Belgičan Jean-François Thiriart se narodil roku 1922 v Bruselu. Do podvědomí veřejnosti se nezapsal pouze jako úspěšný a přední prodejce optometrických potřeb, ale jeho přínos se nachází zejména na poli politicko-teoretickém. Jean Thiriart byl jedním z hlavních představitelů a aktivistů proevropského osvobozeneckého hnutí od počátku šedesátých let minulého století. Dokázal se odpoutat od všech klišé, mrtvých ideologií a jako jeden z mála dokázal překonat ideologickou izolaci strnulých poválečných evropských aktivistů a politických militantů.
Jeho politicky aktivismus, který se vyznačoval militantností a ochotou ke rvačce, započal již na střední škole, kde se přihlásil do Mladé socialistické gardy, což byla vyhraněná levicová organizace. Jak však Evropou prostupovali veliké politické změny, přinášející nové ideje, které slučovaly do té doby vzájemně neslučitelné, tak i u něj přišel „ideologický kotrmelec“ a ve svých sedmnácti letech vstupuje roku 1939 do Národní legie. Po anexi Belgie nacistickým Německem se taktéž stává členem organizace Společnost přátel německé říše. Po paktu Molotov-Ribbentrop zažívá Thiriart podle svých slov nejvíce vzrušující období svého života a s nadšením mladého revolucionáře pakt přijímá, protože národní socialismus pro něj nebyl nepřítelem komunismu, ale nýbrž jeho konkurent. Mladý Thiriart s nadšením očekával možný vznik veliké mocnosti, jež by z tohoto spojení mohla vzejít. Již v té době se u něj zřejmě začaly ucelovat, pod dojmem tohoto spojení, jeho pozdější geopolitické teorie, které se staly základním stavebním kamenem jeho poválečné teorie.
Po pádu Třetí říše a konci druhé světové války končí toto „vzrušující“ období pro Thiriarta tříletým trestem vězení za kolaboraci. Po propuštění zakládá v několika zemích řetězec optometrických prodejen. Jeho postavení v oboru bylo na takové úrovni, že byl nakonec zvolen předsedou evropské optometrické federace. Při svých pracovních cestách po Evropě dokázal získat množství zajímavých a důležitých kontaktů. Politika pro Thiriarta byla po válce až do počátku šedesátých let statusem quo. Až když Belgie poskytla Kongu nezavilost Thiriart vystoupil z aktivistického zapomnění. Postavil se na stranu belgických osadníků v Kongu, kteří se ocitli svou vládou v Bruselu zrazeni, podobně jako předtím francouzští osadníci v Alžírsku. V Thiriatovi opět ožívá jeho militantní povaha a pokouší se vyprovokovat vznik hnutí, které by donutilo Brusel žádat nazpět svou kolonii. Také začal se svými stoupenci podporovat francouzskou Organizaci tajné armády, která tou dobou sváděla tuhé boje s alžírskými povstalci i gaullistickým režimem v Paříži. Když se všechny aktivity těchto hnutí staly marnými a nereálnými, přišel Thiriart s myšlenkou přesvědčit vůdce Organizace tajné armády, aby za svou vzali myšlenku sjednocené Evropy a vzdali se malicherných národních požadavků a znovuzískání kolonií. Thiriart tak na začátku šedesátých let oprášil to, o co se během druhé světové války pokoušeli přední kádry evropských dobrovolníků z řad Waffen SS. „Bylo to těžké,“ vzpomínal Thiriart, „většina z nich vězela hluboko v zajetí svých starých nacionalistických představ.“ Malé národní nacionalismy měly podle Thiriarta neschopnost vyvinout účinnou politickou a vojenskou iniciativu, která by dokázala vzdorovat americkému a sovětskému tlaku, který po válce na Evropu dolehl.
