José Antonio Primo de Rivera

 

Úvod k Antologii

Poznámka: Následující text je překladem úvodu z anglického vydání Antologie publikované nakladatelstvím Ediciones prensa del movimiento v Madridu v roce 1950. Antologie je sestavena dle tematických okruhů, které obsahují výňatky z projevů a spisů Josého Antonia na daná témata.

Autor kompilace této Antologie opatřil své dílo skvělým úvodem, který si přednostně přečtou ti, kteří jsou důvěrně seznámeni se španělštinou. Tato verze je však zamýšlena pro ty, kteří v tomto jazyce nečtou, a pro většinu z nichž je José Antonio Primo de Rivera pouze jménem; jménem, které se občas plete se jménem jeho otce generála Prima de Rivery, nebo je zcela neznámé. Původní úvod byl napsán pro španělský lid, pro nějž je José Antonio běžně známým jménem, a jeho portrét, který se vystavuje po celé zemi, je stejně známý jako portrét samotného generála Franca.

Zdálo se proto nejlepší nepřekládat úvod pana Torrenteho, z nějž by anglicky hovořící čtenář mnohé tratil, ale nahradit jej faktografickým náčrtem. Při jeho sestavování se překladatel vyhnul jakémukoliv pokusu o literární esej a tím méně se pak snaží posuzovat José Antonia jako historickou či politickou postavu. Pokusil se pouze podat faktický rámec, který čtenáři umožní sledovat tok událostí v Antologii, aniž by byl zmaten ohledně jednotlivostí, a umožní mu plněji docenit doktríny Josého Antonia při znalosti podmínek, v nichž byly vyjádřeny a z nichž vzešly. Těm, kteří jsou dobře seznámeni s dějinami nedávné španělské politiky a myšlení, se omlouváme za opakování fakt, která jsou jim známá, jsou však nezbytná pro ostatní.

Kostra španělských dějin v posledních třiceti podivuhodných letech se dá sestavit takto: V první světové válce (1914-18) bylo Španělsko neutrální. Nemělo v ní žádné přímé zájmy. A bylo ještě zesláblé a v hospodářském útlumu po ztrátě svých posledních amerických držav Kuby a Filipín v roce 1898. V zemi existovaly skupiny, které byly pro Spojence nebo byly proněmecké, ale nevyvstala žádná skutečná otázka vstupu do války. Vnitřní kondice Španělska dále upadala. V roce 1923 se zdálo, že země sklouzává k bezprostřednímu krachu a král Alfonso XIII. pověřil generála Primo de Riveru diktátorskými pravomocemi, aby ji stmelil. Jeho umírněná a patriarchální diktatura obnovila klid a stabilizovala národní hospodářství. V materiální sféře – silnice, železnice, veřejná sféra apod. – dosáhnul zázraků a ve stejné době vytvořil podobné výsledky, jaké všeobecně uznávali návštěvníci Itálie v raných letech Mussoliniho vlády. Efektivnost, administrativní poctivost a čistota nahradila dřívější korupci. Režim však stojí a padá na něčem více, než na vnějších projevech. Každý může tuto diktaturu soudit podle sebe. Jak ji soudil José Antonio, diktátorův syn, syn zcela oddaný svému otci, uvidíme v této knize. Poznamenejme pouze, že José Antonio nebyl nikdy až natolik členem generálovy „Union Patriótica“.

Po pádu generála Primo de Rivery v roce 1930 se politická situace opět stala zmatenou a plnou neklidu. Republikánství bylo rozšířené a 14. dubna 1931 došel král Alfonso k názoru, že je jeho povinností odejít ze Španělska, aby zabránil občanským svárům a krveprolití – neabdikoval však.

Král a královská rodina pak opustili Španělsko a republikáni převzali moc bez jakéhokoliv odporu.

