Roku 1970 se levicoví stoupenci generála Juana Peróna sjednotili kolem partyzánské skupiny, jež nesla pojmenování Movimiento Peronista Montonero.
Více než 25 000 Montoneros doufalo v Perónův návrat ze španělského exilu a v to, že Argentinu promění ve skutečnou socialistickou vlast. Většina čtenářů jistě ví, že Perón a jeho světově proslulá manželka Evita vedli Argentinu ve 40. a 50. letech 20. století. Jejich forma argentinské Třetí cesty, známa jako Justicialismus nebo Perónismus, byla dokonce i kritiky uznávaná jako sociálně pokroková. Bohužel byl však Perón po manželčině předčasné smrti svržen reakcionáři z řad armády a římskokatolické církve.
Předchůdcem Montoneros byla polovojenská partyzánská skupina Tacuara, která se vytvořila po Perónově útěku do exilu ve Španělsku. Když se roku 1960 izraelští agenti zmocnili Adolfa Eichmanna členové Tacuary doslova běsnili - bombami útočili na synagogy, samopaly ostřelovali židovská obydlí a podobně. O dva roky později, po Eichmannově popravě, rozpoutala Tacuara další akce při, kterých byli unášeni židovští studenti. Tacuara byla silně ovlivněna revoluční směsicí nacionalismu a komunismu a silně se nasměrovala doleva. Její členové dokonce navštívili Havanu, kde se jim dostalo školení v zásadách partyzánského boje. Tacuara se tedy spolu s jinými revolučními skupinami zformovala v levicově nacionalistickou revoluční organizaci Montoneros.
S Perónovým exilovým požehnáním zahájili Montoneros kampaň, jejímž cílem byla destabilizace proamerického režimu v Argentině. Byl unesen a popraven bývalý argentinský prezident Pedro Aramburu. Také byli uneseni představitelé nadnárodních organizací, za něž bylo požadováno výkupné. Pokračujíce v odkazu Evity používali Montoneros peníze z výkupného pro dobročinné účely - k nakrmení a oblečení chudých. Brzy Montoneros upoutali pozornost kubánského vůdce Fidela Castra. Skutečnost, že „komunista“ Castro podporuje „fašistické“ Montoneros vzbudila senzaci - ve svých studentských letech byl však Castro často spatřen při četbě Hitlerova Mein Kampf a pravděpodobně jím byl ovlivněný více než samotnými myšlenkami Marxe. Montoneros taktéž udržovali blízké vztahy s Palestine Liberation Organization, kolumbijskou M-19 a Spanish Socialist Party.
Nakonec se Montoneros podařilo vytvořit klima, které dovolilo Perónistické straně převzít moc ve státě pomocí voleb. Perónův stoupenec Hector Campora se roku 1973 stal prezidentem a připravil generálu Perónovi cestu k vítěznému návratu. Brzy se však vynořil spor mezi „pravicovými“ Perónisty a Montoneros. Pravé křídlo se obávalo revoluce v duchu Montoneros a raději favorizovalo kompromis s kapitalismem a tradičními institucemi jako jsou církev a armáda. Pravé křídlo se s Montoneros střetlo na letišti při Perónově návratu do Argentiny v červnu 1973, výsledkem bylo 13 mrtvých a přes 100 zraněných. Spor se vystupňoval poté, co byla hrstka Montoneros obviněna ze spiknutí za účelem vraždy generála Peróna a jeho druhé manželky Isabel. Montoneros však smrt svého generála nechtěli, přesto však cítili zklamání z Perónova příklonu ke konzervativnímu proudu strany.
