Dějinné krize utvářejí dějinné potřeby. Evropa je v krizi a ohrožena, lépe řečeno je v boji, který ji nikdo veřejně nevyhlásil a proto sama ani nebojuje. My Evropané a naše životy jsou ohroženy. Naše národní identity, vycházející z naši příbuzné etnicity, jsou ohroženy. Nejzákladnější dějinnou potřebou dneška je tedy "evropský nacionalismus", vycházející ze základního faktu, že: „bez zachování Evropy nebude žádných identit evropských národu".
V první řadě jsme tedy Evropané (tento výraz se vztahuje k etnicitě, ne k pasům jednotlivých zemí, Evropanem se člověk osudově rodí, žádný politický institut ho z něj neudělá) a až poté Čechy, Francouzi, atd. První podmiňuje druhé, národy musí být v tomto výrazu stejně homogenní jako definice evropanství. V současnosti se tedy jednou z hlavních bojových linií našeho boje stává Evropa. Malé státní nacionalismy nedorostly našeho věku. V globalizovaném světě se musí Evropa, chce-li skutečně přežit a vrátit svým národům jejich smysl, obrátit k teorii velkoprostorů. Evropa se musí stát jednotnou frontou ve styku s globalizovaným světem.
Nejde o to řešit minulé křivdy, nespravedlnosti a vyvolávat šovinismus. Hoří celý dům, v němž jsme všichni sousedy. Je potřeba hasit společně, protože Evropa je pro nás všechny, etnické Evropany, společným domovem. Tedy nesmíme štěpit, ale naopak spojovat. Musí vzniknout společná fronta před nepřáteli Evropy. Stejně jako se z rodin tvořily kmeny a z kmenů národy, tak stejně musí z národů vzniknout skutečný identitní a politický pojem Evropa. To je jejím osudem. Důležité je vsak neopustit ony rodové a národní svazky. Evropa musí být založena na principu živého organismu.
Jednotná fronta evropských národů se v boji proti nepříteli musí sjednotit na základních ideových a jasně vymezených principech, které jsou podle nás pro Evropu a její dějinný úkol tyto:
1) Evropa, jako autarkní geopolitický velkoprostor. Nejvýhodnějším a nejvíce osvobozujícím velkoprostorem je pro Evropu idea "Eurosibiře"- prostor, nad nímž slunce nezapadá a na němž bude rozvinutá nová identitní politika, zajištující dostatečnou demografii Evropanů s ohledem na vyváženou ekologickou politiku. To vše bude protikladem multikulturnímu světu Západu. To nám zachová vlastní identitní, politickou, kulturní a surovinovou kontinuitu.
2) Jasný identitní pojem Evropy, ve kterém už hranice moderních států nebudou hrát takovou roli. Východiskem musí být evropská identitní autonomní společenství, u kterých už není rozhodující, k jakému státnímu útvaru naleží, ale to, že mají mít možnost vlastní samosprávy. Evropa se proto musí odhodlat k federalizaci svých národních států, tím se musí jednou provždy vyřešit problémy evropských národnostních menšin, které se dějinným osudem staly součástí pro ně cizích států nebo jsou jinak potlačovány. Tato federalizace a decentralizace politické moci u národních států lépe povede k federalizaci samotné Evropy. To v praxi znamená boj proti vnitřní integritě současné Evropské unie a jejímu ekonomického diktátu.
3) Odmítnutí pravice i levice a vytvoření vlastního ekonomického, hospodářského a politického zřízení, které se nevydá ve stopách liberálního Západu. Ani kapitalismus ani komunismus, ale plné podřízení ekonomiky národnímu zajmu. Evropa musí najít svoji vlastní třetí cestu mezi liberálními východisky dnešního světa. Dále je to odmítnutí parlamentní demokracie a ustanovení skutečně svobodného národního a lidového státu na principech organické demokracie, která nebude popírat skutečné autority konající v zájmu národa. V Evropanech musí byt znovu objevena vůle k moci. Vůle k moci musí být motorem nové politiky. Důležité je si uvědomit, že nebojujeme za ideály, ale za Evropu. Ideál či světonázor jsou stejně jako následná politika pouze prostředkem. Nebojujeme tak primárně za ideje, strany a jejich malicherné politické ambice. Ale za změnu historie, jejíž kormidlo nás v současném okamžiku směřuje na útes v moři, jen pak bude skutečné Evropy.