Datum 14. dubna 1931 je zásadní a je třeba ho mít pečlivě na paměti, abychom velmi docenili mnohé výňatky z této knihy a v podstatě i velké množství úvah Josého Antonia o generálovi. V této spojitosti jsou zde dva body, které je nutno zdůraznit. Za prvé, monarchie nebyla svržena takříkajíc „ústavně“ nějakým vítězstvím Republikánské strany ve všeobecných volbách, v nichž by voličstvo řešilo otázku monarchie nebo republiky. Abychom se vpravili do souvislostí, právě probíhaly obecní volby a mnozí kandidáti ve skutečnosti byli lidmi s republikánskými názory. Předběžné výsledky těchto voleb do místních zastoupení v Madridu a jiných městech vynesly většinu v obecních zastupitelstvech zastupitelům přináležícím k republikánským skupinám. Panovník neprodleně opustil zemi, aniž by čekal na konečné výsledky, které ukázaly velkou většinu monarchistického zastoupení v celé zemi. Španělsko tak čelilo situaci, která je v dějinách monarchií jistě bezprecedentní: král opustil svou říši uprostřed voleb, které postrádaly způsobilost vyjádřit vůli lidu, aby odešel, a které ve skutečnosti přiřkly většinu jeho stoupencům.

Druhým faktem o 14. dubnu 1931, faktem na nějž se José Antonio ustavičně odvolával, je alegria, jak to nazývá, (bezstarostnost, veselost, dobrá nálada) země jako celku. Pro skalní monarchisty to byl samozřejmě den smutku a žalu zostřený početnými republikánskými demonstracemi extremistického druhu. Pro bezvýhradné republikány to byl den divokého a dokonce neurvalého triumfu. José Antonio však objasňuje, že se neodvolává na posledně zmíněné, ale na radostné ovzduší očekávání, které bylo mezi davem všeobecně rozšířené, dokonce i mezi mnohými, kteří byli osobně zarmouceni, když viděli pád monarchie. Datum 14. dubna 1931 dalo španělskému lidu příslib, že se nakonec „jejich revoluce“ naplní, tj. revoluce ve směru sociální spravedlnosti. Tato světlá očekávání se nenaplnila.

