Dobrý den, pane Fialo. Jsme rádi, že Vás můžeme alespoň touto cestou přivítat zpět na „svobodě“ a že jste souhlasil s rozhovorem. Protože jsme zveřejnili na našich stránkách videorozhovor ZDE, který jste natočil o vašem posledním věznění krátce po propuštění, začneme tedy trochu ze široka.
Jste předsedou občanského sdružení K 213. Mohl by jste nám krátce představit vaše občanské sdružení?
Jistě. Nejprve děkuji nejen za uvítání na svobodě, ale i za podporu v době věznění, neboť i když přicházely projevy sympatií a materiální podpory z mnoha stran, ta vaše rozhodně nebyla přehlédnutelná, velmi mě potěšila a i fakticky pomohla. Jsem za ni vděčný a vážím si jí. Stejně jako i všech ostatních, kteří se mi snažili dobu věznění zpříjemnit a ulehčit. Pro vězně je to to nejdůležitější, co má - pocit, že o něj venku stojí. Že někomu chybí a že se rozhodně bude mít kam a mezi koho vrátit.
Sdružení K 213 je pojmenováno podle čísla bývalého paragrafu v trestním zákoně - v dnešním trestním zákoníku ČR má číslo 196 – a hovoří o trestnosti tzv. zanedbání povinné výživy, tedy vyživovací povinnosti. Čili rodič, který se často ne vlastní vinou dostane do tíživé finanční situace (ztráta zaměstnání, smyšlený konkurz či exekuce), je podle našich soudů zločinec, neboť nemá na zaplacení výživného. Taktéž rodič (zde vždy otec), který dobře ví, že potomek, na kterého jej stát nutí platit, není vůbec jeho, přesto – pokud platit odmítne - je podle tohoto paragrafu perzekuován. Je to smutná evropská rarita a unikát. Proto je u nás nejvíce vězňů v Evropě na počet obyvatel. Není to proto, že bychom tolik kradli a loupili, ale proto, že se u nás trestají lidé za skutky, které jinde v Evropě (ani ve světě) trestné nejsou. A pokud si někdo stěžuje na přeplněné kriminály, pak ať se podívá, zač tam ti lidé sedí - a s úžasem zjistí, že dobrá polovina je za různé "mařenky" (tedy maření úředního rozhodnutí, např. při opakované jízdě autem po odebrání ŘP, což by se nikde jinde vězením neřešilo), anebo za výživné. Tito vězni by se v jiných zemích nejen nedostali nikdy do vězení, ale většinou ani před soud.
Domníváte se, že by mělo být plně na rozhodnutí otce dítěte, jak bude s výchovou (výživou) pomáhat nebo by zde měly být nějaké regulace či doporučení? Máte nějaké informace, jak se v tomto případě postupuje v jiných evropských státech?
Otec by neměl s výchovou dítěte pomáhat, je to totiž především otec, kdo je za výchovu dítěte zodpovědný - ovšem, pokud mu v tom někdo silou nezabrání. Takže: otec nepomáhá, otec vychovává především. Pokud jde o doporučení, stačí se podívat do historie, ta je nejlepším doporučením. Pochopitelně, ne ta komunistická. Až do 20. století zodpovídal za výchovu a vzdělání dítěte otec - a bylo to tak jedině správně. V jiných evropských státech - myšleno těch vyspělejších - se role rodičů chápe jako rovnoprávná a nenahraditelná a nikde by nikoho nenapadlo zredukovat roli otce jen na vzdálený pytlíček peněz, ze kterého občas něco přijde.
Pozice předsedy takového sdružení obnáší bezesporu permanentní šikanu a věznění ze strany našeho "demokratického" Systému. Mohl byste nám trochu více přiblížit, co to obnáší být předsedou K 213?
Znamená to koncentrovanou nenávist ze strany stávajících struktur, především těch justičních. Ty se cítí být ohroženy ve své naduté nadřazenosti. Už jen připustit, že odsuzují nevinné lidi na dlouhá léta do kriminálu, že dělají naprosto neužitečnou, ba pro společnost velice škodlivou práci, především při rozbíjení tradiční rodiny a rodinných hodnot, je pro většinu těchto postkomunistických odchovanců něco zcela nepředstavitelného, a pokud jim to denně připomínáte – že za státní peníze jen devastují společnost, kterou mají správně chránit před zločinem - reagují naprosto nepříčetně. O tom pak výmluvně vypovídají moje trestní kauzy.
