Zakladatel hnutí „Rexistů“ se narodil v belgickém Bouilonu na pomezí francouzských hranic 15. června 1906. Po absolvování jezuitské střední školy v Namuru pokračoval studiem na Právnické fakultě v Louvain. Zde se aktivisticky zapojil do hnutí Katolické akce, jež byla ideologicky zformována encyklikou "Ubi avacano", vydané papežem Piusem XI. roku 1922.
V tomto období měl na mentalitu Leona Degrella největší vliv Charles Maurras, zakladatel francouzské školy integrálního nacionalismu. Leon Degrelle sám vždy odkazoval na společné burgundské dědictví belgických Valonů a Francouzů.
V roce 1930 se Leon Degrelle, mající tehdy 24 let, vydává na cestu po severní a latinské Americe. Tato expedice vedla k sérii článků a zpráv, v nichž mladý novinář seznamoval čtenáře s nuancemi amerického společenského života. Zvláště článek o podmínkách rozvoje katolictví v Mexiku, kde bylo křesťanské náboženství násilně potíráno, obrátil pozornost belgických věřících k tomuto tématu. Brzy po návratu Leon Degrelle zakládá nakladatelství Christus Rex (Kristus král - výkřik při němž umírali mexičtí křesťané).
V počátku začal Leon Degrelle vydávat měsíčník „Rex“, který však po krátké době začal vycházet jako týdeník. V něm se utváří živoucí elán mladých a ambiciózních novinářů. Z nich všech rekrutoval Leon Degrelle své první spolupracovníky. O nedělích a svátcích společně vcházeli do kostelů a rušných ulic, kde přesvědčovali veřejnost o svých ideálech. V krátké době si získali místní věhlas a začali budovat širší skupinu příznivců, složenou zejména z mladých studentů a dělníků. Tím vzniklo hnutí „Rex“.
Poté, co byl Leon Degrelle obklopen mladými idealisty, začal formovat postupně se rodící širší politické plány. Ty byly v roce 1931 uveřejněné v brožuře José Streela, v níž jménem celé mladé generace útočí na pseudokatolické politiky s bojovým heslem - „My proti Vám!“.
Tato nová politická platforma spojující nové a originální nápady, měla brzy svůj tiskový politický orgán Rexu - noviny „Vlan“. Novinové články těchto mladých aktivistů, volajících po mravní obrodě politiky, poutala stále větší zájem politikou znechucené veřejnosti. Ve třicátých letech se mnoho vlivných politiků z Katolické strany zapletlo do politických a korupčních skandálů, deník Vlan je všechny vytáhl na světlo a předložil belgické veřejnosti. Míra trpělivosti veřejnosti přetekla a již nemohla být ke všemu slepá a hluchá. Takže když Degrelle pokračoval ve svých článcích upozorňovat na morální dno politiky, veřejnost jej začala podporovat.
Náklady novin Rexu se několika násobně zvedly, a to i ve vlámských a německých provinciích Belgie. Mladí aktivisté se stali populárními a oblíbenými po celé Belgii. Leon Degrelle věděl, že první fáze politické kampaně bylo dosaženo. Na konci roku 1934 píše, že psaná propaganda připravila půdu pro akci. Příští rok tak Degrelle pořádá desítky shromáždění, které se staly tvrdou zkouškou charakteru mladých idealistů, kteří se kolem Rexu shromáždili. Degrelle a jeho přátelé se tak vtrhli do komunistických čtvrtí a dělnických továren. Shromáždění často končí rvačkami a dokonce i střelbou. Degrelle na nich však často zesměšňuje komunisty: „Jsem rád, že velkou část vstupenek na shromáždění byla prodána mým soupeřům, kteří si myslí, že mě svou účastí zlomí. Naopak jejich peníze za vstupné budou financovat vliv hnutí a zvýšení naší propagandy.“ Během této kampaně měli Rexisté své první mučedníky, což je zocelilo - počty jejich stoupenců se odhadovali na desítky tisíc.
2.11 1935 se konal kongres belgických katolických sdružení složený z 1000 delegátů. Leon Degrelle jsem přišel se svými 300 stoupenci a žádal o slovo. Delegáti jej však ignorovali, vůdce Rexu si tak vzal slovo sám. Degrelle na ně slovně zaútočil a označil je za buržoazní představitele, jimž chybí smysl pro občanskou odpovědnost. Degrelle rezolutními a silnými výroky útočil na katolické představitele a jejich korupci a spojení se s vlivnými bankéři, které Degrelle svou charakteristickou grácií nazval „banksteři“.
Účinky projevu před tímto kongresem byly ihned pocítěny - banky zrušily veškeré půjčky na publikační činnost Rexu. Desítky tisíc členů však svými příspěvky finanční problémy hnutí rychle zvládly vyřešit.
