Postava tohoto Titána je jedním z nejcennějších
výtvorů řecké mytologie: jako zosobnění odvahy, vytrvalosti,
hrdého vzdoru, svobody a nenávisti k řádům, které zotročovaly
a uzurpovaly člověka. Tak patří mezi nejstarší a přitom stále
živé symboly boje za skutečný pokrok a štěstí člověka. Báje
o Prométheovi v sobě ukrývá kořeny podstaty osudu evropského
člověka – mnohdy je tragický, ale přesto uvnitř sebe skrývá
ohromné semínko naděje, které se dokáže vzepřít bohům, aby
se samo stalo božskou esencí. Prométheus taktéž bývá výrazem
přesvědčení o nevyhnutelném příchodu nového řádu.
Prométheus přinášející lidem oheň
„Prométheus vstupuje na scénu v době, kdy Zeus
povstal proti Titánu Kronovi, aby nastolil vládu nového řádu.
Titáni bránili starý řád Kronův, ale Prométheus se postavil na
stranu Diovu, i když byl Titán, protože toužil po novém a
spravedlivějším řádu. Pomohl mu radou i přímou účastí v
boji, přesvědčil také bohyni země Gaiu, aby se k němu
připojila. Když Zeus po urputném desetiletém zápase s jeho
pomocí zvítězil, nijak zvlášť se mu neodměnil. To ovšem
Prométheovi nevadilo; odklonil se od něho teprve tehdy, když začal
krutě upevňovat svou moc. Otevřeně se s ním však rozešel až
později, když si Zeus usmyslil vyhubit bezmocné pokolení lidí.
Prométheus měl lidi rád a kromě toho měl soucit se slabšími:
rozhodl se je zachránit i za cenu, že tím přivolá na sebe hněv
nejvyššího boha.
K záchraně lidí bylo však nutné, aby si chtěli
a dovedli pomoci také sami. Prométheus jim tedy vdechl naději a
zabezpečil sílu: v hoře Moschylos na Lémnu ukradl z pece boha
Héfaista oheň a přinesl ho lidem. Ovládnutí tohoto živlu
probudilo lidi k uvědomělému životu: poznali, že oheň je nejen
hrozbou, ale i služebníkem, stali se nezávislými na rozmarech
počasí, připravovali si vydatnější jídla, sílili tělesně i
duševně.
Tím vším se stal Prométheus skutečným
„stvořitelem člověka“, přinejmenším v tom smyslu, že ho
vymanil z původního přírodního stavu a vychoval v rozumnou
bytost. To bylo ovšem víc, než byl Zeus ochoten strpět: za služby
prokázané lidem odsoudil Prométhea k ukrutnému trestu. Přikázal
svým služebnicím Síle a Moci, aby se ho zmocnily a odvedly na
kraj světa; tam ho pak musel Héfaistos přikovat na vysokou
skálu.
Prométheus byl přemožen, ne však poražen:
nezoufal. Věděl, že Diova krutovláda nebude trvat věčně, a
protože po matce zdědil věštecký dar, věděl také, kdy a jak
Zeus padne i jak tomu může uniknout. Když se zpráva o tom donesla
k Diovi, ihned poslal boha Herma, aby toto tajemství vyzvěděl.
Prométheus však odmítl s Diem a jeho poslem vyjednávat:
„Nenávidím vás bohy všechny! Nevyměním svá muka za
otrockou službu tyranu!“ Jakmile Hermés přinesl Prométheovu
odpověď, Zeus uchopil blesk a svrhl skálu s přikovaným
Prométheem do hlubin Tartaru.
Tímto pádem skončila však jen první část
Prométheovy tragédie. Zeus ho nesvrhl do věčné tmy proto, aby ho
záhubou osvobodil z muk, ale aby zlomil jeho vzdor. Když se mu to
nepodařilo, dal ho vynést znovu na světlo, aby mu připravil nové
utrpení.
