Ministr práce a sociálních věcí Drábek odstoupil. Chtělo by se říci konečně. Dle svých slov převzal „politickou zodpovědnost“ za svého nejbližšího spolupracovníka, který měl být obviněn z podplácení. Demisi, kterou oznámil na začátku minulého měsíce, byla přijata před několika dny. Nač to zdráhání?
Údajně
příprava na předání funkce a ministerstva. Budou zrušeny asociální
reformy? To sotva. Drábek je již 11. ministr ve vládě, který musel
odejít. Změnilo se něco? Vůbec nic, Nečasova vláda pokračuje v asociální
politice děj se, co děj.
V ČR stejné trendy jako v Evropě
Česká republika je parodií na demokracii a vládu lidu. Nic z toho zde není. Stav politiky „demokratických“ zemí popsal nejlépe filozof a sociolog Václav Bělohradský: „Politika přestala být reprezentací identity národní či třídní a stala se hyperburžoazií sponzorovaným potlačováním jakékoli identity a rozháněním jakéhokoli sociálního hnutí, které by bylo založeno na společné identitě.“ S tím lze souhlasit. Politika se nedělá v zájmu lidu už velice dlouho. Svědčí o tom i situace v naší zemi. Máme již skoro milion nezaměstnaných. Za poslední rok vytvořila vláda svojí „rozpočtovou odpovědností“ státní dluh ve výši 1,6 bilion Kč, (tedy o 233 miliard více). Dluhy českých domácností dosáhly 1,145 bil. Kč. Každý desátý občan je pod hranicí chudoby. Roste u nás i počet osobních bankrotů. Za poslední rok jich bylo víc než 12 tisíc. Jeden milion lidí je v exekuci. A bude jich ještě více. Přes to všechno Nečas s Kalouskem (a nejenom oni) tvrdí, že jsme na tom nejlépe v historii vůbec. V kontrastu s realitou je to velice odvážné tvrzení. Skutečnost je, že se prohlubuje rozdíl mezi bohatými a chudými, nejvíce tento trend u nás pociťují důchodci, nízkopříjmoví a rodiny.
Obyčejným lidem příjmy stagnují, ovšem reálně (díky inflaci a růstu cen) klesají. Naproti tomu, rostou zisky zejména bank a korporací. Platy a odměny top managementu velkých společností u nás jsou milionové a rostou. Taková je realita. MMF a Světová Banka nám diktují, co máme dělat. Banky jsou zachraňovány z peněz daňových poplatníků.
Ozývají se tvrzení, že Česko je kolonií. I to je pravda. Češi ve své zemi nevlastní téměř nic. V čí prospěch je tedy řízená politika? Ve prospěch těch, kteří vlastní naši zemi. My, Češi, jsme námezdní silou, která musí vytvářet zisky pro zahraniční „investory“, kterým většina zdejší ekonomiky patří. Vzhledem k tomu, že byla většina ekonomiky prodána do zahraničí, musí pracující této země pracovat tak, aby se investorům jejich investice „vrátily“. Proto musíme produkovat více, než spotřebujeme, abychom uspokojili všechny požadavky věřitelů a těch, kteří nám “umožňují” pracovat na pakatel (zahraniční korporace). Proto jsou platy u nás velmi nízké. Jejich úroveň je třetinová v porovnání s platy v západních zemích EU. Toto potvrzuje i zpráva mezinárodní ratingové agentury Moody's Investors Service v níž zdůvodňuje, proč dostala ČR rating A1. Nižší mzdy ve srovnání se západní Evropou, vysoká úroveň vzdělanosti a pokročilá infrastruktura. To jsou hlavní důvody, díky nimž je Česká republika atraktivní zemí pro zahraniční investory.
