Antirasismus a antifašismus: dva přízraky
„Politicky korektní“ myšlení k tomuto účelu používá především dvě formy podvodu – „antirasismus“ a „antifašismus“. Rád se k těmto tématům vyjadřuji, neboť já a moji přátelé jsme na naše moderní mudrce nečekali a rasové teorie a veškeré formy totalitarismu jsme odsoudili a podrobili argumentační kritice.
Rasismus představuje ideologii, která předpokládá nerovnost ras a chce vysvětlit celé dějiny lidstva s ohledem na rasový faktor. Dnes není tato ideologie zastávána skoro nikým. Předstírá se však, jako by byla všudypřítomná, když se ztotožňuje s nepřátelstvím vůči cizincům a s nedůvěřivým nebo odmítavým postojem k „druhým“. Následně je „rasismus“ prohlášen za symbolické ztělesnění zaostalého iracionalismu, který má údajně kořeny v pověře a předsudku a zabraňuje vzniku transparentní společnosti. Tato kritika „rasismu“ jako absolutní iracionality chce očistit „liberální“ pohádku od preracionálního světa jako zdroje všeho zla. Už více než před půl stoletím Theodor Adorno a Max Horkheimer ukázali, že tato pohádka pouze prozrazuje neschopnost moderny čelit jinému, rozdílnému pojetí jsoucna a jeho zvláštnostem.
Tím, že Nová třída odsuzuje „rasismus“ coby čistou iracionalitu, to znamená jako kategorii, o které se nedá mluvit, přiznává jí zároveň vzdálení se od reality. Nádavkem však také přispívá k neutralizování a odpolitizování sociálních problémů. Je–li totiž „rasismus“ v podstatě „šílenství“ nebo „trestuhodné smýšlení“, má potom boj proti rasismu co do činění se soudy a ústavy pro duševně choré, nic však s politikou. Nové třídě to ovšem umožňuje zapomenout, že rasismus představuje ideologii vzešlou z moderny, a že jeho cesta vedla přes sociální evolucionismus, vědecký pozitivismus a teorii pokroku.
„Antifašismus“ je pak úplně překonaná kategorie, právě tak jako „fašismus“, jehož potírání předstírá. Výraz „fašismus“ dnes již ostatně neodkazuje na nic konkrétního. Jde o gumový, ohebný pojem, libovolně roztažitelný a uživatelný, bez jakékoli popisné ostrosti. A přívlastek „fašistoidní“ se vůbec hodí pro všechny případy. Již Leo Strauss hovořil o reductione ad Hitlerum, aby tuto čistě polemickou formu diskreditace charakterizoval. Způsob, jakým je dnes každé nonkonformní myšlení označováno jako „fašistické“ lidmi, kteří by sotva uměli definovat, co tím myslí, podléhá stejné strategii. Existuje typicky evropská forma politické korektnosti, a ta spočívá v tom, vidět všude fašisty, poznamenává v této souvislosti Alain Finkielkraut.
Jean–François Revel k tomu dodává: U zástupu pomlouvačných pisálků je to běžné, nakydat národní socialismus a revizionismus na každého, jehož vážnost chtějí pošpinit. Následky jsou vidět každý den. Sebemenší událost v politickém životě Francie je pozorována skrze zpitvořený, groteskní obraz „fašis-mu“ nebo okupace Francie Němci. Vichy slouží jako „základna“, která umožňuje udržovat psychodrama. A protože se „památka“ klade nad „povinnost pravdy“, je tato „vzpomínka“ pravidelně vzývána, aby ospravedlnila nejspornější přirovnání nebo nejnesmyslnější srovnání. Věčné obviňování ostatních z fašismu, píše dále Jean–François Revel, a sice s tak nápadným přeháněním, že to původce obvinění spíše zesměšňuje, prozrazuje pokrytecké pohnutky politicky korektních.
Cenzorům, kteří se od ztráty marxistického evangelia, onoho nesrovnatelného nástroje duchovního útisku, cítí opuštěni, slouží tato zvrácenost jako náhrada. V této souvislosti lze zmínit charakteristický výbuch nepřátelství, když se, následkem vyhodnocení kremelských archivů, začaly kácet pomníky některých legendárních „hrdinů“ naší doby. Typický je také způsob, jak pouhé zjištění, že komunistický systém sprovodil ze světa víc lidí – sto milionů! – než jakýkoli jiný, vyvolalo ušlechtilé rozhořčení v kruzích, které dělají všechno, aby míru katastrofy zastřely – jako by takové zjištění bagatelizovalo nacionálně socialistické zločiny, které jsou prý per definitionem jedinečné a s ničím nesrovnatelné; jako by údajná čistota původních záměrů komunismu mírnila ohavnost jeho zvěrstev; jako by oba totalitní systémy, jejichž rivalita a vzájemné dotváření vyplnily 20. století, spolu nesouvisely natolik, že se jednomu bez druhého nedá opravdu porozumět; jako by mrtví neznamenali všude totéž, nýbrž někde něco víc, než jinde.