Není zde místo na hodnocení Republiky, ale jen na konstatování jejích dějin. To spadá do tří fází: 1) duben 1931 – listopad 1933, v níž se brzy dostavilo zklamání, noví vládci promarnili své šance, protináboženské zákony začaly sužovat Církev a dělníci se nedočkali své sociální spravedlnosti. Španělsko znovu začalo klouzat po šikmé ploše. 2) listopad 1933 – leden 1936. V roce 1933 se podařilo pravicovým republikánským stranám získat moc ve volbách, jichž se na mnoha místech účastnilo pouze 40% voličů. Toto reakční období bylo stejně neplodné, poznamenané však vážnějšími událostmi: ozbrojené povstání separatistů 6. října 1934 v Katalánii kombinované se souběžnou komunistickou revolucí v Asturii. Azaña, ministr války v první republikánské vládě a později vůdce Lidové fronty, [v tom] byl zločinně zapleten. I tato vláda promarnila své šance a nespokojenost přerostla v zuřící revoluční náladu. 3) Poslední fáze - počínající volbami v únoru 1936. Lidová fronta s menšinou hlasů a za pomoci rozsáhlého falšování výsledků a čirého násilí převzala moc a podruhé dosadila do úřadu Azañu, jak José Antonio prorokoval v podivuhodném úryvku (výňatek 165 v Antologii). Ihned propuklo náboženské pronásledování, tyranie a nepořádek všeho druhu; denně byly podpalovány, přepadány a rabovány kostely, veřejné budovy a novinářské kanceláře, šířil se hladomor, veřejný pořádek přestal existovat. Levicoví extrémisté otevřeně vyhlašovali blížící se sovětskou revoluci, která měla být hotovou věcí na konci června. 12. července však policejní strážníci instruovaní vládou vzali „na projížďku“ a zastřelili Calva Sotela, vůdce parlamentní opozice, který byl po svých proslovech odkrývajících krutovládu režimu v zákulisí [parlamentu] zastrašován smrtí. Jeho tělo bylo nalezeno dalšího rána u brány hřbitova. To bylo jiskrou, která podpálila zemi. O čtyři dny později povstala Legie v Maroku proti madridské vládě, pokusy o zavraždění Franca na Tenerife selhaly a on odletěl do Severní Afriky v malém britském letadle, které nechal příhodně bez dozoru kapitán Pollard jednající dle pokynů Douglase Jerrolda. 18. července 1936 předvídalo španělské národní hnutí komunistickou revoluci do deseti dnů. A pro ni teď dozrály plány. Zbytek dějin republiky je dějinami Španělské občanské války, která skončila vítězstvím nacionalistů 1. dubna 1939. Přízračná „vláda“ přetrvávala za podpory části španělské národní zlaté rezervy, která nebyla předána do Ruska. Jakýkoliv legitimní nárok, který kdy tento orgán měl na základě pochybných voleb z roku 1936, přestal existovat 6. července 1947, kdy španělské národní referendum o zákoně o nástupnictví dalo oficiální „demokratické“ uznání Francovu režimu a ústavě Španělska jako katolického sociálního království, v němž bude Franco jako nezpochybnitelný národní Caudillo („vůdce lidu“) postupem času vystřídán buď králem, nebo nenalezne-li se v dané chvíli vhodný kandidát královské krve, regentem. Je zajímavé poznamenat, že toto referendum, které proběhlo bez jakéhokoliv incidentu a v naprostém klidu a dobré náladě, ukázalo, že pro hlasovalo až 80% veškerého voličstva, což v každé jednotlivé provincii bez výjimky mnohonásobně překročilo celkový počet hlasů v roce 1936 a to nejen Lidové fronty, ale všech stran dohromady.

Toto je rámec španělské historie, v níž prožil svůj krátký život José Antonio Primo de Rivera. Narodil se v Madridu v roce 1903 jako nejstarší syn generála Primo de Rivery. Jeho rodina je starou andaluzskou rodinou z Jerez de la Frontera. Dalšími dětmi byli dva bratři, Miguel a Fernando, a dvě sestry, Carmen a Pilar. Miguel, kterého v roce 1936 neodsoudili k smrti v Alicante, sloužil od války Španělsku jako ministr zemědělství a v současnosti (1947) slouží jako primátor Jerezu. Fernando byl zabit marxisty v Madridu dokonce ještě před tím, než svou závěť sepsal José Antonio. Carmen je vdaná a žije soukromým životem. Pilar, jíž je tato kniha věnována, je a vždy byla národním delegátem ženské sekce Falangy. Její práce se stala známou zvláště ve dvou směrech – školení španělských žen v Castillo de la Mota, Medina del Campo (Ženská sekce Falangy pořádala školící kurzy v mnoha oblastech – šití, péče o děti, hygiena, účetnictví atd. – pozn. překl.) a její úspěšné práce při oživování a rozvoji bohatých zdrojů španělské tradiční lidové kultury. Malým příkladem posledně zmíněného byla účast španělských pěveckých sborů a tanečníků ve velšském Eisteddfodu, která si získala značné projevy úcty v Británii.

