(...)nastalo zmatené a horečné smýkání a drásání ruského hospodářství. To zmítání bylo prohlášeno za kýženou reformu, i když ani o jasné koncepci, tím spíše ani o propracovaném a vnitřně odsouhlaseném programu takové reformy jsme se nikdy nedozvěděli a jak se ukázalo, nic takového ani nebylo.
"Všechno jsme řešili za pochodu, na volbu nejlepší varianty nebyl čas." Přiznávalo se, že to bude "šoková terapie" (termín s lehkostí převzatý od západních ekonomických teoretiků), ale jak nás prezident v předvečer jejího spuštění ujistil (datum je 29.prosince 1991): "Bude nám těžko, ale to období nebude dlouhé. Jedná se o šest až osm měsíců." (Předpovědi byly ještě růžovější: ceny začnou klesat po takových třech měsících. Jak vůbec mohl očekávat snižování, když uvolnil ceny pro monopolní výrobce a za neexistence jakékoli konkurence?)
Slibovali i to, že si "lehnou na koleje", jestli se roforma nepodaří. Lid, do kterého neustále pouštěli šokový elektorický proud, se před tím nevídaným loupením omráčen bezvládně svalil. Jenom v takovém stavu (nebo při příslušném počítání hlasů v referendů) mohl v březnu 1993 odhlasovat schválení "reforem", které mu přinášely zjevné zbídačení a nouzi. (vlastně je třeba říci, že naše bezmocnost a neuvědomělost je ještě více skličující). Samozřejmě, šok z nenadálé srážky s "dynamickým tržním" způsobem života by byl náš nedávno ještě sovětský lid musel zažít v každém případě, ale ta rána by mu nebyla udělena s takovým spalujícím vysokým napětím. Avšak zkoušky, zahájené stonásobným a tisícinásobným růstem cen, teprve začínaly. Lid byl obšťastněn vyhlášením rovnoměrného rozdělení národního hospodářství mezi všechny tak, že každému bude vydána obligace s podivuhodným názvem "kupon", za kterýžto papírek prý bude možné pořídit si i dvě nejlepší auta tuzemské výroby a nebo zajistit si stálý příjem. Zmatení mysli místo zdravého rozumu - kolik jen prosťáčků uvěřilo a spousta dalších milionů si lámalo hlavu a nevěděla, jakým způsobem kupony uplatnit. On také žádný nebyl - ať je chudý člověk vložil do kteréhokoli "fondu" nebo podniku, dostávaly se do opotřebované výroby, která nedávala zisk a noví majitelé, hamižní lupiči bez jakýchkoli vyrobních zkušeností a koneckonců i zájmu, nejen do podniku neinvestovali rozvojové prostředky, nýbrž vysávali z něho poslední šťávy, aby ho pak klidně třeba odhodili.
Nepočetní zchytralci se základním třeba i malým kapitálečkem za babku skupovali od nic nechápajících jedinců velké balíky kuponů a jejich prostřednictvím pak získavali vyhlédnuté kousky státního majetku. Ale i tohle byl teprve začátek neštěstí, protože, jak lehko pochopíme, celá suma kuponů tvořila z celonárodního vlastnictví nejbohatší země jen nicotnou část; před lidem vyhlášené "dělení" se dotklo nepatrných zlomků 1% majetku. A v polovině roku 1994 vysoce pověřený vicepremiér Čubajs (ruská verze V. Klause, pozn. red.) předvedl nedávno ještě sovětským lidem "železnou vůli", kterou tak dobře znali a vyhlásil druhou etapu privatizace, v níž měl státní majetek přejít do rukou nemnohých podnikavců (k tomu cíli se členové jeho aparátu také veřejně hlásili). Přišel s heslem lavinové povahy privatizace, která měla proběhnout téměř okamžitě a bez příprav a hrdě hlásal, že "takové tempo privatizace svět dosud neviděl!" (Ano, jistě, taková zločinná hloupost ještě nikde na světě nevykvetla). Privatizace po celé zemi prováděla se stejnou bezmyšlenkovitou porthlostí se stejnou ničivou rychlostí jako "znárodnění" v letech 1917 a 1918 a kolektivizace (v roce 1930), jenom s opačným znaménkem. Měli snad nejvyšší privatizátoři falešnou teorii, že jakmile se majetek rozptýli do soukromých rukou, tak sama od sebe, z ničeho, vznikne konkurence a že výroba začne být efektivní jen z důsledku výměny majitelů? Čubajsovské reformy se prováděly dle marxistického přístupu: když rozdáme výrobní prostředky do soukromých rukou, tak v tu ránu nastane kapitalismus a začne fungovat. Týž proces pouze s opačným znaménkem.
