Petr Nečas uznává právo Izraele k obraně. Zajisté. Každý národ má právo se v případě nebezpečí bránit. Do jaké míry ovšem toto nebezpečí ohrožuje existenci Izraele? Židovský stát postavený na terorismu a krvi, vykonávající regulérní přehlíženou genocidu na původních Palestincích, se netají svojí agresivní a útočnou politikou, do které se ze všech sil snaží zahrnout i svou špinavou práci vykonávající kolonie jako jsou USA nebo Česká republika.
Vezneme-li v úvahu, že založení samostatného Československého státu bylo z podobných důvodů celosvětově podpořeno, plníme jako vazalský stát svoji úlohu přímo excelentně. Veřejné zakázky, zahrnující například stavby dálnic, jsou mnohdy poskytovány izraelským společnostem, které navíc kvůli předem nastaveným smluvním podmínkám, jež jsou logicky nakloněny firmám, ani nejsou dovedeny do konce, načež stát se pak musí zodpovídat placením miliardových pokut.
Dalším důkazem toho, jak neskutečně dobré vztahy s Izraelem pěstujeme, je fakt, že ministr zahraničí Karel Schwarzenberg přislíbil, v případě Židy (za účelem obrany) vyvolaného válečného konfliktu s Iránem, poskytnutí azylu až milionu židovských uprchlíků. Milé gesto. Ovšem zaplavit ČR až milionem obyvatel, jejichž vláda válečný konflikt podněcuje, se vzhledem k současné populaci našeho národa rovná sebevraždě. O tom, že by ČR poskytla azyl palestinským obyvatelům na území Izraele, kteří se nesmějí vrátit do svých domovů, zřejmě nikdo z našich státníků ani nepomyslel. Dopad by byl v obou případech značně katastrofický.
Kandidatura pana Fishera na prezidenta ČR je třešničkou na dortu důkazů naší úlohy přisluhovačů, která dělá z našeho státu pouze izraelsko-americkou loutku plnící příkazy těchto krvelačných národů, jež se odmítají zastavit ve své nelidské válcující mašinerii v honbě za profity z okupačních misí. Jan Fisher, nebudeme-li se zabývat jeho někdejším členstvím v komunistické straně, se nikterak netají svým židovstvím, u kterého bychom se mohli pozastavit a zapochybovat o skutečných záměrech, které hodlá ve své funkci prosazovat. Například syn prezidentského kandidáta a ředitele dokonce bez jakýchkoliv ostychů dává svoje židovství spjaté s obdivem politiky Izraele na odiv i na sociálních sítích, čímž by se dalo jeho jednání označovat za extremistické. Všichni dnes již velmi dobře vědí, že Izrael jako stát vystupuje rasisticky a s nežidovskými občany je zacházeno jako s občany druhé kategorie. Tyto zákony „jediného demokratického státu“ na blízkém východě by se daly bez nadsázky přirovnat k norimberským zákonům z roku 1935. Které zájmy tedy v nutnosti volby upřednostní člověk, který má blíže k politice národa dávajícího na odiv svoji vlastní nadřazenost? Nevzniká snad riziko, že bychom mohli být zataženi do válečného konfliktu pro zájmy státu, který by za účelem dosažení vlastních cílů neváhal použít jaderné zbraně? Vřelé vztahy se státem hlásajícím nenávist nejsou to, co Česká republika v těchto nelehkých časech potřebuje.
Volejme po suverenitě našeho národa. Nepřijímejme příkazy od států živících se krví.