José Antonio byl znalcem práva. Nedávno publikované španělské pojednání o filozofii práva (1) analyzuje jeho právní myšlení a popisuje jej jako někoho, kdo by si bezpochyby získal proslulost jako právník, kdyby žil v době, kdy by jeho velké nadání nebylo potřeba v politice. A opravdu i v jeho spisech a projevech, ačkoliv se zabývají politickými záležitostmi, bude vidět, že překračuje formy, jimiž jsou posedlí všichni politici a většina státníků, a pevně uchopuje vnitřní podstatu či metafyziku, neměnné principy, které se manifestují v rozličných podmíněných oblastech a na rozličných úrovních univerzální hierarchie. Pro ty, kteří jsou obeznámeni s metafyzickým vhledem, který se nesmí plést s filozofií, jež je sama velmi omezeným hlediskem, se také ukáže jako zajímavé poznamenat, jak José Antonio, dokonce i v politické oblasti předjímá cyklickou teorii ve formě mikrokosmu, a jak předvídá kataklyzma, které může nebo nemusí být překonáno, když toto kataklyzma přichází (to jest barbarský vpád, který nyní před svým dovršením ještě bezprostředně nehrozí). Dokonce i v době temnoty (bolševismu) dokáže vidět zakuklenou larvu nové doby, jíž musí Španělsko ve svém poslání uchovat světu (2) pro nový cyklus, který má přijít.

Jeho právnická kariéra byla skvělá, dokud trvala. Byl ale brzy donucen odejít z intelektuálního světa, který miloval, do prachu a dusna politiky, kterou nemiloval. Být synem diktátora je pro stoupajícího advokáta velký handicap. Jednou za ním potenciální klient přišel s náznaky, že by jeho osobní vliv mohl mít příznivý účinek na soudní porotu. V odpovědi, která se dochovala, zakazuje José Antonio svému „klientovi“ vstup do své kanceláře a otevřeně mu hrozí, že jej shodí ze schodů, jestliže se ještě bude prezentovat s takovými úmysly. Bylo by příjemné prodlít u mnoha příhod z jeho nepolitického života a ocitovat příklady jeho důvtipu, jeho šlechetnosti, jeho šarmu, jeho „úplnosti“ jakožto člověka. Ale pro takové detaily je potřeba životopis, zde je místo pouze na to hovořit o Falanze, jejím Zakladateli a o tom, jak ji svou smrtí podnítil.

José Antonio se setkal s Mussolinim a tento nevšední velikán na něj učinil hluboký dojem, jako na mnohé jiné. Na počátku roku 1933 se zdá, že je jeho mysl po nějakou dobu zaujata představou španělského fašismu a dokonce napsal i článek pro časopis El Fascio, jehož ředitelem byl konzervativní novinář s nesprávným chápáním toho, co je fašismus. Noviny nikdy nevznikly. Tato idea byla nezralá a v praxi by zcela jistě selhala. Žádný skutečný Španěl nebude vědomě následovat nějaký zahraniční vzor. Francouzské vlivy a metody zavedené za bourbonských panovníků byly všechny katastrofální a při vzpomínce na Karla V. a „velkého kapitána“ byli Španělé méně přístupní italskému vlivu, než prakticky kterémukoliv jinému. Španělský pohled na život je hluboce teologický, zatímco fašismus bez ohledu na své původní dílo obnovy řádu v chaosu (čistě nacionalistické a nedoktrinální), bylo projevem v politické oblasti, a tudíž bylo na nižší hierarchické úrovni. Také sociologicky je idea španělského národního syndikalismu velice odlišná od italského korporativismu, jak bude jasné z příslušných pasáží v této knize. A metafyzicky by sotva mohl existovat větší rozdíl mezi falangistickými principy vyjádřenými kromě jiného ve výňatcích č. 7, 10, 19, 59 a 62 a proslulou fašistickou doktrínou „Vše ve státě, vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu.“ I když se mohou v praxi výsledné postoje čas od času shodovat, pohled je krajně odlišný, a ten španělský je evidentně spojen s principy vyššího řádu.  A nakonec, v italském hnutí existoval značný romantický prvek (když i německý nacionální socialismus ve své nejčistší zevnější formě byl hluboce prodchnut romantismem, hlavním prvkem ve většině germánského myšlení) a José Antonio byl nekompromisní antiromantik. Na ostatní by se měl čtenář podívat do textu. Uvidí, že postřehy Josého Antonia o fašismu, z nichž většina je vzata z jeho dopisů Lucovi de Tena výrazně předcházejí založení Falangy. Tato událost se stala 29. října 1933 na schůzi, která se konala v Divadle komedie v Madridu. Z proslovu jako celku a i z výňatků, které jsou zde citovány (což je ve skutečnosti skoro celý proslov) je jasné, že José Antonio jasně osvětloval ucelenou doktrínu, která dlouho krystalizovala v jeho mysli. Není zde žádné myšlenkové tápání a žádná neurčitost: vše je jednoznačné a rozhodné stejně jako jeho myšlení.

