Imigrace (jejímž původcem je globalizace a nenasytnost kapitalistických vlastníků, kterým cestu připravila buržoazní marxistická třída a židovští intelektuálové) je jedním z nejvíce diskutovaných témat v evropských identitárních kruzích. Její důvody a následky byly podrobeny mnohému zkoumání, reflexi a vášnivým diskusím. Imigrace a její „účastníci“ se v některých státech stali problémem velkého měřítka (zejména na jihu Evropy), čehož využívají nátlakové lidsko-právní a další organizace, které se snaží obhajovat multikulturní svět, který je jejím důsledkem. Tím dělají neocenitelnou službu globalistické lobby, zaměstnavatelům a jejím zájmům. Ale jak řešit neevropskou imigraci na evropské půdě? To je téma v identitních kruzích v našich končinách poměrně neprozkoumané.
V současnosti se v evropských identitních kruzích více méně objevují pouze dvě alternativy, které by mohly být řešením imigrace. Jsou jimi dvě teorie - komunitarismus a reconquista. Autorem první teorie je francouzský myslitel Alain de Benoist, který je hlavní představitel „Nové pravice“ a francouzského think tanku GRECE. V Evropskou reconquistu věří další Francouz a bývalý člen GRECE, Guillaume Faye. Oba dva tyto názory se dostaly do ostrého ideologického kontrastu, pojďme si tedy proto tyto dvě teorie představit.
KOMUNITARISMUS
Alain de Benoist se drží tradičního schéma v kritice imigrace - považuje ji za negativní fenomén, který má za následek mnoho sociologicky patologických jevů, jímž je podle něj ohrožena identita populace, která přistěhovalce přijímá. Přistěhovalcům však hlavní vinu nedává, tu svaluje na ty, kteří imigraci dovolili - liberální systém západu. Identita je pro Benoista nedotknutelnou esencí, jejíž různorodost je pro něj základem vnímání světa, odtud jeho výrok: „Za heterogenní svět homogenních národů.” Alain de Benoist tedy podle toho definoval svůj „etnopluralismus - věc národů“, k čemuž píše: „Nová pravice hájí věc národů, protože právo na odlišnost je podle ní princip platný jen tehdy, platí-li pro každého: člověk má právo bránit svou odlišnost, je-li také současně schopen bránit odlišnost jiných, to znamená, že právo na odlišnost nelze instrumentalizovat tak, aby vylučovalo jiné odlišnosti. Nová pravice rovněž brání etnika, jazyky a regionální kultury ohrožené zánikem i původní domorodá náboženství. Podporuje národy v boji proti západnímu imperialismu.“
Benoist se tedy staví proti imigraci a požaduje spolupráci se zeměmi třetího světa, ve kterých je ještě živý tradiční způsob života, aby se společně překonalo globalizačních problému, které vedou k emigraci do Evropy. Zároveň však nevěří v odchod obyvatel třetího světa, usazených ve Francii (potažmo v Evropě) zpět „domů“ a kritizuje současné asimilační snažení „nově příchozích“: „…centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc, než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět. Počet přistěhovalců, kulturní vzdálenost, která je namnoze dělí od hostitelské populace a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační tyglíky (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.), činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.“
Benoist tedy navrhuje spojení etnopluralismu s komunitarismem a zastavení imigrace. Komunitární typ uspořádání pro Benoista znamená, že uvnitř jednoho státu spolu vedle sebe žijí různá etnická společenství za předpokladu jejich „separace“, kterou by se dosáhlo zachování jejich identity, kultury a životního řádu. Jeho komunitární vize zní: „Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství žijících dnes ve Francii (a jinde v západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné. Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství od státní příslušnosti.“
Tento postoj tedy zavrhuje současnou masovou imigraci do Evropy. Komunitarismus zavrhuje asimilaci cizinců do původní kultury s jejíž identitou se jednotlivci nikdy přirozeně nesžijí a budou jejím pouhým hologramem, ale těžko skutečným nositelem. Jde tedy o to neintegrovat cizince do naší společnosti s našimi hodnotami, ale o jejich vlastní asimilaci v rámci kumunitaristického základu postaveném na jejich vlastních hodnotách. Podle Benoista silné uvědomění své vlastní identity nevede k sociálně patologickým jevům. Z toho důvodu zavrhuje Benoist teorii „střetu civilizací“, která sice probíhá, ale není přirozená, nýbrž uměle řízená systémovou integrací cizinců do kosmopolitního světa.
RECONQUISTA
Reconquista je pro Evropany historickým pojmem označujícím událost znovudobytí území Pyrenejského poloostrova, který v 8. stol. ovládli muslimští Arabové, Španěly a Portugalci. Reconquista je tedy pojmem odporem a znovudobytím. A právě Guillaume Faye je jedním z předních zastánců této „Evropské reconquisty“. Reconquista je podle něj legitimní obranou, reakcí na situaci a nelítostným aktem, kdy nepřítel stojí „přede dveřmi“. Faye volá po připravování naší mysli a psychiky na tuto situaci - reconquista se musí organizovat.