Od léta 1994 tedy začala tahle "druhá etapa" a za pouhých několik měsíců bylo dokonáno všeobecné a prakticky bezplatné rozdání státního majetku vyvoleným intrikánům. Zprávy o senzačním rozkrádání všelidového jmění se v novinách objevily jen vzácně. Lid ovšem, i když neznal ty tajné finanční spekulace a tajné stopy, jen prostým náhledem rozpoznal podstatu toho, co se odehrává a začal tomu říkat "přichmatizace". Už pro ohromnost mnohých socialistických kombinátů nebylo možné je odevzdat žádnému jednotlivému majiteli. Čubajsova parta bez sebemenšího zaváhání takové kombináty parcelovala na dvacet nebo třicet částí (přičemž trhala jednotný technologický cyklus a zbavovala každý z úlomků možnosti začít vůbec fungovat) a rozdávala je do různých rukou (takový osud postihl i některé vojenské závody, i ty byly paralyzovány rozdrobením a částečně pospojovány do "společných podniků" se zvídavými zahraničními firmami...). Jedno nečekané zauzleníčko v běhu těch událostí nám umožňuje poznat ještě názorněji. Tím vrtošivým uzlíčkem se v listopadu 1994 stalo náhlé jmenování Vladidimíra Polemanova, geologa, šéfem Výboru pro správu státnáho majetku. Získal tedy volný přístup ke všem papírům ukazujícím, jak ten majetek v uplynulých měsících odtékal a tál. Jako člověk věrný své povinnosti a cti podal V. Polevanov předsedovi vlády usvědčující hlášení o páchaných zločinech. (Na do nebe volajících faktech a číslech ukazuje rozsah zločinů, to, jak se provádělo všeobecné rozboření národního hospodářství, např. jak 51% Uralmaše dostane jedna osoba a jiná koupí 210 milionů akcií Gazpromu za 10 bezcených rublů za akcii, tedy zadarmo. Obrovská Lichčovova automobilka byla "prodána" za 250 násobně sníženou cenu, místo miliardy dolarů za 4 miliony. Krasnojarská hlinikárna se bratrům Čorným "prodala" 300krát levněji).
A jaký byl výsledek tohoto zdrcujího hlášení? Tři dny nato, 21. ledna 1995 byl Polevanov propuštěn, aby "nepřekážel čubajsovým reformám". Za rok a den, 22. ledna 1996, jsme od prezidenta slyšeli přiznání, že se za oné privatizace "prodávalo všechno, co šlo, za libovolně stanovenou cenu a stát nedostal nic". Tohle prohlášení ovšem zaznělo jednou, mimochodem a víckát nebylo zopakováno. Nebyl podniknut žádný pokud o revizi loupeživé privatizace, což tedy znemaná schválení grandiózního rozkradení národního jmění. A už vůbec nikdy si naše moc nekladla otázku, odkud vzali nedávní sovětští poddaní miliardy rublů a miliony dolarů. Ze známosti a za úplatky vydávaly stále stejné úřady štědrá vývozní povolení, na která se to, co bylo v zemi za zastaralé rublové ceny skoupeno, bez překážek po celých vlacích vyváželo za hranice a tam to vynášelo valutové miliony. Právě v tomhle procesu se mnozí včerejší komunističtí partokrati svižně proměnili v podloudné obchodníky a soukromé majitele. Dříve disponovali státním majetkem v určitých mezích, teď neomezeně.)
Jistě jsme museli ukázat záda komunistickému Babylonu! Jenže jít se dalo různě a nám vybrali cestu nejhorší, zvrácenou, samu o sobě zlostnou. A najednou jsem vyslechl přesvědčivou argumentaci, podpořenou i osobními svědectvími lidí, kteří o tuhle kuchyni zavadili blíže: všechno, co bylo učiněno jakožto "tržní reformy", není v žádném případě důsledkem neuváženosti, nýbrž dobře promyšleného systému obohacování jednotlivců. Závratný pád rublu (tak dlouhé znehodnocování nepoznala žádná země), aby bylo možné skupovat ruský majetek za minimum dolarů a úřady nemusely vyplácet vkladatele, potlačení domácího zemědělství, aby si někdo mastil kapsu na dovozu potravin, brzdění tvorby potřebných zákonů, aby za podmínek nezákonnosti lehčeji probíhalo rozkrádání, úžasná rychlost privatizace, aby se co nejrychleji utvořil sbor podporovatelů nové moci, zrušení lihového monopolu, které má neblahý dopad na státní pokladnu a zdraví národa, vytvoření atmosféry otupující lhostejnosti mas k tomu, co se děje. A tak celé to rozkradení proběhlo ve tmě, aniž by si lidé dosud stačili uvědomit, jak nenapravitelné jsou tyhle chyby pro všechny obyvatele země. Drancování nesmírného rozsahu (stovky miliard dolarů unikly za hranice) lid zřetelně neviděl, nemohl znát žádné podrobnosti a čísla nebo se nad nimi zamyslet - proč národní produkce ve lhostejných rukou poklesla o polovinu (za války s Hitlerem jen o čtvrtinu), že od roku 1990 nebyl v Rusku vybudován ani jeden velký průmyslový podnik. Lidé, kteří se věnovali všednímu a každodennímu běhu nynějšího obtížného života, nepocítili nezvratnost zlotřilostí, které se na jejich zemi páchaly.