 Jestliže však doktrína vyskočila plně vyzbrojená jako Athéna z hlavy Dia, její zhmotnění ve skutečné hnutí bylo jinou věcí a Falanga při založení stále postrádala podstatnou část: syndikalistický prvek, který měl fyzicky i metafyzicky svést bitvu o duši dělnických mas proti ideji marxismu. Tento prvek, jehož začlenění znamenalo, že je hnutí úplné, byl přidán 13. února 1934, kdy se do jednoho orgánu sloučila Falanga a J.O.N.S. (3) Je tedy potřeba říci několik slov o J.O.N.S.

Již v roce 1931 na sebe vzaly formu podobné doktríny a ideje, ačkoliv byly odlišně vyjádřené a adresované zvláště dělnickým masám. V únoru 1931, dokonce ještě před pádem monarchie, publikoval Ramiro Ledesma Ramos svou Výzvu mládeži a o měsíc později zveřejnil první číslo svého časopisu Conquista del Estado. V srpnu téhož roku založil ve Valladolidu Onésimo Redondo „Kastilské skupiny hispánské akce“ a časopis Libertad. V listopadu 1932 tito dva spojili síly a za svůj znak si vybrali jho a šípy (převzaté z erbu Isabely Katolické) a za svou standartu rudočernou vlajku Národního syndikátu. Tak se zrodilo J.O.N.S., které se v roce 1934 sloučilo do Falange Española de las J.O.N.S. pod nejvyšším vedením Josého Antonia. 

V zemi však ještě existovala jedna životně důležitá síla: živý Tradicionalismus reprezentovaný Requétes. Ti ale byli vzdáleni povyku parlamentní politiky a opatrovali si své skvělé karlistické tradice na den, kdy si budou moci opět obléknout své tradiční uniformy a pochodovat z navarrské pevnosti, aby bojovali za Boha, krále a vlast. Jejich den přišel 18. července 1936. Do 20. července již měli pro generála Molu na bojišti 20 000 ozbrojených a disciplinovaných mužů a sever získali pro národní povstání. Tento třetí velký prvek byl do hnutí sloučen generálem Francem 19. dubna 1937. To vše se však tehdy ještě neprojevilo a přímo se to nedotýká života Josého Antonia. Nemáme ani prostor blíže promluvit o dvou velkých „jonsistech“ Ledesmovi a Redondovi, kromě toho, že řekneme, že oba položili život pro Hnutí stejně statečně jako jejich vůdce – prvně jmenovaný teprve po tragické chybě, po níž následovalo smíření a vykoupení, při němž vytrpěl smrt a ponížení v rukách marxistického davu, druhý po službě, která byla bez poskvrny, při níž zemřel v boji při přepadení ze zálohy na své cestě k falangám na kastilské frontě, kde měl velet, v prvních dnech občanské války.

Je potřeba říci něco málo o José Antoniovi jako členovi parlamentu. Nic nemohlo být cizejší jeho temperamentu a osobním touhám, než takovéto povolání, jak je patrné z každé zmínky, kterou činí o „neorganickém“ parlamentním systému, o jeho falešné nadutosti a zbytečnosti. Okolnosti jej však donutily využít jej ku prospěchu věci, za níž stál. Poprvé kandidoval v doplňkových volbách v roce 1931, krátce poté, co převzala moc republika. Jeho jediným záměrem při této kandidatuře bylo hájit památku svého mrtvého otce, který byl ve všech směrech (viz výňatek č. 148) očerňován. Volebním obvodem byl Madrid a José Antonio kandidoval za pravicový blok. Již vypukly násilné stávky a sociální střety a 10. května byl poprvé zapálen kostel.  Levicový oponent Josého Antonia získal dvakrát více hlasů než on, ale je pozoruhodné, že ten získal 29 000 hlasů od voličů, kteří ho považovali pouze za syna mrtvého a zhanobeného diktátora.