Narazil jste na téma hodnot a tradice. Jste spíše tradicionalista nebo modernista? Jaké hodnoty jsou dle Vás nejdůležitější a dnešní společnosti chybí? V této souvislosti se sama nabízí ještě další otázka a to; jak se díváte na snahy adopce dětí homosexuálními páry?
Jsem zcela jistě tradicionalista, a jsem přesvědčen, že jsou věci, které nepodléhají vývoji. Především pak to jsou vztahy mezi lidmi, mezi generacemi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci a mezi mužem a ženou. Ve vězení jsem měl dostatek času číst Bibli, také mi ji tam kněží často nosili, a tak jsem se začetl - a s úžasem zjistil, jak se ti lidé za dva tisíce let vůbec, ale vůbec nezměnili. Pokud jde o lidskou podstatu, o cítění, vnímání, chování, ta se nevyvíjí, ta je po tisíciletí stejná a všechno tzv. nové tu už dávno bylo. A je to právě v Bibli přesně popsáno. Stejně tak bylo tisíckrát prokázáno, že jsou věci, do nichž zanášet jakékoliv změny, je škodlivé, protože všechno již bylo vyzkoušeno stovkami generací před námi a to špatné zavrženo. Sem patří především rodina, úloha ženy a muže v ní a výchova společných dětí, kterým mají rodiče svůj svět a svoje dílo jednou předat. Už jenom soužití homosexuálních párů je podle mne zvrácenost odporující přírodě a aby v této zvrácenosti ještě vyrůstaly děti, které tak nikdy nezažijí vzor funkční rodiny, to přece nemůže nikdo myslet vážně, že by to mohlo dobře fungovat. Jsem samozřejmě jednoznačně proti tomu.
Mohl by jste uvést některé úspěchy vašeho K213?
Hlavním a důležitým úspěchem je především postupné obnovování zdravého mužského a otcovského sebevědomí. Za desetiletí komunisticko-feministické směsice, aplikované naší justicí, si totiž naši muži - a otcové zvláště - zcela odvykli dožadovat se svých přirozených práv na výchovu vlastních dětí a naopak přivykli si na roli bezprávných onucí, resp. roli "oslíčku, otřep se - a neptej se!", kterou jim feministická justice přisoudila. To je samozřejmě zapotřebí změnit a našemu sdružení se to po krůčcích daří. Dnes už si sotva která soudkyně dovolí bezdůvodně zakázat otci styk s dětmi, jak to ještě před deseti lety nebyl žádný problém a stačilo, že "si to matka přeje", neboť co si přeje matka, je v zájmu dětí vždy.
Ocitl jste se kvůli vašim aktivitám již pětkrát ve vězení a stále jste z nich neustoupil. To je úctyhodný příklad idealismu. Jak Vaše věznění zpravidla končí? Jaký mají takové životní zkušenosti vliv na Vaši osobu?
Ta uvěznění skončí vždycky stejně - velmi rozpačitým a velmi urychleným propuštěním, asi ve stylu "neptej se, vypadni a rychle zapomeň, omlouvat se ti samozřejmě nikdy nebudeme". Řekl bych, že ta uvěznění tvoří dnes již naprosto pravidelný cyklus s rychle se zkracujícím rytmem. V justičních strukturách roste vztek a zloba (fáze 1), hromadí se (fáze 2) - pak vybuchne (fáze 3) - a já jdu sedět (fáze 4). Načež se zloba vybije, dostane to někdo rozumnější, zjistí, že sedím za nic - jako obvykle - a rychle mě pustí (fáze 5). A cyklus se zase od začátku opakuje. Vzhledem k jeho rychlému zkracování cítím, že efektivita naší práce neobyčejně vzrostla. Á propos, poslední cyklus už trval jen tři týdny.
Fáze, které jste popsal jsou obraz šíleného zneužívání moci. Soudci jsou ovšem neodvolatelní a za svá rozhodnutí víceméně nenesou vůbec žádnou odpovědnost. Máte nějaký recept či radu, pro občanské aktivisty, jak se co nejefektivněji stavět proti této justiční mafii?