V roce 1974 došlo ke konečnému rozchodu - pod tlakem pravičáků Perón vyštval Montoneros z Justicionalistického hnutí a nazval je „zrádci a žoldáky“. Montoneros však poté ještě více ukazují svou loajalitu svému vůdci a svůj „oheň“ začnou šířit až po jeho smrti v červenci 1974. Montoneros - věrni socialistické revoluční vizi „autentického Perónismu“ - nemají na vybranou nic jiného, než zahájit vojenské operace namířené proti vládě. Isabele Perónová - nová argentinská prezidentka - se tak v podstatě stala zajatcem ve svém paláci, armádní důstojníci se tím chopili skutečné politické moci. Později jimi byla dokonce iluze „Perónismu“ vyřazena z politického života a po vyhnání Isabele Perónové byla roku 1976 do čela vlády nainstalována nenáviděná vojenská Junta.
Uprostřed července 1974 poprvé socialističtí partyzáni zaútočili a jejich první obětí se stal bývalý ministr zahraničí. V září byli uneseni dva bohatí bratři, za něž bylo složeno obrovské výkupné v hodnotě 60 milionů dolarů. Montoneros dali zcela nový význam termínu „daň pro zbohatlé“. Po získání těchto prostředků začalo Montoneros organizovat bombové výbuchy po celé Argentině. Vysocí činitelé poboček velkých amerických automobilových koncernů (G. M., Ford, a Chrysler) v Argentině byli zavraždění pumovými bombami v květinách, které jim byly doručeny. Skupina také v roce 1975 potopila argentinskou námořní loď, jejíž hodnota byla 70 milionu dolarů.
Junta odpověděla svou „špinavou válkou“ bezohledného teroru. Až na 30 000 lidí zemřelo nebo zmizelo v rukou bezpečnostních sil. Argentinská antikomunistická aliance (AAA), vládou posvěcené komando, bylo jedním z nejbrutálnějších - tisíce lidí jimi bylo po mučení vyhozeno z vrtulníku do Atlantského oceánu. Montoneros taktéž utrpěli veliké ztráty přímo v akcích - na 1600 jich v roce 1976 při nich zemřelo. Navzdory hrdinskému odporu byli Montoneros roku 1977 poraženi (někteří však ve svém boji pokračovali až do roku 1981). Montoneros bojovali a následovali nejvyšší ideály Perónistické Argentiny.
Více než 25 000 Montoneros doufalo v Perónův návrat ze španělského exilu a v to, že Argentinu promění ve skutečnou socialistickou vlast. Většina čtenářů jistě ví, že Perón a jeho světově proslulá manželka Evita vedli Argentinu ve 40. a 50. letech 20. století. Jejich forma argentinské Třetí cesty, známa jako Justicialismus nebo Perónismus, byla dokonce i kritiky uznávaná jako sociálně pokroková. Bohužel byl však Perón po manželčině předčasné smrti svržen reakcionáři z řad armády a římskokatolické církve.
Předchůdcem Montoneros byla polovojenská partyzánská skupina Tacuara, která se vytvořila po Perónově útěku do exilu ve Španělsku. Když se roku 1960 izraelští agenti zmocnili Adolfa Eichmanna členové Tacuary doslova běsnili - bombami útočili na synagogy, samopaly ostřelovali židovská obydlí a podobně. O dva roky později, po Eichmannově popravě, rozpoutala Tacuara další akce při, kterých byli unášeni židovští studenti. Tacuara byla silně ovlivněna revoluční směsicí nacionalismu a komunismu a silně se nasměrovala doleva. Její členové dokonce navštívili Havanu, kde se jim dostalo školení v zásadách partyzánského boje. Tacuara se tedy spolu s jinými revolučními skupinami zformovala v levicově nacionalistickou revoluční organizaci Montoneros.
