebezpečného nepřítele nikdy neuklidní, naopak, nepřítel je pak vnímán jako ještě nebezpečnější, protože se uměl udělat neviditelným. Tím se dá pronásledování rozšířit. Jak ale řekl Marcel Pagnol: K čemu se namáhat pátráním po vinících, když je můžeme určit?
To vede k tomu, že se dnes utváří nová kategorie páriů. Zahrnuje „politicky nekorektní“, domnělé „úchylkáře“, podezřelé intelektuály, sdružuje všechny ty, jejichž existence je trpěna jen pod podmínkou jejich vypovězení na periferii, odkud je nikdo neslyší. V knize Louise Pauwelse, která vyšla jen několik měsíců před jeho smrtí, se píše: Člověk by musel napsat seznam všech velkých spisovatelů, kteří byli kvůli svému smýšlení zapuzeni, vyhnáni, exkomunikováni. Zjistilo by se, že v tomto oboru totalitní režimy dávno nemají monopol. Žlutá hvězda „špatně myslících“ má ještě budoucnost. V našich demokraciích jsou autodafé mlčení mnohdy účinnější, než národně socialistické hranice a stalinská cenzura. Běžný obžalovaný může svou nevinu dokázat: je to otázka alibi, skutků a prokazatelných skutečností. Spisovatel, obviněný z odchylky proti vládnoucímu myšlení, trestu vyloučení neunikne. Umírá udušením, zaživa pohřben. Ve světle právě popsaného fenoménu je zřejmé, že dnešní společnost zpočátku pluralismus oslavuje pouze proto, aby jej nakonec o to lépe odstranila. Vidíme také, že jakási levice, která ještě včera kritizovala buržoazní společnost a morálku, se dnes stala zastáncem politického reformismu a morálního konformismu.
Odvaha ke svobodě
Je odvážné v době rasové selekce, apartheidu a segregace odsoudit rasismus. Je odvážné za III. republiky odsoudit kolonialismus. Je odvážné ve 30. a 40. letech vystoupit proti hitlerismu se zbraní v ruce. Ale dnes? V roce 1997 se bojovníci proti nacionálnímu socialismu neměli čeho obávat, leda snad zesměšnění. Hesla, která včera mohla svým původcům vynést vězení nebo smrt, jsou dnes spolehlivým klíčem do světa médií a vydavatelství. Tedy – není odvaha kritizovat s padesátiletým zpožděním fašismus, dnes je odvážné bojovat proti „politické korektnosti“, proti ničení kolektivních identit a tradičních kultur, proti moci nadnárodních koncernů a proti tržní demokracii.
V protikladu k názorům, které jsou dnes v kursu, protože již dávno postrádají riziko, vám ovšem tento druh odvahy právo na pocty nezjedná, pouze na čest. Cenzura existovala vždy a sklon k nesnášenlivosti představuje součást lidské mysli. Vládnoucí ideologie existovaly také vždy a všechny vládnoucí systémy usilovaly, byť v rozdílné míře, společnost normalizovat a potlačit odlišná mínění. Fakt, že se cenzura znovu vrátila právě v dnešní době, je nicméně poučný, neboť tento comeback nastává ve společnosti, která uznává svobodu názorů a předstírá její garanci. Článek 11. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 řadí svobodu myšlenky a svobodu názoru k nejcennějším lidským právům. Zákon o svobodě tisku z 29. července 1881 vyhlašuje v článku 1., že knihtisk a knižní obchod jsou svobodné. To už ale neplatí. Zatímco ve východních zemích, které již nespadají pod vliv sovětské moci, je svoboda slova naprostá, zatímco v USA připouští první dodatek ústavy svobodné vyjádření všech názorů, je dnes Francie (společně s Německem) v západním světě tou zemí, kde je svoboda názorů v praxi zúžena a omezena nejvýrazněji. Žádná svoboda pro nepřátele svobody je stará fráze, s níž se vždy vynoří otázka, jak svobodu definovat a především, kdo je oprávněn určit její nepřátele. V 19. století byli revoluční socialisté, kteří povstali proti sociálnímu vykořisťování, popotahováni k soudům kvůli navádění k nenávisti.
