„Etická čistka“
Nelze se omezit jen na pouhý popis fenoménu cenzury a jeho kritiku, je třeba rovněž prozkoumat, jakým způsobem funguje. Jean–François Kahn píše: Před několika lety se v naší zemi stalo pronásledování tak běžným, že nastala atmosféra permanentního honu na čarodějnice. Výraz „hon na čarodějnice“ trefil do černého.
„Nová cenzura“ má zřetelně náboženskou dimenzi, vždyť jeden z jejích hlavních znaků představuje úsilí být především cenzurou morálky. Názory, které odsuzuje, nejsou totiž nikdy označovány za „pomýlené“, nýbrž za „škodlivé“, tedy „špatné“. Prožíváme nyní budování morálního řádu, v jehož jménu spějeme k „etické čistce“. Vyrukovat s morální rovinou nakonec znamená povýšení principů, jichž se cenzura dovolává, na dogma. Dogma ale nemůže strpět zpochybnění. Jeho zvěstování s sebou tedy nese diskvalifikaci a vyloučení „špatně myslících“.
Aplikovaná metoda spočívá v možnosti postihu, ba kriminalizaci určitých názorů, je podmíněno směšováním myšlení a jednání. Nacionální socialisté užívali výrazu „život nehodný života“, naši moderní cenzoři vynalezli pojem „názory nehodné názoru“ pro teze, jež pro ně neznamenají názor, nýbrž zločin. Při takovém pohledu samozřejmě nemohou být myšlení, odvaha, ani nadání protivníka respektovány. Protivník se stává nepřítelem, jehož názory nelze potírat, když se mu zároveň přizná talent. Je tedy nutné, aby žádný neměl, a v případě, že zjevně nějakým disponuje, znamená to „zvrácenost“ a přitěžující okolnost navíc. Nepohodlní historikové jsou vesměs označováni za „pseudohistoriky“, stejně tak se nonkonformní badatelé dočkají nařčení z tvorby „pseudovědeckých“ teorií. (Dbá se na vysoce účinné použití uvozovek.) Objevuje se snaha o to, aby se na talent spisovatele, intelektuála nebo umělce nepohlíželo jinak, než se zřetelem k jeho postojům, ať skutečným či domnělým – stejně jako v totalitních režimech, kde shoda s ideologií odedávna určovala měřítko hodnoty literárních, duchovních nebo uměleckých výtvorů. Při morálním odsuzování se s mimořádnou oblibou užívá „řeči profylaxe“, v níž je „zlo“ přetlumočeno v „nemoc“.
Vstupujeme do éry hygienického myšlení, ve kterém každý kontakt s nepřítelem, každá četba jím vytvořených textů působí nakažlivě, ironizuje Pierre–André Taguieff. „Špatné názory“, jejichž šíření je třeba zastavit, jsou srovnávány s „metastázami“, „morem“, „rakovinovým nádorem“, s přenosem mikrobů. Aby se uniklo „nákaze“, aby „zlu“ bylo zabráněno uchytit se, aby se získala kontrola nad „infekcí“, dochází ke zřízení „nákazové blokády“, „ochranného pásma“, které díky všeobecnému podezírání a nepřetržité bdělosti umožňuje izolovat a posléze odstranit „nakažená stáda“. Takové biomedicínské metafory jsou jistě také příznačné. Každý kontakt se „špatným myšlením“ je chápán jako „pramen znečištění“ a jeho šiřitelé jsou považováni za „nakažené morem“. Logickým následkem tak zůstává systematické vyhýbání se diskusi. Diskutovat s těmi, kteří hlásají „špatné názory“, by totiž znamenalo dát jim „platformu“, východisko, a tím jim tedy věc usnadnit. Ti, kteří si určili za cíl zabránit volnému vzájemnému setkávání (či střetávání) idejí a myšlenek, se proto chlubí, že nediskutují, neboť nechat se vtáhnout do diskuse již znamená „spoluvinu“. Tento postoj je samozřejmě velmi praktický, a sice ze dvou důvodů. Obviněný jednak nemá možnost se proti křivým nařčením ospravedlnit, a tak může být skepse, místo k jeho prospěchu, užita jako dodatečný důkaz viny. Za druhé, a to především, v případě vyhnutí se diskusi není třeba nic vyvracet, takže se „správně smýšlející“ konformisté mohou zdržet intelektuální výměny názorů, které, a to je nutno říci, jsou dnes zřídkakdy schopni.