Faye imigraci z části připisuje liberálnímu systému, který v plné síle v Evropě nastoupil v 60. letech 20. století. Přímo píše: „Kolaboranti podněcující tuto invazi vytvořili ve Francii a celé Evropě systém výhod ve prospěch nájezdníků, na něhož základě je původní bílé obyvatelstvo povinno platit. Tudíž ilegální přistěhovalci jsou nejenom pouze zřídka repatriováni, pokud jsou chyceni, k tomu navíc dostávají štědré příspěvky státní sociální podpory od protibělošských sil ve vedení toho kterého státu. Ve stejné době ‘antirasisté‘ zavedli balík zákonů, jež chrání imigranty před běžnými sociálními omezeními a to i navzdory faktu, že jsou zhusta zodpovědní za probíhající explozi kriminality (více než tisíciprocentní nárůst v posledních padesáti letech).“ Avšak větší část viny na vrub dává samotným imigrantů, v první řadě islámu. Tím přímo podporuje teorii „střetu civilizací“ - islám má podle něj velkou historickou paměť, která má jasný cíl „kolonizovat“ svým náboženství Evropu: „Kromě masové barevné invaze je na vzestupu i islám. Se svou jednostranně zaměřenou vytrvalostí, totalitární a agresivní náboženskou ideologií, usiluje o dobytí Evropy.“
Faye jasně rozvíjí svojí vizi „katastrofy“, kterou otevřeně předjímá občanskou rasovou válku na území Evropy: „Rasová válka je nyní předvídatelná ve vícero evropských zemích, podzemní válka, jež se stane mnohem destruktivnější, než ‚terorismus‘. Bílá populace je odsouvána, je proti nám páchána svého druhu genocida se souhlasem či zdrženlivostí vládnoucích tříd, médií a politiků, tato ideologie, jež kolaborantské elity vyznávají, je naplněna patologickou nenávistí k vlastním lidem a morbidní vášní pro míchání genetických informací. Utopický plán státu na ‘republikánskou integraci‘ však přesto padl, neboť počítal, že mírové soužití cizinců a domácího obyvatelstva, barevných a bílých na jednom území, je možné. Naši vládci nečetli Aristotela, který učil, že žádné město nemá možnost být demokratickým a spořádaným, pokud není etnicky homogenním... Evropská společnost dnes upadá do nezvladatelného etnického chaosu.“
Pro příhodný okamžik reconquisty musí podle Fayeho nastat „vážný případ“ dějinného okamžiku (rasová válka), pak bude reconquista možným osvobozením. Odchod cizinců z Evropy proběhne tedy, podle Fayeho, jen v revoluční a krizové situaci: „Jinými slovy nemyslitelné se opět stává myslitelným, neuskutečnitelné uskutečnitelným. A to z jednoduchého důvodu, že nastane vážný případ, který všechny danosti a hodnotová měřítka postaví na hlavu.“ Reconquista se podle něj musí udržovat jako nejvyšší princip evropského odboje. Fayemu tedy jasná a praktická vize evropské reconquisty schází, ale dodává, že naše veškeré myšlení ohledně této věci je poměřováno pouze možnostmi zítřka a dnešní realitou, která se nám zdá „koncem dějin“. Běh dějin však podle něj může být změněn a přesměrován tzv. volním idealismem pozitivně ovlivněným krizovou situací, především válkou. Hlavním cílem, je dle něj tedy vytrvale udržovat reconquistu před očima a myslí jako ideu a vůdčí cíl.
KTEROU ALTERNATIVU ZVOLIT?
Kominitarismus se jeví reálně aplikovatelnou politikou, pokud by Evropa našla v tuto chvíli „vůli k moci“. Ale není moc diplomatickou cestou? Neznamená však úplné vytunelování pojmu národ? Nemůžou jednou „ghetta“, jejichž integrita je postavena pouze na společenské smlouvě, přerůst jednou Evropě opět přes hlavu? Komunitarismus se tedy může mnohým zdát jenom jako dočasným jevem před samotným řešením problému imigrace. Každopádně komunitarismus by se dal nazvat reálnou politikou, která by mohla určité problémy řešit, ale stěží se dá předpokládat, že ve státech tolik postižených imigrací, jako je Francie a Německo, by přinesla skutečnou kontinuitu. Alain de Benoist může taktéž dostat za pravdu v tom, že imigranti neemigrují kvůli rozšiřování politického vlivu pro sebe a své etnikum, ale protože byli dostiženi a vyvezeni globálními problémy a sociálním útlakem ve své vlastní zemi, to však neomlouvá jejich mnohdy kriminální chování, které pochází z odlišnosti od všeobecně akceptovaného řádu hostitelské země. Právě nejvíce emigrantů v Evropě pochází ze zemí, které se dostaly pod vliv západu a ekonomicky mu nestačí. Evropa a únik do ní je pro imigranty tedy otázkou přežití. A nutno dodat, že politická situace liberálního systému, jim život v Evropě velice ulehčuje, zatímco původní obyvatelé Evropy jsou dále a dále tlačeni ke zdi.
Reconquista se musí jevit evropským identitářům jako otázkou srdce. Fayem je proto taktéž prezentována jako skutečné evropské osvobození. Faye je však hnán svou místy až fanatickou islamofóbií, která mu zabraňuje rozpoznávat jednotlivé arabské státy a jejich politiku. Zapomíná, že nejvíce imigrantů z Třetího světa pochází ze států, které jsou součástí vlivu západu a jeho liberalizovaného pohledu na svět. Skutečné problémy vyvolávající imigraci jsou pro něj druhotné. Je to pro něj přirozený eskalující „střet civilizací“, který jej vehnal, až do polohy, kdy souhlasí s některými názory státu Izrael. Ale otázka zní: může si Evropa dovolit další světový konflikt, který se opět uskuteční na jejím území a který si vyžádá nejvíce obětí právě z řad Evropanů? Ale v jednom má Faye pravdu, jedině zlomová situace, jejíž krizovost bude znamenat „vážný případ“, může změnit diametrálně chod dějin. Proto předjímat nějaké rozsáhlé řešení imigrace a imigrantů v Evropě je zbytečné. Uvidíme, co všechno budoucnost, ovlivněná krizovou situací, přinese a co budou její reálné prostředky a možnosti k řešení.
Zdroj: Alain de Benoist - Manifest Nové pravice; Guillaume Faye - Proč bojujeme
