V předchozím článku byly nastíněny idealistické základy pro Evropu a její pojetí jakožto kontinentální organické federalizované říše. Navenek jednotný, ale uvnitř živoucí organismus plný národních identit, ale přesto pevně připoután k základní osudové jednotce, kterou Evropa pro nás všechny je. Evropa je velikou vlastí všech evropských národů. Pojem Evropa překlenuje jednotlivé národní suverenity v kontinentální jednotu, která je přesahujícím identitním pojmem. Pojem Evropa a její suverenita je předpokladem pro politickou a hospodářskou suverenitu všech jejích národů. Je to Evropa federalizovaná na myšlence vůle k moci, která je naplněna nosnou myšlenkou etnické osudovosti. Jaké jsou však strategické zásady pro Evropu na poli geopolitickém, domácí politice, zahraniční politice a hospodářství?
Od pádu komunistických režimů se geopolitická situace velmi změnila. Tlak na Evropu z jedné strany skončil a přešel již zcela otevřeně na jednu stranu karty - tu americkou. Dnes již vidíme, že západní kapitalismus, představovaný amerikanizací, měl mnohem větší dopady na suverenity národů, jejich ekonomik a zejména duši Evropanů, nežli dopady „reálného socialismu“ ze strany Sovětského Ruska. Útok globalizace ze Západu je již tak veden zcela otevřeně a je navíc společností přijímán, jako pokrokový a osvobozující! Amerikanizace, působící na Evropany, je však bastardizací všeho života - od devastování etnicity, zachovávající kontinuitu života a jeho hodnot, až po zmasovělou „primitivní“ a „dementní“ kulturu, kterou útok globalizace přináší. USA jde o jedno - kontrolovat prostor Evropy a oslabovat jej svými pravidly. Poslední, co si totiž USA, jako nezvedený potomek Evropy, může přát, je Evropa kontinentálně uvědomělá, identitní, politicky suverénní a hospodářsky samostatná.
Zájmy USA se na území Evropy slučují se zájmy Izraele, největšího „spojence“ Evropy, který je všem Evropanům předhozen v pozitivním smyslu, jako hráz před islamizací Evropy, kterou však způsobují dopady kapitalismu a imperialismu, na kterém se USA a Izrael vědomě podílí. Evropa a její suverenita je tak tvrdě narušována dvěma organizacemi, které jsou víceméně ovládány americkými zájmy a sionistickými štváči - NATO a EU. NATO je pouze strategický prvek k vojenskému podrobení Evropy v zájmu USA. Téměř všechny státy se pod vedením NATO vzdaly své strategické nezávislosti a účastní se imperialistických válek, ve které mladí Evropané umírají za zájmy, které jsou proti jim samým. Vrcholem tažení NATO se stala válka v Jugoslávii, která se jako poslední stát Evropy, spolu s Ruskem, objektivně stavila na odpor globalizační moci. Právě Evropa „stovek Kosov“ se může stát realitou - vždyť kam jinam může vést kapitalismem řízená imigrace do Evropy? Navíc už se na mnoha místech ani o imigraci nejedná - neevropští obyvatelé se například ve Francii, Nizozemí a Německu již po generace rodí. To vše hraje na kartu USA a sionismu - rozvrácená Evropa „stovek Kosov“ je to, co jejich geopolitický plán potřebuje. Evropská jednota, suverenita, etnicita zajišťující kontinuitu hodnot a hospodářská samostatnost je to, co je pro USA a sionistické zájmy noční můrou. Jaké by tedy měly být strategické zásady myšlenky jednotné a suverénní kontinentální Evropy?
Velkoprostor Evrosibiře
Jedná se v praxi o akceptování názoru, že velikost se rovná moci. Jen veliký a sjednocený prostor zajistí svobodu a suverenitu. Malé národní státy již pozbyly při současné zahraniční politické situaci smyslu, už nikdy nezaručí skutečnou svobodu. Globalizovanému světu se dá vzdorovat pouze skutečným idealistickým mocenským blokem, uvnitř kterého může vzniknout prostor pro zachování jednotlivých identit a mnohosti. Tím blokem je pro nás Evropa, která je nejzákladnějším bodem, který naše národní identity překlenuje etnickou jednotou. Tak nás vidí i ostatní svět - člověk by se měl tedy v první řadě označit za Evropana, než se charakterizuje národností nebo lokální vazbou. Tento evropocentrismus, jehož předpoklad leží ve spojení Evropy a Ruska, je jednotkou, která má jako jediná možnost ve 21. století politicky obstát.
Na rozdíl od Ameriky má Evropa šanci vytvořit skutečný kontinentální etnický blok, ve kterém budou zachovány všechny regionální identity a jejich svoboda. Tato „Evrosibiř“ je ideálem a cílem, který by měl být řazen na první místo. Veškeré politické, hospodářské a duchovní změny podléhají jeho realizaci. Takto pojatá vize Evropy se liší od současné Evropské unie, která jde svým jednáním proti identitnímu společenství, jakým Evropané jsou. Je ovládnuta americko-sionistickou mocí, ekonomismem a pouhou současností. „Evrosibiř“ je oproti ní perspektivou dlouhodobou, skutečně suverénní a skutečně jednající v zájmu etnických Evropanů.