Je také třeba si uvědomit, že současný „antifašismus“ má zcela jinou povahu než dřív – můžeme ho charakterizovat ne jako opak fašismu, nýbrž jako fašismus naruby. Ve třicátých letech sloužilo heslo o „antifašismu“ (které razil Stalin v rámci autentického boje proti skutečnému fašismu), komunistickým stranám k tomu, aby obvinily buržoazně kapitalistickou společnost, že připravuje půdu totalitarismu. Šlo o to ukázat, že liberální demokracie a „sociální zrádci“ představovali potenciální spojence fašismu. Dnes je to přesně naopak. „Antifašismus“ slouží jako alibi všem, kteří se připojili k myšlenkové uniformitě a vládnoucímu systému; těm, kteří se vzdali každého kritického postoje a slouží společnosti, která jim poskytuje výsady a prebendy. Tím, že současně používají „antifašistickou“ rétoriku, předstírají, že sami sobě zůstali věrni. Jinými slovy, „antifašistický“ postoj umožňuje takovému kajícníku, aby pozapomněl na svou nevěrnost a zřeknutí se ideálů. Byl–li antifašismus ještě včera prostředkem k pranýřování komerčního kapitalismu, dnes je v jeho službách. Dokud se totiž potenciální rebel bouří proti fantomu fašismu, může skutečná moc v klidu spát. Tak se naši dnešní „antifašisté“ zasazují o cosi, co nejenže stávající společnost neohrožuje, nýbrž ji v její podstatě posiluje, a stávají se tak opravdovými hlídacími psi této společnosti.
Také pro dnešní politiky představuje odsouzení „fašismu“ výbornou příležitost ohřát si vlastní polívčičku. Ti nejzkorumpovanější toho bezostyšně využívají, aby zmenšili míru své zpronevěry. Jestliže totiž „fašismus“ představuje absolutní zlo a oni ho odsuzují, nemohou být přece absolutně špatní. Fingované účty, nedodržené volební sliby, pletichy či vydírání všeho druhu jsou sice politováníhodnými přečiny, v porovnání s tím „nejhorším“ se však jeví jako druhořadé. Nejen intelektuální levice a politici však potřebují „fašismus“ povýšený na absolutní zlo. Celá zanikající moderna potřebuje přízrak, s jehož pomocí lze tlumit sociální patologii, kterou sama vyvolala. Výmluva, že jakkoli se dnes mohou dít špatné věci, přesto nesnesou srovnání s tím, co se dělo v minulosti, je vždy po ruce. Jde o to, abychom akceptovali poměry, které považujeme za odpudivé, s tím, že bychom se mohli dožít něčeho ještě horšího.
Legitimita moderny se tedy opírá o přízrak, který byl prý čímsi „nevídaným“ a kdykoli se může v plné síle vrátit. Konfrontována s vlastní prázdnotou, konfrontována s tragickým ztroskotáním svých původních tužeb o osvobození člověka, konfrontována s kontraproduktivitou, kterou všude plodí, konfrontována se zplošťující absurditou a nihilismem epochy, kterým se ve svém katastrofálním stavu sama koří, konfrontována se skutečností, že člověk se stává stále zbytečnějším právě v okamžiku, kdy se všude hlásají jeho práva, nemá moderna jiné východisko, než odvracet pozornost – ukazovat falešná nebezpečí, aby nebyla vidět skutečná. Absolutní „zlo“ pak funguje jako báječný prostředek, jak akceptovat zla každodenní, ve srovnání s „absolutním zlem“ nahodilá, relativní a veskrze vedlejší.
Bylo by chybou věřit, že současný „antifašismus“ je úplně vycucaný z prstu. Představuje pro společnost, která na misku vah již nemůže přihodit nic pozitivního, základní, byť negativní ospravedlnění. Antifašismus zakládá identitu Nové třídy, která může existovat, jen když se ohání přízrakem zla; jinak hrozí, že padne zpět do vlastní nicoty a bezvýznamnosti. Tak jako mnozí odvozují svoji identitu pouze z nadávání na imigranty, Nová třída ji odvozuje z veřejného kárání absolutního zla, jehož nahozené stíny zakrývají její ideologickou prázdnotu, duchovní bídu a chybějící názorovou základnu, zkrátka skutečnost, že už nemá co říci a nenabízí ani žádnou původní analýzu situace, z níž by bylo možné odvodit řešení. Pro hlavní stan „dobrého myšlení“ je proto životně důležité znemožnit každou otázku po principech, které jsou základem jeho legitimity. Jinak by vládnoucí ideologie musela být připravena sama sebe zpochybnit. Na to ale přistoupit nemůže, neboť s většinou velkých mesianistických ideologií sdílí přesvědčení, že když jdou věci špatně a očekávaný úspěch se nedostavil, není to v tom, že by byly špatné principy, nýbrž naopak jen v tom, že nebyly náležitě a v dostačující míře aplikovány.