Současná vládní koalice resp. Národní ekonomická rada vlády (NERV) složená z bankéřů (napojená na skutečné vlastníky Eurozóny – GoldmanSachs Bank) se snaží co nejvíce „osekat“ sociální systémy a veřejné instituce, aby je učinili „neefektivními“. A poté, co se jim to podaří, plánují přikročit k jejich privatizaci. S tím je spojena korupce, parazitování na státních zakázkách, přesouvání státních prostředků do rukou různých neprůhledných soukromých skupin. Tento jev lze vypozorovat v různých státních institucích, v různých resortních koncepcích a nakonec to potvrzují i sami úředníci. Zkrátka naše země je na prodej. Cílem reforem je přinutit lid naší země, aby omezil svoji společenskou spotřebu. Politici a protektoři, které zde nyní vládnou, se snaží požadavkům zahraničních investorů přizpůsobit. Svoji štědrou mzdu za „správu pracovní síly“ si vylepšují rozkrádáním prostředků, které spravují. Současný kapitalistický hospodářský systém i u nás se zcela vyčerpal a režim plně otevřel cesty privatizacím, restitucím, deregulacím a tunelářství. Drábkovy „reformy“ vycházely rovněž z této koncepce.
Česká republika je parodií na demokracii a vládu lidu. Nic z toho zde není. Stav politiky „demokratických“ zemí popsal nejlépe filozof a sociolog Václav Bělohradský: „Politika přestala být reprezentací identity národní či třídní a stala se hyperburžoazií sponzorovaným potlačováním jakékoli identity a rozháněním jakéhokoli sociálního hnutí, které by bylo založeno na společné identitě.“ S tím lze souhlasit. Politika se nedělá v zájmu lidu už velice dlouho. Svědčí o tom i situace v naší zemi. Máme již skoro milion nezaměstnaných. Za poslední rok vytvořila vláda svojí „rozpočtovou odpovědností“ státní dluh ve výši 1,6 bilion Kč, (tedy o 233 miliard více). Dluhy českých domácností dosáhly 1,145 bil. Kč. Každý desátý občan je pod hranicí chudoby. Roste u nás i počet osobních bankrotů. Za poslední rok jich bylo víc než 12 tisíc. Jeden milion lidí je v exekuci. A bude jich ještě více. Přes to všechno Nečas s Kalouskem (a nejenom oni) tvrdí, že jsme na tom nejlépe v historii vůbec. V kontrastu s realitou je to velice odvážné tvrzení. Skutečnost je, že se prohlubuje rozdíl mezi bohatými a chudými, nejvíce tento trend u nás pociťují důchodci, nízkopříjmoví a rodiny.
Obyčejným lidem příjmy stagnují, ovšem reálně (díky inflaci a růstu cen) klesají. Naproti tomu, rostou zisky zejména bank a korporací. Platy a odměny top managementu velkých společností u nás jsou milionové a rostou. Taková je realita. MMF a Světová Banka nám diktují, co máme dělat. Banky jsou zachraňovány z peněz daňových poplatníků.
Ozývají se tvrzení, že Česko je kolonií. I to je pravda. Češi ve své zemi nevlastní téměř nic. V čí prospěch je tedy řízená politika? Ve prospěch těch, kteří vlastní naši zemi. My, Češi, jsme námezdní silou, která musí vytvářet zisky pro zahraniční „investory“, kterým většina zdejší ekonomiky patří. Vzhledem k tomu, že byla většina ekonomiky prodána do zahraničí, musí pracující této země pracovat tak, aby se investorům jejich investice „vrátily“. Proto musíme produkovat více, než spotřebujeme, abychom uspokojili všechny požadavky věřitelů a těch, kteří nám “umožňují” pracovat na pakatel (zahraniční korporace). Proto jsou platy u nás velmi nízké. Jejich úroveň je třetinová v porovnání s platy v západních zemích EU. Toto potvrzuje i zpráva mezinárodní ratingové agentury Moody's Investors Service v níž zdůvodňuje, proč dostala ČR rating A1. Nižší mzdy ve srovnání se západní Evropou, vysoká úroveň vzdělanosti a pokročilá infrastruktura. To jsou hlavní důvody, díky nimž je Česká republika atraktivní zemí pro zahraniční investory.