O dva roky později skutečně vstoupil do parlamentu. Měsíc po založení Falangy, v listopadu 1933, na konci prvního dvouletého období republiky, se vrátil jako nezávislý člen za provincii Cadiz. Když se čtenář zamyslí nad systémem obecně a nad španělskými Generálními kortesy (španělský parlament – pozn. překl.) oněch dní, pochopí celkem jasně. Jeho přítomnost v parlamentu však udělala velkou službu Falanze, kterou mohl bránit proti falešným (a někdy zločinným) obviněním a překrucování a užíval publicitu ve Sněmovně, aby porazil všeobecné spiknutí mlčení a co víc, aby představil své vlastní doktríny, které byly často přejímány politiky různých stran dokonce včetně Prieta (jeden z hlavních socialistických vůdců – pozn. překl.), (výňatky č. 265-267), částečně, aniž by si to uvědomovali. Bylo by nicméně zcela nesprávné představovat si, že užíval parlament pouze negativně a destruktivně. Často hovořil o důležitých státních záležitostech, které neměly žádnou přímou souvislost s Falangou nebo jejími doktrínami, a tyto proslovy, vzory státnickosti a důstojnosti, se tyčí jako diamanty uprostřed hromady neplodných žvástů, které je v parlamentních zprávách všeobecně obklopují.

 Protože byl věrný falangistické zásadě prosazování národního blaha proti dílčím zájmům, odmítal podpořit pokus o založení cukrovaru ve svém vlastním volebním obvodu, protože by poškozoval legitimní zájmy jiných provincií a národa. Ve volbách, kdy se k moci dostala Lidová fronta, zapříčinilo toto odmítnutí útěk mnoha pravicových voličů, kteří mu před tím pomohli k návratu do parlamentu. Jejich krátkozraký a sobecký postoj jej stál místo. To nic nebylo, ale se ztrátou místa skončila i parlamentní imunita před uvězněním a její ztráta v tomto případě znamenala ztrátu života.

S nástupem Lidové fronty začalo čím dál krutější pronásledování Falangy s mnoha vraždami a uvězněními, uzavíráním poboček a potlačování jejího tisku. On sám byl zatčen kvůli vykonstruovanému obvinění v březnu 1936 a pod tou či onou záminkou byl držen ve vazbě až do své smrti. Vše, co od března 1936 až do konce máme, se skládá ze spisů, které se mu nějak podařilo tajně poslat z vězení ven. Za prvé je zde list komentářů k současným záležitostem a rady pro hnutí sepsané, jak to nazývá, v „děsivém podzemním žaláři“ na ústředí tajné policie v Madridu. („Rusko je skutečným podporovatelem Lidové fronty skrze komunistickou stranu, které vládne svými příkazy a svým zlatem. Volby vyhrálo Rusko.“)

Dále jeho Dopis členům španělské armády sepsaný ve vězení v Madridu. Pak jsou to tři oběžníky s pečlivě promyšlenými instrukcemi místním a národním vůdcům Falangy s vážným varováním před jistými pastmi a omyly, zvláště před nebezpečím nechat se zatáhnout do předčasného nebo nesolidního vojenského povstání. Poslední z oběžníků dává okamžité instrukce, jak má Falanga jednat v případě takového povstání, pokud se týká příkazů od něj samotného, a stanovuje heslo „Covadonga“ – jméno horské jeskyně, zasvěcené blahoslavené Panně Marii, odkud Pelayo zahájil první křesťanskou reconquistu Španělska před 1 200 lety. První dva oběžníky jsou datovány z vězení z Madridu s daty 13. května a 24. června. Třetí je datován 29. června bez uvedení místa a jeho poslední odstavec říká, že instrukce v něm mají být považovány za zrušené dnem 10. července, nebudou-li výslovně obnoveny.

