„Z Bombacciho vousů, budeme tkát hadry, kterými budeme čistit boty Benita Mussoliniho…“, zpívaly v refrénu své písně na začátku dvacátých let fašistické úderky. O dvacet pět let později, 25. dubna 1945, komunistický ex-poslanec, bývalý přítel Lenina a důležitý člen kominterny - Nicola Bombacci - doprovázel Mussoliniho na útěku směrem na Dongo, spolu s dalšími vysoce postavenými fašisty. Když na konci svého útěku padal k zemi, vykřikl: „Ať žije socialismus! Ať žije Mussolini!“ Tak skončil jeden velmi neobvyklý život.
Nicola Bombacci se narodil v provincii Forli (1) roku 1879 do rodiny věřících katolíků. Z počátku byl knězem vychovávaný v semináři, později studentem, který se stal učitelem. V rámci své profese se setkává s dalším učitelem a socialistou, jakým je i on sám, Benitem Mussolinim. Vskutku, Bombacci se také jako on připojuje k Italské socialistické straně (dále jen ISS), hnán svým protiklerikálním přesvědčením a antimilitarismem. Roku 1909 skončil s učitelstvím, aby se stal profesionálním revolucionářem. Ve stejné době se stával více a více důležitějším v radikálním křídle ISS, kam spolu s Mussolinim patřil. Během první světové války byl Bombacci kvůli svému pacifismu vezněn. Po válce mu Gramsci (2) a Borgida (3) pomohou zorganizovat revoluční křídlo ISS, frakci podporující revoluci po vzoru Ruska. O nějaký čas později začal spolupracovat s Kominternou a odjel do SSSR, kde navázal přátelství s Litvinovem, Zinověvem a Leninem.
Bombacci se však brzy rozhádal se zbytkem ISS kvůli svému odmítnutí politicky odsoudit Mussoliniho a jeho pochopení pro obsazení Fiume (4). Bombacci rozvíjel teorie o spojení fašistické a komunistické revoluce a požadoval po fašistické vládě spojenectví se SSSR (5). Po té, co se jej snažili neúspěšně členové ISS vytlačit na okraj strany a jeho názory margializovat, jej raději ze strany v roce 1927 vyloučili.
Vyloučení ze strany vyústilo na nějakou dobu v jeho stažení z politického života Itálie, během kterého se vrhnul na kariéru filmové produkce. Nicméně i během této doby si Bombacci udržoval styky se sovětským velvyslanectvím stejně jako s revolucionáři, kteří se nacházeli na „levé“ straně fašistického hnutí. Dokonce v některých obdobích třicátých let působil do určité míry, jako tajný diplomat mezi italskou a sovětskou vládou.
V roce 1936 se Bombacci vrátil do italského politického života, spolu s dalšími radikály, vydáváním svých novin Pravda, ve kterých obhajoval svou tezi proletářské Itálie bojující proti globálnímu kapitalismu zahraničních mocností. V novinách si také čtenáři mohli přečíst kritiku fašistického režimu v Itálii, kterou Mussolini z respektu k Bombaccimu trpěl, ale také volání po politickém spojení Říma - Berlína - Moskvy.
Oficiálně se Bombacci na „stranu“ fašismu přidal v roce 1943 po svržení Mussoliniho a jeho návratu na scénu s pomocí a podporou Německa. Velmi rychle se stal hlavním ideologem Republiky Saló a fašismu, což vyvrcholilo jeho státním zákonem o socializaci ve Veronském manifestu. Jako pravá ruka doprovodil Mussoliniho na útěku před postupujícími spojeneckými vojsky. Útěku, při kterém společně zemřeli.
Autorem článku je Christian Bouchet
Poznámky redakce:
1) Přesněji se narodil 23. října 1879 v Civitella di Romagna, velice blízko od rodného města Duceho, Predappia.
2) Antonio Gramsci - jedna z nejvýraznějších osobností marxistického myšlení. Antonio Gramsci byl první z marxistů, kdo pochopil, že stát není omezen jen na politický aparát. Byl první, kdo konstatoval, že politický aparát funguje souběžně s takzvaným občanským aparátem. Jinými slovy, každý politický aparát je posilován občanskou shodu názorů, psychologickou podporou mas. Gramsci pochopil, proč marxisté nemohli převzít moc v buržoazních demokraciích – neměli kulturní moc.
3) Amadeo Bordiga - přední italský marxista. Zakladatel komunistické strany Itálie, po druhé světové válce přední postava mezinárodního komunistického hnutí.
4) Město Fiume (dnes chorvatská Rijeka,
dříve patřící Itálii) připadlo na základě poválečných dohod Jugoslávii a
proto s 2000 nacionalistickými dobrovolníky válečný veterán a
nacionalista Gabriele d'Annunzio vytáhl na město, vyhnal "okupační"
síly, Itálie však s tímto "soukromým" tažením nechtěla mít nic
společného a proto vyhlásila blokádu města. D'Annunzio zareagoval
vyhlášením nezávislé republiky Fiume, jejíž ústava později byla vzorem
ústavě fašistické Itálie. Sám se stal hlavou státu (byl autorem titulu
"duce", tj. "vůdce", který později převzal Mussolini). Vyhlášení
Rapallské smlouvy v roce 1920 Annunzio zpočátku ignoroval, později v
jejím důsledku vyhlásil Itálii válku. Po bombardování města italským
námořnictvem se ale vzdal.
5) Nicolu Bombaccimu se od komunistů taktéž dostalo odsouzení za své odmítání internacionalismu. Bombacciho národní myšlení se vyskytovalo v rovině „kdo má na zřeteli blaho všech národů, nemusí přestat milovat svůj národ“. Jeho proletářský nacionalismus se dá tedy možná označit za nikdy vymezený „národní komunismus“.