Držet spolu, vzájemně se informovat, informovat média, organizovat společné akce na podporu těch, které to postihlo, informovat svět o tom, co se zde děje a jaká ubohá sebranka v této zemi vykonává spravedlnost - a hlavně se nenechat nikdy zastrašit. Protože my jsme v právu, a oni to ví.
Vaše věznění bylo vždy evidentně neoprávněné. Požádal jste někdy o milost prezidenta ČR?
Já jsem o milost pana prezidenta nikdy nepožádal, ale je pravda, že to udělali jiní. A to docela masově. Já jsem vždycky vycházel z názoru, že kdo nic neprovedl, nemá proč prosit o milost - o tu prosí dopadení lotři a já jsem se za něj nikdy nepovažoval. Je ale také pravda, že když jsem byl naposledy dotazován svým právníkem, zda bych se k žádosti o milosti nepřipojil a jak bych ji chtěl formulovat, že jsem mu řekl, že o milost sice žádat nechci, ale že bych byl rád, kdyby mě prezident nařídil propustit z vazby nebo z výkonu trestu - a sice proto, abych se mohl hájit na svobodě, což vyrovnává podmínky s ostatními účastníky řízení (soudcem, státním zástupcem). Zatímco milost znamená, že se trest ruší, soudy zastavují a trestní řízení dál neprobíhá - o to jsem opravdu nikdy ani nepožádal, ani o to požádat nechtěl.
Negativní stanovisko prezidentské kanceláře k četným žádostem, které tam v tomto směru chodily např. letos v létě, výmluvně dokládá, kdo je u nás prezidentem a jakými lidmi se obklopil. Jestliže prezidentská kancelář napíše, že "neshledává důvody" - a pár měsíců na to je shledá Nejvyšší soud, tak to podle mě znamená, že v prezidentské kanceláři pracují nejen lidé neznalí práva, ale i jsoucí chabého ducha. A to je jistě velmi smutná zpráva pro občany ČR.
Vy a pan Šinágl jste promluvili na shromáždění Proti politickým procesům organizovaném pronárodními aktivisty. Poprvé v historii se občanská společnost prolnula s tím, co je nazýváno jako "extrémistická scéna". Nebojíte se, že Vás kvůli takové aktivitě čeká diskvalifikující nálepka extremista, fašista či neonacista?
Nebojím, protože ji vždycky ustojím. Myslím si, že této zemi chybí vlastenectví jako sůl a že vydávat pronárodní aktivity za fašistické je jednak nepravdivé, jednak úzkoprsé a krátkozraké. A jak jsem na tom shromáždění řekl, pokud jde o skutečné fašisty, tak ti sedí skoro všichni na Míčánkách (Justiční areál v Praze, pozn. tazatele), o tom už máme důkazů, kolik si jich kdo bude přát předložit. Neboť pohrdání základními lidskými právy, neúcta k svobodám druhých, bezdůvodné násilí na spoluobčanech - to pro mě byl a je fašismus. A s tím jsem se zatím setkal pouze a výhradně ze strany naší justice, případně jí řízených policejních složek.
Děkujeme Vám za zodpovězené otázky a přejeme mnoho štěstí ve vašich aktivitách a příjemné strávení vánočních svátků, pokud možno mimo české věznice. Pokud byste chtěl, můžete něco vzkázat našim čtenářům.
Snad abych jim také popřál hezké Vánoce i Nový rok, pevnou vůli a nezlomnou energii do toho roku příštího a také naději, že poctivost a opravdovost vždycky nakonec musí zvítězit nad podlostí a podvodem, ale dá to fušku, není to zadarmo a nese to nemalá rizika. Přesto se jich nebojme. Je nás přece mnohem víc než několik stovek zkorumpovaných a zvrácených soudců a státních zástupců, kterým tahle země nikdy patřit nesmí. Je to naše země, musíme si ji umět uhájit především pro sebe a svoje děti a tomuto mravnímu odpadu, který nás terorizuje, to musíme umět nahlas říct. A nebát se jich - to je první stupeň k vítězství.
Pak budou rychle následovat i ty další.
Hodně štěstí nám všem !