Komunismus neuskutečnil ráj na zemi jen proto, že ještě neodstranil dostatek svých odpůrců – to bylo slyšet včera. Dnes se říká, že neoliberalismus je v krizi a globalizace vyvolává sociální problémy pouze kvůli tomu, že ještě existuje příliš mnoho překážek, které ztěžují bezproblémový chod trhu. Aby se dosáhlo žádoucího cíle (nebo aby se ztroskotání projektu objasnilo), je třeba obětního beránka, nepřizpůsobivého protivníka, který se odchyluje od normy, jinak myslící živel – včera to byli Židé, svobodní zednáři, nemocní leprou nebo jezuité, dnes jsou to domnělí „fašisté“ nebo „rasisté“. Tito „úchylkáři“ představují narušitele stojící v cestě racionální společnosti, a ta od nich musí být pomocí vhodných opatření očištěna. Fakt, že dnes například ve Francii existuje nepřátelství vůči cizincům, nespočívá v nesprávně vedené imigrační politice, nýbrž v tom, že ve společnosti dřímá rasismus.
Ve společnosti, jejíž složky jsou stále heterogenní, je tedy náramně důležité založit, zároveň s určením obětního beránka, něco na způsob civilního náboženství. Šíření opovržení pak slouží jako slučující katalyzátor, zatímco boj proti zdánlivému nepříteli pomáhá udržovat zdání jednoty. Morální zatracení má ještě jednu výhodu – vede totiž nejen k odpolitizování konfliktu, nýbrž také ke kriminalizaci protivníka. Ten se mění v absolutního nepřítele, jehož je záhodno odstranit všemi dostupnými prostředky. Nemá to daleko k totální válce, tím totálnější, čím víc se předstírá, že je vedena ve jménu lidstva. Bojuje–li se v tomto jménu, protivník je rázem z lidstva vyloučen, upírá se mu lidská podstata. Odtud už je jen krůček k ospravedlnění vraždy a lynče.
Ještě musíme zdůraznit, že diskvalifikující nálepky („fašista“, „rasista“), které jsou dnes ve jménu „politické korektnosti“ užívány, znamenají vnější cejchy, které si nikdo sám nenárokuje - v protikladu ke třicátým létům 20. století, kdy se komunisté a fašisté ke svým pojmenováním hrdě hlásili. Jejich užití nemá tedy objektivní, informační nebo popisnou hodnotu, nýbrž čistě subjektivní, účelovou nebo polemickou. Položme si nyní otázku po oprávnění takového připisování. Protože ho nelze dokázat, lze vyvodit, že „důkaz“ vyplývá z pouhé možnosti přidělení nálepky. Psychoanalytička Fethi Benslama píše, že „fašismus“ dnes není žádný pevný blok, ani snadno identifikovatelná entita ztělesněná v systému, diskurs a organizace, kterou je možno uchopit – spíše vykazuje fragmentární a difusní formy, takže nikdo s jakýmkoli světovým názorem není chráněn před tímto puncem.
Velmi poučná slova. Jestliže se totiž fašismus „všude tajně rozšiřuje“, potom může „antifašismus“ také každého obvinit. Problém je v tom, že přesvědčení o všudypřítomnosti zla je základem každé inkvizice. A je to také základní princip všech z minulosti známých zastánců spikleneckých teorií, od lovců čarodějnic po propagandisty Protokolů sionských mudrců. Tak jako antisemité za vším vidí Židy, tak noví inkvizitoři spatřují všude „fašisty“. A protože největší ďáblovou lstí je přesvědčit svět, že žádný ďábel neexistuje, nejsou protesty samozřejmě nikdy slyšet. Tak funguje systém, který užívaly právě tak tribunály inkvizice jako moskevské soudy – kdo se přizná, je vinen, kdo se nepřizná, je vinen tím spíš. K dovršení všeho umožňuje haraburdí psychoanalýzy vykládat popření jako přitakání a rozhořčený odpor jako důkaz zarytosti, zavilosti a zarputilosti stvrzující vinu.
Překlad: Karel Veliký