Thiriart se tedy po alžírské válce rozhodl vytvořit politickou organizaci nazvanou Mladá Evropa (Jeune Europe), která měla působit po celém kontinentu. Thiriart politickou činnost Mladé Evropy zahájil vydáním „Manifestu k evropským národům“, který zcela výstižně začínal heslem: „Ani Moskva, ani Washinghton“. Nová Thiariartova Evropa měla být třetí mocenskou pozicí mezí Západem a Východem, tedy pozicí mezi kapitalismem a komunismem. Evropa se měla stát Impériem, sjednocenou evropskou domovinou s vlastním nukleárním vojenským potenciálem. Domovinou, ve které „užvaněný“ a zkorumpovaný parlamentní systém nahradí dynamická vláda elit, která umožní svobodné podnikání jedině tehdy, pokud bude „občanské, disciplinované a kontrolované lidem“. Mladá Evropa postupně získala pobočky ve třinácti zemích Evropy a brzy začala vyvíjet agitační úsilí. Thiriartův projev ze šedesátých let jasně vytyčil cíle jejího boje: „USA i sovětské Rusko tolerují jen zárodečnou a slabou Evropu. My chceme Evropu autentickou a silnou! … Voláme lidi ochotné zemřít pro Evropu… Evropu krásných myšlenek, Evropa salonů se zrodí z Evropy střelných zbraní, z Evropy silné vůle… Čtvrtá říše bude Evropa, bude to říše národů od Brestu po Bukurešť… Jsme pro Evropu, pro její poslední příležitost!“
Roku 1964 vydává Thiriart asi svůj nejdůležitější politický traktát Evropa - říše čtyř set milionů lidí. Zde bez okolků označuje „tlachy o demokracii“ pouze za kulisu plutokratů. Američané jsou zde označováni za „mladé arogantní barbary“ a „padělatele kultury“, kteří si z Evropy udělali kolonii svých zájmů. Zatímco si Spojené státy a Sovětský svaz předstírají své nepřátelství, ve skutečnosti si vzájemně poskytují výmluvy, na jejichž základě mohou Evropu udržet rozdělenou a podmaněnou. Thiriart se ve svém politickém manifestu dovolává „monopolu tvůrčích sil“ Evropy a jejího jedinečného kulturního rozmachu. Thiriart taktéž varuje před nostalgií a lpěním na předválečných ideologiích. Požadoval přizpůsobení se mladých aktivistů politické i společenské realitě poválečných let - národní socialismus, tak označuje za „zastaralý“ a ty, kteří se producírují s hákovými kříži na rukávech, výsměšně označil za „staromilce“ a „komické panáky“. Mladá Evropa měla být tedy mimo běžné politické spektrum, jak naznačil sám Thiriart: „My se pokládáme za předvoj středu, za centrální avantgardu. Lineární dělení politického světa, rozpínající se od krajní levice po krajní pravici, je absolutně zastaralé.“
Mladá Evropa tak začala hlásat novou politickou filosofii - evropský komunitarismus, který měl překonat tradiční pravolevé dělení. Thiriart tak v mnoha směrech rozvinul novou a „nekonvenční“ geopolitickou strategii: „Mezi národy existuje jediný dorozumívací jazyk - a tím je síla… Moc tkví především ve velikosti, rozměrech.“ Silou a mocí tedy nastínil jedny z hlavních prvků, které budou základem nového Impéria. Jen dostatečná síla a velikost, může dle Thiriarta, zajistit Evropě vlastní politiku a strategické postavení ve světě. Pod myšlenkami těchto teorií začal být Thiriart přitahován geopolitikou Sovětského svazu, který považoval za menší zlo nežli Spojené státy, dokonce v Sovětském svazu viděl reálného spojence Evropy. „Od roku 1935,“ uvádí, „je Moskva dozajista víc ruská než komunistická.“ Thiriart tak věřil, že: „sebezáchovný instinkt převáží ideologii a nastane den, kdy Rusko bude potřebovat Evropu, aby mu pomohla zadržet žlutou povodeň.“ To všechno mu přišlo zcela reálným ve světle čínsko-sovětské roztržky: „Evropa obnoví bismarckovskou politiku těsných vztahů mezí Berlínem a Petrohradem,“ prorokoval a dodal: „Až se tak stane, rasové hranice Evropy se budou krýt s jejími hranicemi geopolitickými.“ Thiriartův geopolitický blok, o němž snil, měl být ohromným etnickým územím bílých Evropanů rozpínajícím se od Brestu až po Vladivostok: „Sovětský svaz je nedílnou součástí našeho teritoriálního konceptu. Je to euroasijská Evropa, Velká Evropa, nový Řím…“ Nová Evropa měla být vybudována jako jednotný stát - ten byl prezentován, jako evropský a elitářsky socialistický. Thiriart opustil od tradičního nacionalismu, jeho nacionalismus byl založen na čistě geopolitické koncepci a rozvahách - jediné národy, které mají šanci na přežití jsou národy kontinentálního typu, podobně jako Spojené státy, budoucnost tedy měla stát na dědictví Říma. Národní státy, tak pro Thiriarta pozbyly do budoucna smyslu, jeho cesta vedla přes centralizaci k jednotnému komunitaristickému státu, ve kterém mají jeho obyvatelé jednotné občanství. Tím byla opatřena jeho idea evropského nacionalismu. Ale než dojde k realizaci této vize, bude muset Sovětský svaz opustit od svých imperialistických praktik a přestat ovládat východní Evropu. Proto Thiriart vybízel evropské revolucionáře, aby využívali vnitřních rozporů v komunistickém světě, to znamenalo, aby rozdílně přistupovali k jednotlivým formám komunismu.
Zdroje: Martin A. Lee - Bestie se probouzí; Pierre Milza - Evropa v černých košilích; Edouard Rix - Jean Thiriart: Machiavelli jednotné Evropy