Jistě. Nejprve děkuji nejen za uvítání na svobodě, ale i za podporu v době věznění, neboť i když přicházely projevy sympatií a materiální podpory z mnoha stran, ta vaše rozhodně nebyla přehlédnutelná, velmi mě potěšila a i fakticky pomohla. Jsem za ni vděčný a vážím si jí. Stejně jako i všech ostatních, kteří se mi snažili dobu věznění zpříjemnit a ulehčit. Pro vězně je to to nejdůležitější, co má - pocit, že o něj venku stojí. Že někomu chybí a že se rozhodně bude mít kam a mezi koho vrátit.
Sdružení K 213 je pojmenováno podle čísla bývalého paragrafu v trestním zákoně - v dnešním trestním zákoníku ČR má číslo 196 – a hovoří o trestnosti tzv. zanedbání povinné výživy, tedy vyživovací povinnosti. Čili rodič, který se často ne vlastní vinou dostane do tíživé finanční situace (ztráta zaměstnání, smyšlený konkurz či exekuce), je podle našich soudů zločinec, neboť nemá na zaplacení výživného. Taktéž rodič (zde vždy otec), který dobře ví, že potomek, na kterého jej stát nutí platit, není vůbec jeho, přesto – pokud platit odmítne - je podle tohoto paragrafu perzekuován. Je to smutná evropská rarita a unikát. Proto je u nás nejvíce vězňů v Evropě na počet obyvatel. Není to proto, že bychom tolik kradli a loupili, ale proto, že se u nás trestají lidé za skutky, které jinde v Evropě (ani ve světě) trestné nejsou. A pokud si někdo stěžuje na přeplněné kriminály, pak ať se podívá, zač tam ti lidé sedí - a s úžasem zjistí, že dobrá polovina je za různé "mařenky" (tedy maření úředního rozhodnutí, např. při opakované jízdě autem po odebrání ŘP, což by se nikde jinde vězením neřešilo), anebo za výživné. Tito vězni by se v jiných zemích nejen nedostali nikdy do vězení, ale většinou ani před soud.
Domníváte se, že by mělo být plně na rozhodnutí otce dítěte, jak bude s výchovou (výživou) pomáhat nebo by zde měly být nějaké regulace či doporučení? Máte nějaké informace, jak se v tomto případě postupuje v jiných evropských státech?
Otec by neměl s výchovou dítěte pomáhat, je to totiž především otec, kdo je za výchovu dítěte zodpovědný - ovšem, pokud mu v tom někdo silou nezabrání. Takže: otec nepomáhá, otec vychovává především. Pokud jde o doporučení, stačí se podívat do historie, ta je nejlepším doporučením. Pochopitelně, ne ta komunistická. Až do 20. století zodpovídal za výchovu a vzdělání dítěte otec - a bylo to tak jedině správně. V jiných evropských státech - myšleno těch vyspělejších - se role rodičů chápe jako rovnoprávná a nenahraditelná a nikde by nikoho nenapadlo zredukovat roli otce jen na vzdálený pytlíček peněz, ze kterého občas něco přijde.
Pozice předsedy takového sdružení obnáší bezesporu permanentní šikanu a věznění ze strany našeho "demokratického" Systému. Mohl byste nám trochu více přiblížit, co to obnáší být předsedou K 213?
Znamená to koncentrovanou nenávist ze strany stávajících struktur, především těch justičních. Ty se cítí být ohroženy ve své naduté nadřazenosti. Už jen připustit, že odsuzují nevinné lidi na dlouhá léta do kriminálu, že dělají naprosto neužitečnou, ba pro společnost velice škodlivou práci, především při rozbíjení tradiční rodiny a rodinných hodnot, je pro většinu těchto postkomunistických odchovanců něco zcela nepředstavitelného, a pokud jim to denně připomínáte – že za státní peníze jen devastují společnost, kterou mají správně chránit před zločinem - reagují naprosto nepříčetně. O tom pak výmluvně vypovídají moje trestní kauzy.
Narazil jste na téma hodnot a tradice. Jste spíše tradicionalista nebo modernista? Jaké hodnoty jsou dle Vás nejdůležitější a dnešní společnosti chybí? V této souvislosti se sama nabízí ještě další otázka a to; jak se díváte na snahy adopce dětí homosexuálními páry?