4) Solidarita. To znamená odmítnutí kapitalismu a jeho materialismu (díky němuž se peníze staly více než život) v němž se jedinci stávají otroky jiných, bez šance to změnit (v případě nepřistoupení na zločinně praktiky liberální doby). Proto musí vzniknout nový a sociálně revoluční systém, který se vyvaruje liberálnímu pohledu na člověka a integruje jej do svého identitního společenství. Solidarita mezi Evropany k tomu bude základem.
5) Evropa musí opět ukotvit své přirozené principy a hodnoty života, které budou základem a referenčním bodem soužití jejího společenství. V těchto hodnotách musí být přítomný prvek vůle k moci a priorita dějinného úkolu (obsahující myšlenku nadčasovosti), od kterého se odvíjí svoboda a vykonávání politické moci. V Evropě musí být zajištěn všeobecný rozvoj, ale evropský člověk musí zůstat člověkem. Duchovní obroda a činy v boji za svobodu budou základem pro Nového člověka, aristokrata příštích věků. To oni budou těmi, kteří své národy povedou do boje.
6) Nebojujeme tedy primárně za sebe, ale za naše dědictví a budoucnost nových generací. Bojujeme v etnocentrickém smyslu, jenž bude základem Evropy, ve které bude prioritou člověk a jeho duchovní růst. Nebojujeme tedy pouze proti něčemu, ale naopak hlavně bojujeme za „Novou Evropu“ a „Nového člověka“. Bojujeme za vitalitu, která dokáže svým maximalizovaným chováním určovat chod vlastních dějin.
Evropa a její velkoprostor, námi obývaný, je tedy prostředkem pro zachování našich národů a identit. K tomu je prioritně potřeba vůle k moci a jejímu vykonávání. Ta musí být probuzena, aby mohlo být organizováno skutečné a na všech místech našeho kontinentu fungující hnutí evropského odporu, jehož cílem je svobodná Evropa. Jen tato vůle k moci dokáže uvést ideje do praxe. Dějiny jsou nevyzpytatelný jev, co není dnes možné, se zítra může stát skutečností. Souhrn historického děje a jeho vlivu nám může k dějinnému revolučnímu pohybu více než jen pomoci. Proto nemá smysl zapouštět reálný fatalismus věci, Evropa a její duch, jejž chceme naplnit, musí zůstat ve víře. Než tato skutečnost dějinného okamžiku přijde, je třeba setrvávat na svých pozicích a jednat podle svého ryzího svědomí v rámci výše uvedených hodnot boje a budovat alternativu, která se stane de facto „státem ve státě“. Je třeba rozvíjet nové aktivistické projekty všeho směru a zaměření a jimi ideologicky formovat aktivisty a sympatizanty, podle výše uvedených zásad. Boj nesmí přestat, až přijde vhodný okamžik, musíme být připraveni. Nesmí převažovat negativismus, ten je cestou kapitulace a smrti, současný globální chaos se musí stát rozbuškou dějin.
Svou teorii, kterou pro nás nazvěme rozbuškou dějin, promyšleně předložil ve svém díle Zánik Západu Oswald Spengler. V něm nastínil, že každá civilizace má několik cyklů, které odpovídají lidskému životu - narození, dospělost a smrt. A pohled na dějiny mu dává za pravdu - zhroutily se taková kolosy jako Hellas a Řím, které ještě na rozdíl od současného světa stály ve jménu tradice. I ta dnešní Západní civilizace padne, všechny její symptomy tomu napovídají. Konzervativci nám budou tvrdit, že Západ musí být zachráněn, že jej postihla pouze krize. Ale on není v krizi, sám je krizí. Proto musíme být radikální a nezachraňovat tento systém. V Nové Evropě se bude bořit, ale hlavně znovu stavět. A úkolem pro budoucnost bude překonání teorie Oswalda Spenglera - nalezení takové vůle k moci, která to dokáže. Evropanství a vzájemná solidarita, je k tomuto zásadním předpokladem. Zatím se Evropa zmítá v bouři, my musíme bojovat za to, aby se nad ní nikdy neprohrávající slunce opět vyjasnilo.