Národní politika
Cílem politiky není ani totalita, diktatura, parlamentní demokracie a ani komunismus nebo kapitalismus. Cílem je organické společenství lidí, které spojuje stejný tep srdce, historie, osudovost, solidarita a dějinný úkol. Ideální stát v souladu s organickou koncepcí všech svých institucí, na jejichž rozsah podle toho musí být pohlíženo, by měl být příznivý k organickému životu. Evropané nesmějí pohlížet na stát jako na něco, co stojí nad svobodou společenství, ale jako na organizační formu lidí, která má zajišťovat nejlepší možný vývoj organismu, jímž národ je. Stát není cílem sám o sobě, ale něco, jehož cílem je jednat tak, aby organismus národa co nejefektivněji využíval své energie. Stát je něco, na čemž by se měl svým politickým podílem podílet každý. Politika jednotlivých států ve federalizované Evropě, která udrží celoevropskou kontinuitu, musí stát na těchto základních strategických hodnotách:
1) Uvědomění si dějinného osudu a vůle národa (potažmo Evropy), ve kterém je každý z nás aktivním účastníkem a to každým svým činem.
2) Důstojnost, nedotknutelnost a svoboda člověka. To jsou pro člověka dvě věčné a neměnné hodnoty. Svoboda člověka je však podřízena dějinnému osudu národa a sociální spravedlnosti.
3) Sociální spravedlnost. K tomu je zapotřebí svrhnout vládu peněz a nastolit vítězství práce a jejích sociálních produktů.
Cílem musí být politicky aktivní jedinec participující na moci, vědomý si společného evropského osudu, na kterém se aktivně podílí. K tomu je předpokladem autorita, ideál a společenský řád skutečně postavený na reálně žitých hodnotách - tedy organická demokracie. Evropa a její jednotlivé státy pak mohou být politicky federalizovány a decentralizovány, spojeny jednotnou legislativou, která umožní státu zasahovat pouze ve strukturách a oblastech lidských rozhodování, ve kterých nejsou společenství právně kompetentní.
Hospodářská strategie
Současnost, na poli hospodářském, znamená honbu za maximalizovaným ziskem. To je kapitalistické panství, které opanuje a oslabuje dnešní Evropu. To znamená drancování přírody a jejich zdrojů, sociální nespravedlnost, degradaci práce, lhostejnost ničící solidaritu a duševní omezenost. Základním strategickým pravidlem pro hospodářství na území „Evrosibiře“ je vzájemná hospodářská spolupráce a odsouzení ekonomického liberalismu. Kontinentální Evropa spojená s Ruskem má ohromné surovinové možnosti, které musejí být využity, s ohledem na stav a zachování přírody, k prosazení její co největší strategické hospodářské samostatnosti. Evropa v tomto ohledu musí hledět do budoucnosti, což by v blízké budoucnosti z důvodu ekologie a samostatnosti znamenalo opuštění ropy, jako zdroje energie a prosazení energie z jádra (přechod k elektromotorům), které je ať si zelení „ekologové“ říkají, co chtějí, nejčistším způsobem výroby energie! Všechna ta jejich ekologická hra šla zatím na kartu ropného imperialismu! Vedle toho se však musí rozvíjet další alternativní doplňkové zdroje (vodní energie, geotermální energie, sluneční energie), které budou zejména lokálními zdroji a budou použity dle místních možností. Hospodářským požadavkem musí tedy být prosazení pravidel, které nastolí respekt k lidské práci, národním zájmům, sociální spravedlnosti a zejména k přírodě. Kapitál již nesmí být nástrojem plutokracie, ale musí být prezentovaný všemi, kteří se pracovní výroby účastní.
Evropa musí najít svůj vlastní hospodářský systém, který se musí vyhnout volnému trhu a státnímu socialismu. Evropa musí touto třetí cestou nacionalizovat a socializovat svou hospodářskou politiku. Všude nebude fungovat to stejné s ohledem na regionální podmínky a historické zkušenosti, ale základní body a principy musejí být jednotné, jinak skutečná hospodářská spolupráce a tedy i evropská autarkie, fungovat nebude. Základem socializace a jejího myšlení je, že ekonomika je součástí a pouze nástrojem společenství a ne naopak, jak je tomu dnes, kdy se celé kontinenty a životy lidí ekonomice přizpůsobují. Cílem socializace je vzájemně angažovat všechny členy národa k překonávání třídního systému ve vztahu k národu. Zespolečenštění v pravém slova smyslu znamená uzpůsobení ekonomiky zájmům společnosti národa (Evropy), který je alfou a omegou veškerého jednání. Nejedná se tedy o kapitalistickou nadvýrobu, ale o zajištění podmínek k přežití. Socializace znamená vyrušení vykořisťovatelského charakteru společnosti. Ekonomická definice socializace by tedy mohla znít - společenský produkt je výsledkem práce celé společnosti, které je také určen. O jeho tvorbě a užití by logicky měla rozhodovat celá společnost, nikoli pouze vlastnící výrobních prostředků. Socializace tedy znamená skutečnou solidaritu a to v pojmu nejen národním, ale i v tom evropocentrickém, tím se stává i strategií, která může vést k evropské samostatnosti a vyváženému hospodářství. Právě strategie hospodářsky samostatné Evropy, je to, co kolos globálního trhu může srazit na kolena. Nad ekonomické koncepce tak musejí být nadřazeny skutečné koncepce života. Evropa musí svým hospodářstvím předcházet sociálním problémům a nespravedlnostem, jejichž ignorování může vytvořit cestu k nástupu dalším totalitním systémům.