Současná vládní koalice resp. Národní ekonomická rada vlády (NERV) složená z bankéřů (napojená na skutečné vlastníky Eurozóny – GoldmanSachs Bank) se snaží co nejvíce „osekat“ sociální systémy a veřejné instituce, aby je učinili „neefektivními“. A poté, co se jim to podaří, plánují přikročit k jejich privatizaci. S tím je spojena korupce, parazitování na státních zakázkách, přesouvání státních prostředků do rukou různých neprůhledných soukromých skupin. Tento jev lze vypozorovat v různých státních institucích, v různých resortních koncepcích a nakonec to potvrzují i sami úředníci. Zkrátka naše země je na prodej. Cílem reforem je přinutit lid naší země, aby omezil svoji společenskou spotřebu. Politici a protektoři, které zde nyní vládnou, se snaží požadavkům zahraničních investorů přizpůsobit. Svoji štědrou mzdu za „správu pracovní síly“ si vylepšují rozkrádáním prostředků, které spravují. Současný kapitalistický hospodářský systém i u nás se zcela vyčerpal a režim plně otevřel cesty privatizacím, restitucím, deregulacím a tunelářství. Drábkovy „reformy“ vycházely rovněž z této koncepce.
Reformy slavné jako
Drábek sám
Mezi „nejslavnější“ reformu pana Drábka patří bezesporu Veřejná služba. Díky ní, jsou poskytováni otroci i do soukromých firem, například privatizovaných úklidových a technických služeb, mnohdy akciových společností. Tuto „reformu“ jsme našim čtenářům již představili. Mnozí aktivisté se s vervou pustili do boje proti ní.
Mezi další protikrizová „opatření“ (dá-li se tak vůbec nazvat) patří sKarta. Tato karta má sloužit coby nový způsob výplaty nepojistných dávek (např. mateřská) na nuceně vytvořeném účtu, ale také jako průkaz ZTP, apod. Zavedení tohoto nesmyslu má snížit náklady na doručení dávek směrem ke klientům. Své peníze dostane tedy dotyčný na účet, který si „musí“ vytvořit u České spořitelny. Vybrat peníze nebo je převést, lze jen jednou. Pak se vše zpoplatňuje tak jako u obyčejných účtů (transakce, výběr na jiném bankomatu apod.), tedy příjemce sociální dávky musí za státem přiznanou pomoc platit. Nenechme se oklamat, Česká spořitelna je česká jen svým názvem. Kolik zavedením sKarty stát ušetří? Nikdo neví, žádná analýza dopadů neexistuje. Pro příjemce tato karta nepředstavuje žádné plus, ale dělá z něj otroka bank. Navíc jej omezuje ve výběru hotovosti - většina bankomatů je pro různé osoby nepřístupná jak z hlediska vzdálenosti, tak i bariérovosti. Desítky tisíc lidí příjdou o možnost vybrat své finanční prostředky. sKarta zajišťuje zisky bank s potíží sociálně slabých, nemocných a postižených. Tedy těch, co se rozhodně nebudou bránit, či soudit. Toto „úsporné opatření“ je typickým příkladem privatizace veřejných služeb.
Další „populární“ rádoby opatření míří rovněž proti nezaměstnaným. Tentokrát pod záminkou boje proti nelegální práci. Jedná se o systém DONEZ (DOcházka NEZaměstaných). Tento systém Úřadu práce ukládá povinnost vytipovaným evidovaným nezaměstnaným se hlásit po dobu tří měsíců několikrát týdně na stanovené pobočce České pošty. Jedná se Drábkovu obdobu probačního dohledu nad nezaměstnanými, kteří se „provinili“ tím, že jsou bez práce. Desítky tisíc lidí bylo nuceně zařazeno do tohoto systému a tisíce z nich vyřazeno většinou díky maličkostem, drobnému nedodržení pravidel jako například zpoždění v dopravě nebo banálním chybám v docházce. Tento systém nepředstavuje žádnou úsporu, ani negarantuje úspěšnost boje proti práci „na černo“, neboť ignoruje skutečné důvody nezaměstnanosti a práce „na černo“.