S Perónovým exilovým požehnáním zahájili Montoneros kampaň, jejímž cílem byla destabilizace proamerického režimu v Argentině. Byl unesen a popraven bývalý argentinský prezident Pedro Aramburu. Také byli uneseni představitelé nadnárodních organizací, za něž bylo požadováno výkupné. Pokračujíce v odkazu Evity používali Montoneros peníze z výkupného pro dobročinné účely - k nakrmení a oblečení chudých. Brzy Montoneros upoutali pozornost kubánského vůdce Fidela Castra. Skutečnost, že „komunista“ Castro podporuje „fašistické“ Montoneros vzbudila senzaci - ve svých studentských letech byl však Castro často spatřen při četbě Hitlerova Mein Kampf a pravděpodobně jím byl ovlivněný více než samotnými myšlenkami Marxe. Montoneros taktéž udržovali blízké vztahy s Palestine Liberation Organization, kolumbijskou M-19 a Spanish Socialist Party.
Nakonec se Montoneros podařilo vytvořit klima, které dovolilo Perónistické straně převzít moc ve státě pomocí voleb. Perónův stoupenec Hector Campora se roku 1973 stal prezidentem a připravil generálu Perónovi cestu k vítěznému návratu. Brzy se však vynořil spor mezi „pravicovými“ Perónisty a Montoneros. Pravé křídlo se obávalo revoluce v duchu Montoneros a raději favorizovalo kompromis s kapitalismem a tradičními institucemi jako jsou církev a armáda. Pravé křídlo se s Montoneros střetlo na letišti při Perónově návratu do Argentiny v červnu 1973, výsledkem bylo 13 mrtvých a přes 100 zraněných. Spor se vystupňoval poté, co byla hrstka Montoneros obviněna ze spiknutí za účelem vraždy generála Peróna a jeho druhé manželky Isabel. Montoneros však smrt svého generála nechtěli, přesto však cítili zklamání z Perónova příklonu ke konzervativnímu proudu strany.
V roce 1974 došlo ke konečnému rozchodu - pod tlakem pravičáků Perón vyštval Montoneros z Justicionalistického hnutí a nazval je „zrádci a žoldáky“. Montoneros však poté ještě více ukazují svou loajalitu svému vůdci a svůj „oheň“ začnou šířit až po jeho smrti v červenci 1974. Montoneros - věrni socialistické revoluční vizi „autentického Perónismu“ - nemají na vybranou nic jiného, než zahájit vojenské operace namířené proti vládě. Isabele Perónová - nová argentinská prezidentka - se tak v podstatě stala zajatcem ve svém paláci, armádní důstojníci se tím chopili skutečné politické moci. Později jimi byla dokonce iluze „Perónismu“ vyřazena z politického života a po vyhnání Isabele Perónové byla roku 1976 do čela vlády nainstalována nenáviděná vojenská Junta.
Uprostřed července 1974 poprvé socialističtí partyzáni zaútočili a jejich první obětí se stal bývalý ministr zahraničí. V září byli uneseni dva bohatí bratři, za něž bylo složeno obrovské výkupné v hodnotě 60 milionů dolarů. Montoneros dali zcela nový význam termínu „daň pro zbohatlé“. Po získání těchto prostředků začalo Montoneros organizovat bombové výbuchy po celé Argentině. Vysocí činitelé poboček velkých amerických automobilových koncernů (G. M., Ford, a Chrysler) v Argentině byli zavraždění pumovými bombami v květinách, které jim byly doručeny. Skupina také v roce 1975 potopila argentinskou námořní loď, jejíž hodnota byla 70 milionu dolarů.
Junta odpověděla svou „špinavou válkou“ bezohledného teroru. Až na 30 000 lidí zemřelo nebo zmizelo v rukou bezpečnostních sil. Argentinská antikomunistická aliance (AAA), vládou posvěcené komando, bylo jedním z nejbrutálnějších - tisíce lidí jimi bylo po mučení vyhozeno z vrtulníku do Atlantského oceánu. Montoneros taktéž utrpěli veliké ztráty přímo v akcích - na 1600 jich v roce 1976 při nich zemřelo. Navzdory hrdinskému odporu byli Montoneros roku 1977 poraženi (někteří však ve svém boji pokračovali až do roku 1981). Montoneros bojovali a následovali nejvyšší ideály Perónistické Argentiny.