Nyní se poznámka Jeana–Pierre Vernantse stává srozumitelnější: Všude, kde se zapovídá diskuse, se ocitáme mimo to, co se nazývá racionálním myšlením. Ocitáme se ve sféře náboženské, i když tato předstírá, že je ateistickou. Chantal Delsolová oprávněně zdůraznila, že morálka emocí ukládá dnešnímu člověku zvláštní vztah k jeho protivníkům. Soupeř není odražen ani odzbrojen, nýbrž potupně pronásledován urážkami; není popírán, ale „vyřízen“ – zesměšněn a zavržen s nálepkou neofašisty, inkvizitora, narušitele, aniž je třeba argumentů. Zde je patrný hlavní cíl – zamezit „vmísení argumentů“. Je to také případ polemiky jako parazitní formy diskuse, který tak trefně popsal Michel Foucault. Jak je z právní praxe patrné, neotvírá polemika možnost rovnocenné diskuse; s rozmluvou nemá co do činění; stanovuje řízení, projednává podezřelého, snáší důkazy jeho viny a pojmenovává jeho provinění, vyslovuje rozsudek. Ten, kdo polemizuje, má z principu oprávnění, které ho zmocňuje k válce a činí tento boj spravedlivým; ve svém protějšku nevidí partnera v hledání pravdy, nýbrž soupeře, nepřítele, který nemá pravdu, škodí a jehož samotná existence představuje nebezpečí. Nejde o to uznávat druhého jako subjekt s právem hovořit, nýbrž ho jako účastníka jakéhokoli dialogu odmítnout. Konečným cílem není přiblížit se co možná nejblíže ke skryté pravdě, nýbrž dopomoci k vítězství spravedlivé věci, kterou polemik od počátku otevřeně zastupuje. Jean–François Revel, aby definoval hodnocení ideje na základě její vhodnosti pro vládnoucí ideologii nebo shody s ní, mluvil kdysi o „loajalitě“.
Dodejme, že tato loajalita představuje nulový bod analýzy. A právě proto, že loajalita dnes převládá, jsou odsuzované názory jednoduše prohlášeny za závadné nebo neúnosné, aniž by se dokázala jejich nesprávnost. Jinými slovy, morální odsouzení zprošťuje nutnosti ověřovat hypotézy a teorie z hlediska pravdy nebo lži. Neexistují už názory správné nebo chybné, nýbrž jen takové, co jsou duchu doby ještě přijatelné, a pak ty už nepřijatelné. Tento postoj je jen zesilován halucinacemi představitelů „dobrého myšlení“. Také zde nehraje roli, zda je idea správná, či ne – důležité je vědět, jaké strategii slouží, kdo a s jakým záměrem se na ni odvolává. Tak může být kniha, i když má „nezávadný“ obsah, denuncována právě z důvodu, že činí „netolerovatelné“ názory „tolerovatelnými“ nebo že může „pracovat“ v rukou těch, které je třeba umlčet. Je to nová verze starého hesla: Billancourt nevede k zoufalství! Rozumí se, že za těchto okolností je důležitější, kdo co říká, než co se říká. Existují přípustné a zavrženíhodné pasáže. Každá kritika se potom jeví jako pokus o diskvalifikaci, které lze dosáhnout uplatněním pojmů, od nichž se nečeká, že popisují skutečnost, nýbrž že zbavují legitimity. Naši svérázní stratégové tak prozrazují svůj způsob myšlení, který přiznává hodnotu idejím jen tehdy, jeví–li se jim využitelné. V minulosti byla taková delegitimizace prováděna k újmě nejrůznějších myšlenkových soustav (vzpomeňme kupříkladu groteskní, pomlouvačné a štvavé kampaně Josepha Raymonda McCarthyho v padesátých letech). Dnes se očividně zaměřuje jediným směrem. Hodlá prohlásit za nesprávnou a nezákonnou každou myšlenku, každou teorii a každou duchovní soustavu, která odporuje osvícenské filosofii – protože na této (se všemi možnými odstíny) spočívá legitimita dnešních západních společností.
Překlad Karel Veliký
