Václavské náměstí, Praha. Je skoro půl osmé ráno a slunce již vyšlo. Vrcholí dopravní špička, město je plné aut, ulice plné lidí, kteří spěchají do práce.
Nikdo se neohlíží, na terase Národního muzea stojí devatenáctiletý mladík. Sleduje okolí a bilancuje nad svým životem. Půl osmé. Mladík je rozhodnut, lije na sebe benzín. Zbývá mu ještě několik minut života. Škrtne zapalovačem a ... Hořící tělo dopadne na památník Jana Palacha. Lidé se jej snaží hasit bundami a kabáty. Po chvíli přijíždí záchranná služba a čtyřicet minut se snaží mladého Zdeňka Adamce oživit. Marně...
6.3. letošího roku uplynulo 9 let ode dne, kdy se na protest proti pseudodemokracii, vládě peněz a povrchní společnosti na Václavském náměstí v Praze upálil student pelhřimovské průmyslovky Zdeněk Adamec. Byl nespokojen se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebral ve čtyřstránkovém dopise, kde čin zdůvodňoval. Shrnuje v něm především problémy současné civilizace. Obsahoval i velice zajímavý pohled na řízení země. Na závěr však přechází do osobní roviny.
Hrůzné scény podobné této se od té doby odehrály v České republice ještě několikrát. Tyto činy měly jedno společné. Jejich oběti byly nespokojeny se společenskou situací a s děním v zemi. Někdo může namítnout, že dnešní situace se nedá srovnávat se situací před padesáti lety. V maličkostech sice ne, ale v konečném důsledku byl tento čin s činem Palachovým totožný. Byl to vzdor, vzdor proti absolutní nadvládě. A je lhostejno, jestli jde o nadvládu komunistickou nebo tu záludnější, kapitalistickou.
Postoj jednotlivce, který svojí obětí chce přimět k akci společnost na pokraji úpadku, je hodný obdivu a uznání protože všem těmto obětem je vlastní neuvěřitelná míra osobní odvahy a sebeobětování, jimiž se vzepřeli i pudu sebezáchovy. Ideály svobody a spravedlnosti pro ně byly více než vlastní život.
Čin Zdeňka Adamce a následujících "Pochodní" však nedokázal vyvolat celospolečenskou diskuzi jako tomu bylo v případě Jana Palacha a jeho následovníků. Demokratický režim ji dokázal podchytit a tyto zoufalé činy demagogicky převrátit jako "náhlé pominutí jednotlivce". Nehovořilo se o stavu společnosti, o režimu ani o jeho hodnotách ani o tom, co je třeba změnit. Skutečný důvod těchto zoufalých činů se zamlčel a zdiskreditoval. Jako tomu bylo za tuhé normalizace.
Po následovnících Adamcových ani pes neštěkl. To je faktická humanita pravdy a lásky, která je jen odpornou pokryteckou fasádou vlády peněz a vlivných skupin. Komunisté však měli z lidí daleko větší strach než demokraté, protože vliv jejich médií nebyl tak značný. Není divu. Žijeme v daleko vyvinutější totalitě, než před 50 lety. Demokratická mediokracie dneška je daleko efektivnější, než ta komunistická. To umožňuje do společnosti naroubovat jakýkoli názor, který je zrovna v danné době potřeba.
Nadřazenost komunistické myšlenky vystřídala nadřazenost trhu a neomylnost "demokracie". Trh generuje spousty problémů v důsledku působení jeho nespravedlivé doktríny, mnohdy je tak přímým, ale i nepřímým činitelem. Tyto oběti jsou obětí vlády neviditelné ideologie, oběti naší doby, ideologické doby "trhu" a oligarchií. Je třeba, aby si i obyčejní lidé uvědomili, že tato zdánlivě "klidná" autocenzurní doba má své oběti a proto je našim závazkem, vůčim nim, je připomínat. Ač je Zdeněk Adamec rozporuplnou osobností a jeho smýšlení jakékoli, jeho zoufalý čin, vystihl přesně dnešní zoufalou dobu.
