Osud je vnitřní jiskra vzněcující duši národa (nebo výjimečně jednotlivce), tzn. promítnutí sebe sama do budoucnosti, zároveň však i neviditelný pakt s vyššími silami a boj proti náhodě.
Osud se otevírá jen dlouhověkým národům a tvůrčím osobnostem. Je to římské fatum a řecká moira. Je to ona netušená, avšak reálná síla, jíž podléhají dokonce bohové. Temné světlo, díky kterému Odysseus opět našel Ithaku a Penelopu, Agamemnon pokořil Tróju, Romulus založil Řím a Karel Martel porazil Abd-al-Ramana u Poitiers. Oheň osudu zažehli Buddha, Konfucius, Kristus, Mohamed a mnozí jiní.
Tajuplnost osudu spočívá v tom, že je zároveň povahy biologické i spirituální, že ve stejném svazku sil sjednocuje náhodu i vůli k moci. Avšak osud není jen náhoda, nýbrž zčásti i hnutí vůle. Ve skutečnosti nikdy nejde jen o to jednoduše „být“, je také třeba se „vyvíjet“. Podle jedné již citované formulace Roberta Steuckerse, která má zásadní význam není identita bez kontinuity logická. Je třeba ji chtít a probudit. Jinými slovy: v evropské tradici není osud pasivně trpěn, ale je aktivně spoluutvářen. Je to odpověď na výzvu, kladná odpověď na předurčení, na žádost božského. Je to však také druh posedlosti, neboť jak říká Shakespeare: „Kdo má osud, je posedlý.“ Lze dodat: ten, kdo má osud, odpovídá niterným silám, jimiž je prodchnut, aby ho přiměly k činu. Národ, který již nemá vědomí osudu je zasvěcen zániku.
Ukázka z publikace Proč bojujeme, která vyšla v edici Tradice budoucnosti r. 2009