Mezi „nejslavnější“ reformu pana Drábka patří bezesporu Veřejná služba. Díky ní, jsou poskytováni otroci i do soukromých firem, například privatizovaných úklidových a technických služeb, mnohdy akciových společností. Tuto „reformu“ jsme našim čtenářům již představili. Mnozí aktivisté se s vervou pustili do boje proti ní.
Mezi další protikrizová „opatření“ (dá-li se tak vůbec nazvat) patří sKarta. Tato karta má sloužit coby nový způsob výplaty nepojistných dávek (např. mateřská) na nuceně vytvořeném účtu, ale také jako průkaz ZTP, apod. Zavedení tohoto nesmyslu má snížit náklady na doručení dávek směrem ke klientům. Své peníze dostane tedy dotyčný na účet, který si „musí“ vytvořit u České spořitelny. Vybrat peníze nebo je převést, lze jen jednou. Pak se vše zpoplatňuje tak jako u obyčejných účtů (transakce, výběr na jiném bankomatu apod.), tedy příjemce sociální dávky musí za státem přiznanou pomoc platit. Nenechme se oklamat, Česká spořitelna je česká jen svým názvem. Kolik zavedením sKarty stát ušetří? Nikdo neví, žádná analýza dopadů neexistuje. Pro příjemce tato karta nepředstavuje žádné plus, ale dělá z něj otroka bank. Navíc jej omezuje ve výběru hotovosti - většina bankomatů je pro různé osoby nepřístupná jak z hlediska vzdálenosti, tak i bariérovosti. Desítky tisíc lidí příjdou o možnost vybrat své finanční prostředky. sKarta zajišťuje zisky bank s potíží sociálně slabých, nemocných a postižených. Tedy těch, co se rozhodně nebudou bránit, či soudit. Toto „úsporné opatření“ je typickým příkladem privatizace veřejných služeb.
Další „populární“ rádoby opatření míří rovněž proti nezaměstnaným. Tentokrát pod záminkou boje proti nelegální práci. Jedná se o systém DONEZ (DOcházka NEZaměstaných). Tento systém Úřadu práce ukládá povinnost vytipovaným evidovaným nezaměstnaným se hlásit po dobu tří měsíců několikrát týdně na stanovené pobočce České pošty. Jedná se Drábkovu obdobu probačního dohledu nad nezaměstnanými, kteří se „provinili“ tím, že jsou bez práce. Desítky tisíc lidí bylo nuceně zařazeno do tohoto systému a tisíce z nich vyřazeno většinou díky maličkostem, drobnému nedodržení pravidel jako například zpoždění v dopravě nebo banálním chybám v docházce. Tento systém nepředstavuje žádnou úsporu, ani negarantuje úspěšnost boje proti práci „na černo“, neboť ignoruje skutečné důvody nezaměstnanosti a práce „na černo“.
A úřady práce po Drábkově odchodu? Po personálních, technických
změnách a reorganizacích nejsou schopny plnit své funkce. Úřady práce, které
dnes již zaměstnání a rekvalifikace nenabízí, se transformovaly na místa
administrace příspěvků, podpor a kontroly příjemců. Tedy těch, co zbyli – příspěvky
a podpory jsou hlavním terčem vládních škrtů a veškerá činnost se zaměřuje
především na odebírání této pomoci a buzeraci prostřednictvím DONEZ či Veřejné
služby. Účelovým rozvracením úřadů práce vláda vytvořila prostor pro
privatizaci služeb zaměstnanosti. Od začátku roku také nastal rozvrat v souvislosti s
přechodem k novému systému zajišťující vyplácení pomoci. Drábek, který přesunul
rozhodování o příspěvcích, podporách a dávkách na úřady práce, nedokázal vlivem
těchto organizačních a technických změn a zajistit včasné vyplacení pomoci. Drábek
popřel nejen svoji odpovědnost, ale i existenci problémů jako takových. Kvůli
podezření z uplatňování nekorektních postupů a protěžování spřízněných firem
při změně dodavatele informačního systému doteď probíhají šetření. Bylo podáno
několik trestních oznámení a podnětů kontrolním úřadům. Z tohoto důvodu
byl i vyslýchán.