Stejná výtka dnes pronásleduje každého, kdo se nepodrobí ideologii lidských práv. Svoboda slova se omezuje na tolerantní názory. Ale právě za nimi svoboda slova začíná – tak byla také definována všemi, kteří bojovali za její vítězství. Jakou hodnotu má svoboda projevu pro tvrzení, která považuje za správná a rozumná každý? Vždyť svoboda projevu znamená základní předpoklad pro volný, ničím neomezovaný rozvoj idejí a tím pro realizaci demokratické výměny názorů. I nejvíce pohoršující, zdánlivě nedůležité nebo dokonce nesmyslné názory mohou v této souvislosti přinést užitek. Je pravda, že svoboda slova je nedělitelná a že její existence končí, pokud se určí její hranice. Je pravda, že cenzura je nepřípustná – bez ohledu na příčinu, identitu její oběti i podmínky, za kterých se provádí. Žádná cenzura není duchovně ospravedlnitelná a zůstává ostatně neúčinná. Kdo dnes cenzuru odsuzuje, dočká se nařčení, že je s cenzurovanými takříkajíc jedna ruka. Toto obvinění ve formě vydírání je stejně tak nepřijatelné. Mezi názory a tezemi, které jsou dnes stiženy zákazem, se zajisté nacházejí i ty odporné a nesmyslné. (Je tragické, že se sotva kdo ještě odváží to říci, ze strachu, aby „nevyl s vlky“.) Existují názory hodné odporu, ale zákony, které je chtějí potlačit, jsou ještě odpornější. Nejde přitom o to, zastávat se cenzurovaných, jako vyslovit se proti cenzuře, ne bránit toho či onoho, nýbrž každému potvrdit právo na svobodné vyjádření. Mccarthyismus a sovětský systém zmizely, dědictví Ždanova a McCarthyho je však stále ještě zde. Avšak zatímco za Stalina nebo McCarthyho byli konfidenti nuceni udávat, chtěli–li si zachovat práci nebo svobodu, dnes vidíme udavače denuncovat, aniž by je k tomu kdokoli nutil. Nehnusí se jim konzumovat zvratky senátora McCarthyho, tak velmi jsou zaměstnáni sestavováním spisů, sběrem dat, vynášením klateb. Pohoršují se nad denunciacemi, kterým byli během německé okupace vystaveni Židé, sami ale nejednají jinak, když znovu udávají ty, kteří se ocitli na indexu.
Všechno se přitom odehrává v atmosféře, kterou Cornelius Castoriadis trefně označil jako přibývající význam bezvýznamnosti, a samozřejmě pod znamenitými morálními záminkami. Ve společnosti všeobecného dohledu, v níž žijeme a která již disponuje prostředky kontroly veřejného a soukromého života, které totalitní režimy nikdy neměly, je každá metoda, jež vás dostane mimo hru, dobrá. Pojmenoval jsem hlubší důvody této vlny nesnášenlivosti – špatné svědomí provinilců, kteří se dali koupit; rostoucí nekulturnost, kterou pěstují ti bez nápadů, aby pomlouvali, nikoli argumentovali; a konečně strach Nové třídy, jejíž příslušníci (kteří už dávno nejsou vybíráni na základě skutečných schopností, nýbrž na základě schopnosti nechat se vybrat), lidé, jimž chybí pevná základna spojení s národem, žijí ve strachu a hrůze, že ztratí svá místa a výsady. Pojmenoval jsem rovněž cíle cenzury – diskvalifikace duchovních směrů nebo myšlenkových škol, které již nesmí mít právo na svobodné vyjadřování; označení obětních beránků, aby se zabránilo, že je tito sami poženou k odpovědnosti; odvrácení veřejnosti od patologií současného systému; trend učinit z veřejného odsouzení „špatného myšlení“ základní předpoklad pro mediální a společenské uznání. Tento systém cenzury vydrží, dokud se udrží sám. Mám pocit, že se zhroutí působením vlastní dynamiky. Přijde den, a my ho ještě zažijeme, kdy se udavači začnou udávat navzájem.
A my tu stále budeme. Jsme dnes obklopeni moralisty, kteří chtějí, abychom litovali naší domnělé „nekorektnosti“, neboť ta prý nás zbavuje slušnosti. Na rozdíl od nich ale nemáme čeho litovat. Až se v naší zemi najde skupina intelektuálů, která – jak se tomu již děje jinde – najde odvahu a společně vystoupí proti Nové inkvizici, budeme promlouvat dál, dokud žijeme. Dokud žijeme, budeme disidenty bránícími právo na kritické myšlení. Dokud žijeme, budeme na něm dále pracovat. V době, kdy normalizace vrcholí, je nutné apelovat na sjednocení svobodných duchů a buřičských srdcí o to víc. Dámy a pánové, pryč s cenzurou! Ať žije svoboda!