Jakmile se však ozvaly jednotlivé ostýchavé hlasy s návrhy na revizi, ti pohádkově zbohatlí novomagnáti a špínochmatáci (vlastně ani ne oni, nýbrž jim pokojně posluhující pisalkové v novinách) lidu sborově a ultimativně oznámili: revize privatizace? To bude občanská válka! Oloupení neprocitnuvšího lidu proběhlo hladce a bez občanské války, zato obnovení spravedlnosti vyvolá krvavý konflikt! Co jsme si rozebrali, to nevrátíme!! Tohle prohlásil "mladý ruský kapitál". Byl v zásadě vytvořen závratnou a nevysvětlitelnou státní operací - umělou tvorbou komerčních bank a jejich falešným "úvěrováním" za pádivé inflace, načež si stát začal od tychž bank vypůjčovat nedávno ještě svoje peníze a to za vysoké úroky, takže sám dál chudl a chudl. Dobrovolná státní sebevražda. Navíc v prospěch komerčních bank padlo rozhodnutí převádět všechny platy jenom jejich prostřednictvím a banky jejich výplatu odkládaly a odkládaly, otáčely peníze a vydělávaly úroky. Je něco divného na tom, že se státní pokladna po všem tomhle drancování vyprázdnila a na léta ztratila schopnost vyplácet mzdy a důchody? Trpělivý lid hladověl a děti chřadly pro větší slávu "mladého ruského kapitálu". Od nejvyšších vládců zazněly na adresu ruského lidu pochvaly, že "nezklamal důvěru", že nedošlo k sociálnímu výbuchu.
"Všechno jsme řešili za pochodu, na volbu nejlepší varianty nebyl čas." Přiznávalo se, že to bude "šoková terapie" (termín s lehkostí převzatý od západních ekonomických teoretiků), ale jak nás prezident v předvečer jejího spuštění ujistil (datum je 29.prosince 1991): "Bude nám těžko, ale to období nebude dlouhé. Jedná se o šest až osm měsíců." (Předpovědi byly ještě růžovější: ceny začnou klesat po takových třech měsících. Jak vůbec mohl očekávat snižování, když uvolnil ceny pro monopolní výrobce a za neexistence jakékoli konkurence?)
Slibovali i to, že si "lehnou na koleje", jestli se roforma nepodaří. Lid, do kterého neustále pouštěli šokový elektorický proud, se před tím nevídaným loupením omráčen bezvládně svalil. Jenom v takovém stavu (nebo při příslušném počítání hlasů v referendů) mohl v březnu 1993 odhlasovat schválení "reforem", které mu přinášely zjevné zbídačení a nouzi. (vlastně je třeba říci, že naše bezmocnost a neuvědomělost je ještě více skličující). Samozřejmě, šok z nenadálé srážky s "dynamickým tržním" způsobem života by byl náš nedávno ještě sovětský lid musel zažít v každém případě, ale ta rána by mu nebyla udělena s takovým spalujícím vysokým napětím. Avšak zkoušky, zahájené stonásobným a tisícinásobným růstem cen, teprve začínaly. Lid byl obšťastněn vyhlášením rovnoměrného rozdělení národního hospodářství mezi všechny tak, že každému bude vydána obligace s podivuhodným názvem "kupon", za kterýžto papírek prý bude možné pořídit si i dvě nejlepší auta tuzemské výroby a nebo zajistit si stálý příjem. Zmatení mysli místo zdravého rozumu - kolik jen prosťáčků uvěřilo a spousta dalších milionů si lámalo hlavu a nevěděla, jakým způsobem kupony uplatnit. On také žádný nebyl - ať je chudý člověk vložil do kteréhokoli "fondu" nebo podniku, dostávaly se do opotřebované výroby, která nedávala zisk a noví majitelé, hamižní lupiči bez jakýchkoli vyrobních zkušeností a koneckonců i zájmu, nejen do podniku neinvestovali rozvojové prostředky, nýbrž vysávali z něho poslední šťávy, aby ho pak klidně třeba odhodili.