Taková je pravá podstata „úsporných opatření“, které nemají s úsporami nic společného. Takových „opatření“ je v rámci různých ministerstev celá řada, ale žádná nepředstavují skutečné řešení, jak řešit krizi nebo jak ušetřit. Pro všechny reformy je příznačné jedno, všechny jsou víceméně v rozporu s Ústavou ČR. Pod Drábkovým vedením Ministerstvo práce propagovalo a prosazovalo i důchodovou reformu, o které jsme také informovali. Je jasné, že po odchodu Drábka se nic rušit nebude a vše poběží v „zaběhnutých“ kolejích.
Na trhu práce je krok za krokem systematicky oslabována pozice zaměstnanců. Slouží k tomu neplnohodnotné pracovní smlouvy, redukce zákoníku práce, který zjednodušuje propouštění, omezuje práva ale i vliv odborů. Tomu nahrává i mzdová politika. Jde na ruku skutečným vlastníkům ČR. Kapitolou samy o sobě jsou také mzdy a důchody. Například zákonem stanovená minimální mzda ve výši 8000 Kč měsíčně nedokáže zajistit základní životní potřeby a i při trvale rostoucí inflaci / růstu cen nebyla již šest let valorizována. Je jasné, že více než dvě třetiny zaměstnanců i důchodců jsou pod tolik propagovaným „průměrem“ (penze 10 tisíc / mzda 24 tisíc).
V článku 26 Listiny základních práv a svobod se píše, že „každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací“. V článku 28 listiny je zase uvedeno „zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci“. V kontrastu s vysokou nezaměstnaností a represe vůči lidem bez práce, nízkými mzdami apod. se nabízí otázka, jakým způsobem jsou realizovány například tyto dvě práva. A spousty dalších...
Co Ústavní soud? Nemá čas, řeší Vondráčkovou…
Politici ještě stále hovoří o demokracii, přitom zde neexistuje žádná zpětná vazba, která by ji skutečně zajišťovala. Například ministerstvo vnitra. Ve své zprávě o „extremismu“ uvádí: „Naši věčně rozzlobení klienti nelenili ani v období prázdnin. Bezezbytku využívali výhod demokratického systému k tomu, aby ho mohli posléze rozbít.“ Jako by zde nějaká demokracie existovala. Ministerstvo zdravotnictví zase hájí zájmy pojišťoven a farmaceutické lobby. Typickou ukázkou nefungujících institucí je Ústavní soud. Ten řeší hlouposti jako zákazy politických stran, ale také představuje schvalovací aparát protiústavních reforem (na jejíž konci jsou i ekonomické sebevraždy). Ústavní soud se tak podílí i na zločinech proti lidskosti – potlačuje základní Listinu práv a svobod – porušuje Ústavu, protože mlčí k rušení práva na bezplatnou zdravotní péči, právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, právu na spravedlivou mzdu apod. Skutečnost je tedy taková, že jednání vlád, Ústavního soudu ČR a jiných orgánů státní moci jsou v rozporu s ústavními zákony. Tento soud má chránit ústavnost. Má plnou kompetenci k tomu zrušit zákony a rozhodnutí, které jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo s Listinou základních práv a svobod. Nečiní tak. Dá se ještě věřit tomu, že zdrojem veškeré moci je lid? To sotva.