Dlouhá léta musel pak viset Prométheus přikován
ke skále na vrcholku Kavkazu, v létě trpěl žárem slunce, v zimě
mu chřadly údy mrazem. A nejen to: každé ráno přiletěl k němu
z Diova rozkazu veliký orel, aby mu ostrým zobákem vykloval kus
jater, který přes noc vždy znovu narostl. Avšak ani tato muka
Prométhea nezlomila; zůstal hrdý jako dřív a své pomoci lidem
nelitoval.
Mezitím se však na světě mnoho změnilo. Zeus si
svou moc natolik upevnil, že jí už nic nemohlo otřást, a proto
se jeho vláda zmírnila. Nebyl už mstivým tyranem, propustil z
vězení Titány, byl dokonce laskavý i k lidem a za příslušné
oběti ochraňoval jejich řády. Nic ho už neznepokojovalo, jen ono
tajemství, které znal jedině Prométheus. Poslal tedy k němu
znovu boha Herma a nabídl mu za jeho prozrazení milost; Prométheus
ji však odmítl. Pak ale přišli za ním jeho bratři a přesvědčili
ho, že se Zeus změnil, že jeho vláda není už tím, čím bývala
kdysi, že bohové i lidé jsou s ní spokojeni. Byl tedy ochotný ji
uznat, protože nemá smyslu setrvávat ve vzdoru, když jeho důvody
opadly. Jediné však nechtěl: žádat a přijmout milost.
Dlouho Prométheus doufal, že mu snad jednoho dne
pomohou lidé, pro které tolik trpěl; z jejich rukou by svobodu
přijal. Jednoho dne pak skutečně přišel pod jeho skálu člověk.
Byl to hrdina Héraklés. Jakmile spatřil orla, který přiletěl na
svou každodenní hostinu, sestřelil ho šípem. Nato vzal svůj
těžký kyj a rozbil Prométheovy okovy, nakonec vyrval ze skály i
hřeb, jímž byl k ní Prométheus přibit. A v okamžiku, kdy už
měl Prométheus svobodu na dosah ruky, objevil se Diův posel
Hermés: slíbil, že Zeus mu v jejím dosažení nebude bránit,
jestliže prozradí tajemství jeho záchrany: „Ať tedy Zeus
nevstupuje v manželství s bohyní Thetidou, po které touží,
protože její syn převýší otce! Ať ji provdá za smrtelného
člověka, její syn pak neohrozí žádného z bohů!“
Prométheus dosáhl svobody. Dosáhl ji s pomocí
člověka a smírem s Diem, který si nesmírným utrpěním
vyvzdoroval, aniž slevil ze své hrdosti a ze svých cílů. Jeho
vítězství bylo pak dovršeno přijetím na Olymp. Aby se však
splnila Diova nezrušitelná přísaha, že Prométheus bude navěky
připoután ke skále, musel nosit na ruce prsten ze svých okovů, v
němž byl zapuštěn kousek kavkazské skály. Na Prométheovu
počest začali pak nosit prsteny s kamenem i lidé a nosí jej
dodnes, i když na původ tohoto obyčeje dávno zapomněli.“
Zdroj: Vojtěch Zamarovský - Bohové a
hrdinové antických bájí
Prométheus osvobozen Heráklesem
„Evropský člověk vlastní vnitřní oheň,
který ho stravuje a ničí, ale zároveň povznáší. Evropský
člověk je sebevražedný a sebeutvářející se zároveň. Je tím,
co Heidegger řecky nazval deinotatos: nejrizikovější bytost.
Prométheovský duch, který nemohl být ‚božstvem‘ pouštních
náboženství nikdy potlačen, je v celé evropské historii
charakterizován vůlí ‚vyrovnat se bohu‘. Sjednocuje se v něm
titánská vůle k moci (v jüngerovském významu), ‚hybris‘,
rozumnost a riziko. Není přitom ‚dobrý‘ ani ‚zlý‘, ani
‚svatý‘, ani ‚prokletý‘, prométheovský duch je vnitřní
silou, jíž je nutno stále krotit … Je to tedy síla i slabost
zároveň. Síla, protože sebou nese bojovnou mentalitu, která čelí
výzvám. Slabost, protože se v každém okamžiku vydává v
nebezpečí, v němž upadá do lehkomyslnosti a sebezničení …“
Guillaume Faye - Proč bojujeme