29. června však už on sám byl v Alicante, kam byl převezen 6. června. Ještě se mu podařilo dostat ven dopis datovaný také 29. června v provinčním vězení v Alicante, list s povzbuzením a podporou svým „kamarádům z madridské fronty“.

V Alicante jej drželi naprosto v izolaci, s jedinou výjimkou rozhovoru, který byl povolen reportérovi Jayovi Allenovi z London News Chronicle, jehož popis byl v těchto novinách publikován 24. října 1936. José Antonio se na tento rozhovor odvolává ve své závěti, v níž mluví o návštěvě „amerického novináře“. Čtenáři News Chronicle si vzpomenou na vášnivě prokomunistické sympatie těchto novin, ale odkaz na zmíněné číslo ukáže udivující dojem, jaký José Antonio učinil na tohoto reportéra, který o některých jeho slovech podal přesnou zprávu. Zvláště stojí za ocitování následující část konverzace (4):

 (Allen píše: „Jeho oči se na mě upřely. Chtěl novinky, toužil po novinkách. Co jsem mu mohl říci? Stály tu samozřejmě rudé hlídky. Předjímal to a řekl:“)

José Antonio: Co se však nyní děje? Nevím nic.

Allen: Jsem si jistý, že mě sem tito přátelé nepřivedli proto, abych vám podával informace, ale položím vám některé hypotetické otázky, na něž můžete odpovědět nebo ne.

J.A.: Dobře.

A.: Co byste si pomyslel, kdybych vám řekl, že podle mého názoru hnutí generála Franca opustilo svůj směr, ať už byl jakýkoliv, a že od nynějška je to prostě staré Španělsko bojující za své výsady?

J.A.: Nevím nic, ale nevěřím, že je to pravda. Pokud ano, je to špatně.

A.: A kdybych vám řekl, že vaši muži bojují ve službách majetkových vlastníků?

J.A. Řekl bych vám, že nebojují. (pokračuje) – Pamatujete si mou pozici a mé projevy v Generálních kortesech? Víte, že jsem řekl, že pokud bude pravice po říjnu 1934 pokračovat se svou negativní politikou represe, Azaña se velmi brzy vrátí k moci. Totéž se stane nyní. Pokud vše, co činí, je pokus vrátit čas, pak se mýlí. Nebudou schopni Španělsku vládnout, jestli je toto vše, co činí. Já jsem za něco jiného, něco pozitivního. Četl jste náš program národního syndikalismu, agrární reformy a všechny naše cíle. Byl jsem upřímný. Mohl jsem se býval stát komunistou a dosáhnout popularity.

J.A.: Vím, že pokud toto hnutí zvítězí a ukáže se pouze jako reakční, budu pak s Falangou muset odejít do ústraní a budu – budu během pár měsíců v tomto či nějakém jiném vězení.

(„Byl plný mimořádného sebevědomí,“ napsal Allen a dodal: „Ano, byl to úžasný klam!“)

Allen (k rudým gardám): Co s ním uděláte?

Stráže: Bude proces. (Podívaly se na sebe.)

(Allen závěrem: „Neumím si nijak představit okolnosti, které by zachránily tohoto mladého muže. Jeho situace je velice vážná. Nejmenší, co mohu učinit, je nezhoršovat ji.“)

Zůstávají dva dokumenty: jeho Poslední manifest a Závěť. Oba jsou v úplnosti citovány v této knize a nepotřebují žádný komentář, kromě jedné drobnosti.