Této politice sloužil i pan Drábek. Jestlipak převezme politickou odpovědnost za reformy? Těžko. V kontextu s reálným stavem věcí v ČR neznamená odchod Drábka vůbec nic. Reformy budou pokračovat a životy lidí se budou zhoršovat. Situace se u nás jen tak nezmění a je dílem všech polistopadových vlád, pravicových i levicových, dílem režimu.
Taková je pravá podstata „úsporných opatření“, které nemají s úsporami nic společného. Takových „opatření“ je v rámci různých ministerstev celá řada, ale žádná nepředstavují skutečné řešení, jak řešit krizi nebo jak ušetřit. Pro všechny reformy je příznačné jedno, všechny jsou víceméně v rozporu s Ústavou ČR. Pod Drábkovým vedením Ministerstvo práce propagovalo a prosazovalo i důchodovou reformu, o které jsme také informovali. Je jasné, že po odchodu Drábka se nic rušit nebude a vše poběží v „zaběhnutých“ kolejích.
Na trhu práce je krok za krokem systematicky oslabována pozice zaměstnanců. Slouží k tomu neplnohodnotné pracovní smlouvy, redukce zákoníku práce, který zjednodušuje propouštění, omezuje práva ale i vliv odborů. Tomu nahrává i mzdová politika. Jde na ruku skutečným vlastníkům ČR. Kapitolou samy o sobě jsou také mzdy a důchody. Například zákonem stanovená minimální mzda ve výši 8000 Kč měsíčně nedokáže zajistit základní životní potřeby a i při trvale rostoucí inflaci / růstu cen nebyla již šest let valorizována. Je jasné, že více než dvě třetiny zaměstnanců i důchodců jsou pod tolik propagovaným „průměrem“ (penze 10 tisíc / mzda 24 tisíc).
V článku 26 Listiny základních práv a svobod se píše, že „každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací“. V článku 28 listiny je zase uvedeno „zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci“. V kontrastu s vysokou nezaměstnaností a represe vůči lidem bez práce, nízkými mzdami apod. se nabízí otázka, jakým způsobem jsou realizovány například tyto dvě práva. A spousty dalších...
Co Ústavní soud? Nemá čas, řeší Vondráčkovou…
Politici ještě stále hovoří o demokracii, přitom zde neexistuje žádná zpětná vazba, která by ji skutečně zajišťovala. Například ministerstvo vnitra. Ve své zprávě o „extremismu“ uvádí: „Naši věčně rozzlobení klienti nelenili ani v období prázdnin. Bezezbytku využívali výhod demokratického systému k tomu, aby ho mohli posléze rozbít.“ Jako by zde nějaká demokracie existovala. Ministerstvo zdravotnictví zase hájí zájmy pojišťoven a farmaceutické lobby. Typickou ukázkou nefungujících institucí je Ústavní soud. Ten řeší hlouposti jako zákazy politických stran, ale také představuje schvalovací aparát protiústavních reforem (na jejíž konci jsou i ekonomické sebevraždy). Ústavní soud se tak podílí i na zločinech proti lidskosti – potlačuje základní Listinu práv a svobod – porušuje Ústavu, protože mlčí k rušení práva na bezplatnou zdravotní péči, právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, právu na spravedlivou mzdu apod. Skutečnost je tedy taková, že jednání vlád, Ústavního soudu ČR a jiných orgánů státní moci jsou v rozporu s ústavními zákony. Tento soud má chránit ústavnost. Má plnou kompetenci k tomu zrušit zákony a rozhodnutí, které jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo s Listinou základních práv a svobod. Nečiní tak. Dá se ještě věřit tomu, že zdrojem veškeré moci je lid? To sotva.
Této politice sloužil i pan Drábek. Jestlipak převezme politickou odpovědnost za reformy? Těžko. V kontextu s reálným stavem věcí v ČR neznamená odchod Drábka vůbec nic. Reformy budou pokračovat a životy lidí se budou zhoršovat. Situace se u nás jen tak nezmění a je dílem všech polistopadových vlád, pravicových i levicových, dílem režimu.