Nikdo se neohlíží, na terase Národního muzea stojí devatenáctiletý mladík. Sleduje okolí a bilancuje nad svým životem. Půl osmé. Mladík je rozhodnut, lije na sebe benzín. Zbývá mu ještě několik minut života. Škrtne zapalovačem a ... Hořící tělo dopadne na památník Jana Palacha. Lidé se jej snaží hasit bundami a kabáty. Po chvíli přijíždí záchranná služba a čtyřicet minut se snaží mladého Zdeňka Adamce oživit. Marně...
6.3. letošího roku uplynulo 9 let ode dne, kdy se na protest proti pseudodemokracii, vládě peněz a povrchní společnosti na Václavském náměstí v Praze upálil student pelhřimovské průmyslovky Zdeněk Adamec. Byl nespokojen se stavem dnešní společnosti, což podrobně rozebral ve čtyřstránkovém dopise, kde čin zdůvodňoval. Shrnuje v něm především problémy současné civilizace. Obsahoval i velice zajímavý pohled na řízení země. Na závěr však přechází do osobní roviny.
Hrůzné scény podobné této se od té doby odehrály v České republice ještě několikrát. Tyto činy měly jedno společné. Jejich oběti byly nespokojeny se společenskou situací a s děním v zemi. Někdo může namítnout, že dnešní situace se nedá srovnávat se situací před padesáti lety. V maličkostech sice ne, ale v konečném důsledku byl tento čin s činem Palachovým totožný. Byl to vzdor, vzdor proti absolutní nadvládě. A je lhostejno, jestli jde o nadvládu komunistickou nebo tu záludnější, kapitalistickou.
Postoj jednotlivce, který svojí obětí chce přimět k akci společnost na pokraji úpadku, je hodný obdivu a uznání protože všem těmto obětem je vlastní neuvěřitelná míra osobní odvahy a sebeobětování, jimiž se vzepřeli i pudu sebezáchovy. Ideály svobody a spravedlnosti pro ně byly více než vlastní život.
Čin Zdeňka Adamce a následujících "Pochodní" však nedokázal vyvolat celospolečenskou diskuzi jako tomu bylo v případě Jana Palacha a jeho následovníků. Demokratický režim ji dokázal podchytit a tyto zoufalé činy demagogicky převrátit jako "náhlé pominutí jednotlivce". Nehovořilo se o stavu společnosti, o režimu ani o jeho hodnotách ani o tom, co je třeba změnit. Skutečný důvod těchto zoufalých činů se zamlčel a zdiskreditoval. Jako tomu bylo za tuhé normalizace.
Po následovnících Adamcových ani pes neštěkl. To je faktická humanita pravdy a lásky, která je jen odpornou pokryteckou fasádou vlády peněz a vlivných skupin. Komunisté však měli z lidí daleko větší strach než demokraté, protože vliv jejich médií nebyl tak značný. Není divu. Žijeme v daleko vyvinutější totalitě, než před 50 lety. Demokratická mediokracie dneška je daleko efektivnější, než ta komunistická. To umožňuje do společnosti naroubovat jakýkoli názor, který je zrovna v danné době potřeba.
Nadřazenost komunistické myšlenky vystřídala nadřazenost trhu a neomylnost "demokracie". Trh generuje spousty problémů v důsledku působení jeho nespravedlivé doktríny, mnohdy je tak přímým, ale i nepřímým činitelem. Tyto oběti jsou obětí vlády neviditelné ideologie, oběti naší doby, ideologické doby "trhu" a oligarchií. Je třeba, aby si i obyčejní lidé uvědomili, že tato zdánlivě "klidná" autocenzurní doba má své oběti a proto je našim závazkem, vůčim nim, je připomínat. Ač je Zdeněk Adamec rozporuplnou osobností a jeho smýšlení jakékoli, jeho zoufalý čin, vystihl přesně dnešní zoufalou dobu.
