Udržování pořádku po mnoho času zakrývalo veškerou zbabělost. Za pořádek se schovávali bezúhonní konzervativci, kteří skrze něj chtěli chránit své politické bohatství. Pořádek pro ně znamená udržovat zhýralý politický režim, ať to stojí, co to stojí. Pořádek je pro ně konformita politických stran, je to strach ze všeho, co by mohlo nějak změnit, i když by to třeba znamenalo záchranu vlasti, stav, který jim vyhovuje. Mluvit o pořádku v takto egoistickém kontextu je vrchol pokrytectví.
Neexistuje žádný pořádek, ale naopak esenciální nepořádek, když je exekutivní moc v rukou velkofinančních klanů, když nemá žádnou stabilitu a není brzděna žádnou odpovědností, když jsou zákony produkovány ve spěchu nekompetentním parlamentem, když je administrace jen obrovský zaprášený stroj bez života a užitku. Politický systém, který už deset let trpíme, není pořádek, ale anarchie. Rozporuplnost politických stran, protiřečení si vlád, neschopnost poučit se, omladit se a modernizovat se. Pořádek nemá s tím vším nic společného, jen ti, co se bojí a stydí, preferují ubohost a nespravedlnost před životem národa a před jakoukoli kreativní snahou.
Mají obrovský strach ze změny. Režim se všemi svými slepými uličkami se jim musí jistě líbit. V jejich zaujatém konzervatismu jsou podporováni všemi, co se bojí zaprášených dělníků a upřednostňují pomalý rozklad země… Bránit pořádek znamená pro některé konzervativce organizovat obranu sociálního egoismu a stavět se proti zdravému vývoji pracujících mas, které mají stále větší hodnotu a jsou stále kompletnější. Pod rouškou pořádku se vrátit k sociální nehybnosti? Odmítat zahrnout lidský element v dělnickém problému? Házet klacky pod nohy všem sociálním iniciativám – platům, bydlení, sportu? Snaha utéci před vytvořením efektivního sociálního statusu? Ignorovat hodnotu a velikost práce, šlechetnost dělnické rodiny, její potřeby, její starosti a štěstí, na které má právo? Tohle zneuctívání lidu a jeho práce, tohle neuznávání jeho duše a tahle absolutní absence zdravé politiky představují ty nejhorší nepořádky. Zavedli nás na okraj sociální propasti. Udržovat tenhle nepořádek ve jménu pořádku?
NIKDY! Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří mají odvahu reformovat stát namísto od těch, kteří jej chtějí stabilizovat v aktuálním chaosu. Dát výkonodárné moci autoritu, trvání a kompetenci. Umožnit korporativismu vypracovat ekonomické a sociální zákony. Dát administraci život, inteligenci a zodpovědnost. Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří mají odvahu osvobodit zemi a její politický a ekonomický život od superkapitalistické diktatury. Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří hledají neúnavně zlepšení, materiální a morální, osudu národa. Jsou to ti, kteří postaví základy sociální spravedlnosti a nakonec přiblíží sociální třídy k bohatství, soudržnosti a respektu. Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří budou podněcovat veškeré intelektuální a spirituální síly, které mohou pacifikovat a uspořádat duše spojením pravdy a krásy. Pořádek je pro nás vývoj, spravedlnost a harmonie. Není to stagnování, ale tvoření a každodenní snaha. Pořádek? Ano! Ale nový pořádek, pro záchranu země a lidu.
Lèon Degrelle, 7. května 1937
Neexistuje žádný pořádek, ale naopak esenciální nepořádek, když je exekutivní moc v rukou velkofinančních klanů, když nemá žádnou stabilitu a není brzděna žádnou odpovědností, když jsou zákony produkovány ve spěchu nekompetentním parlamentem, když je administrace jen obrovský zaprášený stroj bez života a užitku. Politický systém, který už deset let trpíme, není pořádek, ale anarchie. Rozporuplnost politických stran, protiřečení si vlád, neschopnost poučit se, omladit se a modernizovat se. Pořádek nemá s tím vším nic společného, jen ti, co se bojí a stydí, preferují ubohost a nespravedlnost před životem národa a před jakoukoli kreativní snahou.
Mají obrovský strach ze změny. Režim se všemi svými slepými uličkami se jim musí jistě líbit. V jejich zaujatém konzervatismu jsou podporováni všemi, co se bojí zaprášených dělníků a upřednostňují pomalý rozklad země… Bránit pořádek znamená pro některé konzervativce organizovat obranu sociálního egoismu a stavět se proti zdravému vývoji pracujících mas, které mají stále větší hodnotu a jsou stále kompletnější. Pod rouškou pořádku se vrátit k sociální nehybnosti? Odmítat zahrnout lidský element v dělnickém problému? Házet klacky pod nohy všem sociálním iniciativám – platům, bydlení, sportu? Snaha utéci před vytvořením efektivního sociálního statusu? Ignorovat hodnotu a velikost práce, šlechetnost dělnické rodiny, její potřeby, její starosti a štěstí, na které má právo? Tohle zneuctívání lidu a jeho práce, tohle neuznávání jeho duše a tahle absolutní absence zdravé politiky představují ty nejhorší nepořádky. Zavedli nás na okraj sociální propasti. Udržovat tenhle nepořádek ve jménu pořádku?
NIKDY! Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří mají odvahu reformovat stát namísto od těch, kteří jej chtějí stabilizovat v aktuálním chaosu. Dát výkonodárné moci autoritu, trvání a kompetenci. Umožnit korporativismu vypracovat ekonomické a sociální zákony. Dát administraci život, inteligenci a zodpovědnost. Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří mají odvahu osvobodit zemi a její politický a ekonomický život od superkapitalistické diktatury. Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří hledají neúnavně zlepšení, materiální a morální, osudu národa. Jsou to ti, kteří postaví základy sociální spravedlnosti a nakonec přiblíží sociální třídy k bohatství, soudržnosti a respektu. Lidé pořádku jsou pro nás ti, kteří budou podněcovat veškeré intelektuální a spirituální síly, které mohou pacifikovat a uspořádat duše spojením pravdy a krásy. Pořádek je pro nás vývoj, spravedlnost a harmonie. Není to stagnování, ale tvoření a každodenní snaha. Pořádek? Ano! Ale nový pořádek, pro záchranu země a lidu.
Lèon Degrelle, 7. května 1937