Zahraniční politika
V otázce zahraniční politiky by základním strategickým pravidlem měla být taktéž jednota. Zahraniční politika by již neměla být vykládána v zastaralém pojmu národního státu, ale jako Evropa versus svět. Předpokladem k pozitivnímu vývoji je zajištění této jednotné politiky evropskou legislativou. Je potřeba uvědomění si, že Evropa a její existence je osudovou skutečností ovlivňující přežití nás všech. Evropa musí být pojem identitní a ne imperialistický, je to jednotka, která je mocná a v mezích odstrašující - jen to dokáže prosadit všechny naše koncepce v praxi. To znamená sjednocenou a spolupracující armádu nás všech, která dokáže všechny potenciální nepřítele dostatečně odradit a která zajistí politickou situaci Evropy, která již nikdy nesmí vést k další válce mezi evropskými národy a regiony. Sjednocená kontinentální „Evrosibiř“ bude svou velikostí skutečnou mocností a objektem dějin, který muže zaručit svobodu, etnicitu, kontinuitu a samostatnost. Proto by se nemělo vyhýbat potencionálním spojenectvím s ostatními světovými regiony či národy, které by ještě více dokázaly zaručit svobodnou budoucnost. V úvahu v současné době přicházejí například téměř kontinentální mocnost v podobě Číny a globalizaci vzdorující Írán a Venezuela. Tato spojenectví nemusí být vždy ideologicky a politicky spřízněná, ale ryze strategická. Může to být možnost, jak ještě více oslabit americko-sionistickou moc ve světě.
Vznik etnosfér
Představa etnosféry znamená uspořádání světa na území, na nichž se nacházejí spřízněné národy. Tím by měla, vzniknou nová kontinentální uspořádání, jichž by byla „Evrosibiř“ součástí. Principem těchto etnických bloků je boj proti globalizaci. Budoucnost bude patřit strategickým etnicky homogenním blokům, protože jen ty dokáží zamezit kosmopolitnímu a vykořisťovatelskému světu mezinárodního kapitalismu. O to by se měli Evropané svým konáním přičinit. Zničení etnicity světa může být cestou k definitivnímu světovému chaosu a ekologické katastrofě.
Etnické bloky mohou být předpokladem ke spolupráci v budoucím konfliktu, který bude svým jednáním USA a Izrael stupňovat. Právě USA, které se pokusily neúspěšně vytvořit „multikulturní blok“ na svém území, jsou odstrašujícím případem pro celý svět a důkazem toho, že jen homogenita může zaručit skutečný život. Etnické bloky mohou být tedy předpokladem k určitému světovému míru. Ale naivita a snění o míru „beze zbraní“ je cestou k sebezničení. Budoucí mír musí být postaven, podle logiky „ozbrojeného míru“. Naivita „odzbrojení“ musí být odmítnuta.
Akceptování dějinného úkolu
Evropa a touha po ní se musí pojímat za osudovou dějinnou situaci, kterou umocnil politický vývoj 21. století, ve kterém mají možnost hrát politickou hru jen veliké celky. Situaci, jejíž osudovost nás vrátí na šachovnici dějin. Osudovost, která se vymyká dnešnímu chápání dějin, které je lineární a na jehož konci se značí sjednocený a vykořenění svět, tedy konec dějin. Je ideou, jejíž osudovost se tomuto konci dějin vzpírá svou vírou, že dějiny nejsou lineární ani nemají svůj konec, ale dají se pozitivně ovlivňovat maximalizovanou vůli, mocí a skutečným idealismem. To je kontinentální Evropa, dveře k novým zítřkům. Ale pozor, uvnitř musí být Evropa živý organismus, spolupracující, ale přesto s jednotlivými národními vazbami, protože jen menší společenství dokáže zachovat vývoj kultury, která je hnacím motorem našich životů. Evropa musí být uvnitř federalizována s ohledem na jednotlivé kulturní regiony. Jen vnitřní kulturní různorodost dokáže ze životní praxe Evropy vytlačit globální stejnorodost. A tyto strategické zásady k tomu všemu mohou být klíčem.