Proč byl poslán do Alicante? Ve své závěti činí nejasné narážky, které jsou jedinou neurčitostí, které si lze všimnout v jeho křišťálově čistém stylu. Vymýšlelo se mnoho plánů na jeho záchranu: některé naprosto ztřeštěné, jako byl chytrý nápad poslat obrovitého boxera Paulina Uzcuduna, baskického dřevorubce, aby se do vězení v Alicante naboural silou; jiné méně divoké a jeden nebo dva nápady, které měly šanci uspět, kdyby se přijaly. Alicante však nebylo původním místem, kam jej zamýšleli poslat. Kdyby se postupovalo podle původního plánu, záchrana by s největší pravděpodobností uspěla. Ví se, že plány byly na poslední chvíli změněny a José Antonio mohl věřit, že se tak stalo, aby byla jeho smrt jistá. Ve skutečnosti existuje základ pro to věřit, že vládní úředník, který změnu provedl, tak učinil v čestné víře, že činí záchranu méně nepravděpodobnou, spíše než naopak. Oba jsou nyní mrtví a víc k tomu není co říci. Může to však posloužit jako vysvětlení oné zvláštní pasáže v jeho závěti.

Tato kniha je výběrem jeho myšlenek a nikoliv biografickou prací, tím méně pak chvalořečením. Není, kromě podání holých fakt, místem, kde se hovoří o způsobu, jak došel smrti.

Byl souzen 19. listopadu spolu se svým bratrem Miguelem a svou švagrovou Margot. Klidný a nepohnutý obhajoval sebe sama i je v proslovu, který alicantské levicové noviny El Diá popisují jako „mistrovské dílo právnického řečnického umění, jemuž veřejnost naslouchala se zaujatou pozorností a zřejmým zájmem“. Na jeho konci s ním novináři krátce mluvili a tytéž noviny zaznamenávají jeho poslední slova vyřčená na veřejnosti:

„Uvidíte nyní, že nás nedělí žádné ideologické propasti: když se my lidé poznáme navzájem a budeme spolu hovořit, měli bychom si uvědomit, že tyto propasti, jak je chápeme, jak je vidíme, nejsou ničím, než malými údolíčky.“ Pak nastaly hodiny čekání na rozsudek a nakonec ortel.

Ohromnou náhodou se stalo, že spoluvězněm byl kněz, k němuž měl José Antonio povolen přístup a mohl se tak vyzpovídat. 20. listopadu za rozbřesku se rozloučil se svým bratrem a byl vyveden na dvůr, aby byl zastřelen. Prorocky předvídal vzrůst hnutí, které stvořil. Před hlavněmi pušek stál s dvěma falangisty na jedné a dvěma Requétes na druhé straně. Hlasitě zvolal „Arriba España“ a v pokoře políbil krucifix. O chvíli později bylo jeho tělo mrtvé.

Toto tělo nyní spočívá v hrobce před hlavním oltářem baziliky v Escorialu, kam bylo přeneseno tisíci Španěly, kteří nesli rakev pěšky z Alicante. Franco řekl:

„Španělé, José Antonio zemřel, říkají hlasatelé zpráv. José Antonio žije, prohlašuje Falanga. Co je smrt a co je život?...“

„Nesmrtelnost je život... Sémě, které nebylo ztraceno, ale je den po dni obnovováno s novou silou a svěžestí... To je, dnes, život Josého Antonia.“ 

1) „Horizontes del pensamiento jurídico", Luis Legaz y Lacambra, profesor filozofie práva na univerzitě v Santiagu (Bosch, Barcelona, 1947).

(2) viz zvláště výňatek v Antologii č. 75-77 

(3) viz glosář v Antologii

(4) Tato slova nemusí doslovně odpovídat tomu, co bylo v novinách, protože jsou přeložena ze španělského záznamu, který byl pořízen ve víru bitevního pole, ale jejich smysl je stejný. 

Překlad: Václav Charvát © 2012