Nepočetní zchytralci se základním třeba i malým kapitálečkem za babku skupovali od nic nechápajících jedinců velké balíky kuponů a jejich prostřednictvím pak získavali vyhlédnuté kousky státního majetku. Ale i tohle byl teprve začátek neštěstí, protože, jak lehko pochopíme, celá suma kuponů tvořila z celonárodního vlastnictví nejbohatší země jen nicotnou část; před lidem vyhlášené "dělení" se dotklo nepatrných zlomků 1% majetku. A v polovině roku 1994 vysoce pověřený vicepremiér Čubajs (ruská verze V. Klause, pozn. red.) předvedl nedávno ještě sovětským lidem "železnou vůli", kterou tak dobře znali a vyhlásil druhou etapu privatizace, v níž měl státní majetek přejít do rukou nemnohých podnikavců (k tomu cíli se členové jeho aparátu také veřejně hlásili). Přišel s heslem lavinové povahy privatizace, která měla proběhnout téměř okamžitě a bez příprav a hrdě hlásal, že "takové tempo privatizace svět dosud neviděl!" (Ano, jistě, taková zločinná hloupost ještě nikde na světě nevykvetla). Privatizace po celé zemi prováděla se stejnou bezmyšlenkovitou porthlostí se stejnou ničivou rychlostí jako "znárodnění" v letech 1917 a 1918 a kolektivizace (v roce 1930), jenom s opačným znaménkem. Měli snad nejvyšší privatizátoři falešnou teorii, že jakmile se majetek rozptýli do soukromých rukou, tak sama od sebe, z ničeho, vznikne konkurence a že výroba začne být efektivní jen z důsledku výměny majitelů? Čubajsovské reformy se prováděly dle marxistického přístupu: když rozdáme výrobní prostředky do soukromých rukou, tak v tu ránu nastane kapitalismus a začne fungovat. Týž proces pouze s opačným znaménkem.
Od léta 1994 tedy začala tahle "druhá etapa" a za pouhých několik měsíců bylo dokonáno všeobecné a prakticky bezplatné rozdání státního majetku vyvoleným intrikánům. Zprávy o senzačním rozkrádání všelidového jmění se v novinách objevily jen vzácně. Lid ovšem, i když neznal ty tajné finanční spekulace a tajné stopy, jen prostým náhledem rozpoznal podstatu toho, co se odehrává a začal tomu říkat "přichmatizace". Už pro ohromnost mnohých socialistických kombinátů nebylo možné je odevzdat žádnému jednotlivému majiteli. Čubajsova parta bez sebemenšího zaváhání takové kombináty parcelovala na dvacet nebo třicet částí (přičemž trhala jednotný technologický cyklus a zbavovala každý z úlomků možnosti začít vůbec fungovat) a rozdávala je do různých rukou (takový osud postihl i některé vojenské závody, i ty byly paralyzovány rozdrobením a částečně pospojovány do "společných podniků" se zvídavými zahraničními firmami...). Jedno nečekané zauzleníčko v běhu těch událostí nám umožňuje poznat ještě názorněji. Tím vrtošivým uzlíčkem se v listopadu 1994 stalo náhlé jmenování Vladidimíra Polemanova, geologa, šéfem Výboru pro správu státnáho majetku. Získal tedy volný přístup ke všem papírům ukazujícím, jak ten majetek v uplynulých měsících odtékal a tál. Jako člověk věrný své povinnosti a cti podal V. Polevanov předsedovi vlády usvědčující hlášení o páchaných zločinech. (Na do nebe volajících faktech a číslech ukazuje rozsah zločinů, to, jak se provádělo všeobecné rozboření národního hospodářství, např. jak 51% Uralmaše dostane jedna osoba a jiná koupí 210 milionů akcií Gazpromu za 10 bezcených rublů za akcii, tedy zadarmo. Obrovská Lichčovova automobilka byla "prodána" za 250 násobně sníženou cenu, místo miliardy dolarů za 4 miliony. Krasnojarská hlinikárna se bratrům Čorným "prodala" 300krát levněji).