O rok později, ve volbách získali Rexisté od voličů na 300 000 hlasů. Což jim zajistilo 12 křesel v senátu a 21 v parlamentu. Úspěch to byl o to větší, protože volební kampaň Rexu trvala pouze tři týdny, během nichž měl Degrelle na 120 projevů, které často končily konfrontací s komunistickými bojůvkami. Na otázku novinářů o hlavních cílech hnutí Degrelle tehdy odpověděl: „Můj program je velmi jednoduchý, postavený na politické poctivosti. Proto v něm není žádného místa ke kompromisům. Vzhledem k tomu, že bojujeme za omlazení katolicismu, jsme tedy věrni této zásadě a v první řadě bojujeme především proti komunismu. Což je hlavní součástí naší zahraniční politiky. Vždy budeme bojovat proti Moskvě. V domácí politice, chceme vyplnit program, který slibují ostatní socialisté svým voličům, ale nikdy jej nevyplní a bojí se postavit velkému kapitálu.“ V poválečné době Leon Degrelle charakterizoval své hnutí Rexistů a sám sebe, jako: „byl jsem vůdcem Rexistické strany, což byla socialistická antikomunistická strana… věděl jsem, že je vláda nelegitimní a rozhodl jsem se této korupci postavit.“
Leon Degrelle byl zvěstovatelem nové éry sociální politiky, zahrnující v sobě antimarxismus a antikapitalismus, zavedením nového způsobu podnikové výroby a spoléhající na prvek katolicismu a rodiny. Tím vším Leon Degrelle přilákal pozornost belgických Vlámů, kteří souhlasili s kantonální koncepcí, která měla být strukturou pro budoucí stát. Nečekané spojení vzniklo v polovině roku 1936 s organizací National Vlaamsch Verbond.
Podle Rexistů povede jen úplné politické sjednocení k zavedení nového společenského řádu. Degrelle svým socialistickým korporativismem, rozdělil strukturu státu na dvě části:
1) hospodářství a ekonomiku - zahrnující výrobu a přerozdělování - mezi což patří zemědělství, průmysl, řemesla, obchod, finance, doprava a sociální dávky
2) a ostatní aktivity, které zahrnují ostatní sociální a kulturní aspekty života - mezi něž patří armáda, policie, soudnictví, věda a umění, vzdělávání, výchova a zdravotnictví
Tyto skupiny a jejich odbory měly být zastoupeny v parlamentu, oproštěného od stranictví. Cílem tohoto nového socialistického uspořádání bylo překonání třídních konfliktů a koordinace aktivit a skupin z různých odvětví výroby pro jednu myšlenku socialistického spravedlivého státu. Degrelle chtěl pomocí těchto korporativistických odborů vybudovat nové autority, které by zajistily stabilitu státu. Rex byl nejenom reakcí na politické strany zastupující třídní zájmy, ale taktéž proti jejich chápání politiky.
To vše zažehlo nenávist v belgických zkorumpovaných stranách a jejich politicích. Rex stál sám v opozici vůči všem. Ve volbách roku 1937 vznikla kompaktní koalice všech hlavních stran. Rexisté ve volbách získali 19, 05 % hlasů voličů. Přes nesporný úspěch to však vzhledem k reakční koalici politických stran nestačilo na rozhodující vliv v zemi.
Leon Degrelle v období těsně před válkou věnoval svou pozornost k získávání kontaktů se zahraničními politiky. Dokonce byl hostem na sjezdu NSDAP, což však nebylo součástí žádné budoucí spolupráce a plánů. „Rex a Berlín se nesjednotí“ řekl tehdy Degrelle „nejsme a nebudeme ve službách jiných. Milujeme svou vlast.“
Navzdory Degrellovu úsilí se politická síla jeho hnutí nezvýšila. Vše zastavila 10. května 1940 invaze Německa do Belgie. V obsazené zemi se vytvořila složitá situace - hnutí vlámských nacionalistů Devlag bylo ochotno připojit své území k Německu, jejich vůdce Van den Vile kázal rasovou a národní spřízněnost těchto dvou národů. Degrelle začal bojovat s okupačními orgány a snažil se zachovat jednotu státu. Jeho politika však musela být podmíněna realismu a diplomacii s ohledem na okupační ozbrojené síly.
Leon Degrelle a jeho idealističtí Rexisté se tak rozhodli vybojovat místo pro sjednocenou Belgii a Evropu svobodných a spolupracujících národů se zbraní v ruce. Pro Evropu socialistickou, pro její věčný mír a hodnoty. Vydali se tedy dobrovolně na východní frontu bojovat, spolu s dobrovolníky z celé Evropy, proti bolševismu, aby si zasloužili uznání Třetí říše a měli možnost po válce zachovat svůj stát a prosadit změny, jež změní Belgii a celou Evropu. Po válce Leon Degrelle napsal o válečném poslání svých Rexistů: „Všechny nás sjednocovala stejná vůle. Reprezentovat slávu našeho lidu uprostřed dvaceti národností, jež se připojily k boji; splnit naši povinnost bojem za Evropu; dobýt pro naši vlast čestné místo v kontinentálním společenství, jež z této války musí vzejít a konečně – vytvořit bojové jednotky, jejichž váha by zaručila nastolení sociální spravedlnosti, až bychom se po konci bojů definitivně vrátili do naší země.“
Leon Degrelle zemřel věrný svému Rexistickému přesvědčení a svým padlým kamarádům, tak daleko od své vlasti. Jeho srdce naposledy vydechlo ve španělském exilu 31. března 1994. Jestliže Leon Degrelle kolaboroval, tak pouze s Evropou a její jednotnou vizí, jež zachrání její velikost a krásu před pádem do zapomnění.