A jaký byl výsledek tohoto zdrcujího hlášení? Tři dny nato, 21. ledna 1995 byl Polevanov propuštěn, aby "nepřekážel čubajsovým reformám". Za rok a den, 22. ledna 1996, jsme od prezidenta slyšeli přiznání, že se za oné privatizace "prodávalo všechno, co šlo, za libovolně stanovenou cenu a stát nedostal nic". Tohle prohlášení ovšem zaznělo jednou, mimochodem a víckát nebylo zopakováno. Nebyl podniknut žádný pokud o revizi loupeživé privatizace, což tedy znemaná schválení grandiózního rozkradení národního jmění. A už vůbec nikdy si naše moc nekladla otázku, odkud vzali nedávní sovětští poddaní miliardy rublů a miliony dolarů. Ze známosti a za úplatky vydávaly stále stejné úřady štědrá vývozní povolení, na která se to, co bylo v zemi za zastaralé rublové ceny skoupeno, bez překážek po celých vlacích vyváželo za hranice a tam to vynášelo valutové miliony. Právě v tomhle procesu se mnozí včerejší komunističtí partokrati svižně proměnili v podloudné obchodníky a soukromé majitele. Dříve disponovali státním majetkem v určitých mezích, teď neomezeně.)
Jistě jsme museli ukázat záda komunistickému Babylonu! Jenže jít se dalo různě a nám vybrali cestu nejhorší, zvrácenou, samu o sobě zlostnou. A najednou jsem vyslechl přesvědčivou argumentaci, podpořenou i osobními svědectvími lidí, kteří o tuhle kuchyni zavadili blíže: všechno, co bylo učiněno jakožto "tržní reformy", není v žádném případě důsledkem neuváženosti, nýbrž dobře promyšleného systému obohacování jednotlivců. Závratný pád rublu (tak dlouhé znehodnocování nepoznala žádná země), aby bylo možné skupovat ruský majetek za minimum dolarů a úřady nemusely vyplácet vkladatele, potlačení domácího zemědělství, aby si někdo mastil kapsu na dovozu potravin, brzdění tvorby potřebných zákonů, aby za podmínek nezákonnosti lehčeji probíhalo rozkrádání, úžasná rychlost privatizace, aby se co nejrychleji utvořil sbor podporovatelů nové moci, zrušení lihového monopolu, které má neblahý dopad na státní pokladnu a zdraví národa, vytvoření atmosféry otupující lhostejnosti mas k tomu, co se děje. A tak celé to rozkradení proběhlo ve tmě, aniž by si lidé dosud stačili uvědomit, jak nenapravitelné jsou tyhle chyby pro všechny obyvatele země. Drancování nesmírného rozsahu (stovky miliard dolarů unikly za hranice) lid zřetelně neviděl, nemohl znát žádné podrobnosti a čísla nebo se nad nimi zamyslet - proč národní produkce ve lhostejných rukou poklesla o polovinu (za války s Hitlerem jen o čtvrtinu), že od roku 1990 nebyl v Rusku vybudován ani jeden velký průmyslový podnik. Lidé, kteří se věnovali všednímu a každodennímu běhu nynějšího obtížného života, nepocítili nezvratnost zlotřilostí, které se na jejich zemi páchaly.
Jakmile se však ozvaly jednotlivé ostýchavé hlasy s návrhy na revizi, ti pohádkově zbohatlí novomagnáti a špínochmatáci (vlastně ani ne oni, nýbrž jim pokojně posluhující pisalkové v novinách) lidu sborově a ultimativně oznámili: revize privatizace? To bude občanská válka! Oloupení neprocitnuvšího lidu proběhlo hladce a bez občanské války, zato obnovení spravedlnosti vyvolá krvavý konflikt! Co jsme si rozebrali, to nevrátíme!! Tohle prohlásil "mladý ruský kapitál". Byl v zásadě vytvořen závratnou a nevysvětlitelnou státní operací - umělou tvorbou komerčních bank a jejich falešným "úvěrováním" za pádivé inflace, načež si stát začal od tychž bank vypůjčovat nedávno ještě svoje peníze a to za vysoké úroky, takže sám dál chudl a chudl. Dobrovolná státní sebevražda. Navíc v prospěch komerčních bank padlo rozhodnutí převádět všechny platy jenom jejich prostřednictvím a banky jejich výplatu odkládaly a odkládaly, otáčely peníze a vydělávaly úroky. Je něco divného na tom, že se státní pokladna po všem tomhle drancování vyprázdnila a na léta ztratila schopnost vyplácet mzdy a důchody? Trpělivý lid hladověl a děti chřadly pro větší slávu "mladého ruského kapitálu". Od nejvyšších vládců zazněly na adresu ruského lidu pochvaly, že "nezklamal důvěru", že nedošlo k sociálnímu výbuchu.
Alexandr Solženicyn