Jsem zcela jistě tradicionalista, a jsem přesvědčen, že jsou věci, které nepodléhají vývoji. Především pak to jsou vztahy mezi lidmi, mezi generacemi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci a mezi mužem a ženou. Ve vězení jsem měl dostatek času číst Bibli, také mi ji tam kněží často nosili, a tak jsem se začetl - a s úžasem zjistil, jak se ti lidé za dva tisíce let vůbec, ale vůbec nezměnili. Pokud jde o lidskou podstatu, o cítění, vnímání, chování, ta se nevyvíjí, ta je po tisíciletí stejná a všechno tzv. nové tu už dávno bylo. A je to právě v Bibli přesně popsáno. Stejně tak bylo tisíckrát prokázáno, že jsou věci, do nichž zanášet jakékoliv změny, je škodlivé, protože všechno již bylo vyzkoušeno stovkami generací před námi a to špatné zavrženo. Sem patří především rodina, úloha ženy a muže v ní a výchova společných dětí, kterým mají rodiče svůj svět a svoje dílo jednou předat. Už jenom soužití homosexuálních párů je podle mne zvrácenost odporující přírodě a aby v této zvrácenosti ještě vyrůstaly děti, které tak nikdy nezažijí vzor funkční rodiny, to přece nemůže nikdo myslet vážně, že by to mohlo dobře fungovat. Jsem samozřejmě jednoznačně proti tomu.
Mohl by jste uvést některé úspěchy vašeho K213?
Hlavním a důležitým úspěchem je především postupné obnovování zdravého mužského a otcovského sebevědomí. Za desetiletí komunisticko-feministické směsice, aplikované naší justicí, si totiž naši muži - a otcové zvláště - zcela odvykli dožadovat se svých přirozených práv na výchovu vlastních dětí a naopak přivykli si na roli bezprávných onucí, resp. roli "oslíčku, otřep se - a neptej se!", kterou jim feministická justice přisoudila. To je samozřejmě zapotřebí změnit a našemu sdružení se to po krůčcích daří. Dnes už si sotva která soudkyně dovolí bezdůvodně zakázat otci styk s dětmi, jak to ještě před deseti lety nebyl žádný problém a stačilo, že "si to matka přeje", neboť co si přeje matka, je v zájmu dětí vždy.
Ocitl jste se kvůli vašim aktivitám již pětkrát ve vězení a stále jste z nich neustoupil. To je úctyhodný příklad idealismu. Jak Vaše věznění zpravidla končí? Jaký mají takové životní zkušenosti vliv na Vaši osobu?
Ta uvěznění skončí vždycky stejně - velmi rozpačitým a velmi urychleným propuštěním, asi ve stylu "neptej se, vypadni a rychle zapomeň, omlouvat se ti samozřejmě nikdy nebudeme". Řekl bych, že ta uvěznění tvoří dnes již naprosto pravidelný cyklus s rychle se zkracujícím rytmem. V justičních strukturách roste vztek a zloba (fáze 1), hromadí se (fáze 2) - pak vybuchne (fáze 3) - a já jdu sedět (fáze 4). Načež se zloba vybije, dostane to někdo rozumnější, zjistí, že sedím za nic - jako obvykle - a rychle mě pustí (fáze 5). A cyklus se zase od začátku opakuje. Vzhledem k jeho rychlému zkracování cítím, že efektivita naší práce neobyčejně vzrostla. Á propos, poslední cyklus už trval jen tři týdny.
Fáze, které jste popsal jsou obraz šíleného zneužívání moci. Soudci jsou ovšem neodvolatelní a za svá rozhodnutí víceméně nenesou vůbec žádnou odpovědnost. Máte nějaký recept či radu, pro občanské aktivisty, jak se co nejefektivněji stavět proti této justiční mafii?
Držet spolu, vzájemně se informovat, informovat média, organizovat společné akce na podporu těch, které to postihlo, informovat svět o tom, co se zde děje a jaká ubohá sebranka v této zemi vykonává spravedlnost - a hlavně se nenechat nikdy zastrašit. Protože my jsme v právu, a oni to ví.
Vaše věznění bylo vždy evidentně neoprávněné. Požádal jste někdy o milost prezidenta ČR?
Já jsem o milost pana prezidenta nikdy nepožádal, ale je pravda, že to udělali jiní. A to docela masově. Já jsem vždycky vycházel z názoru, že kdo nic neprovedl, nemá proč prosit o milost - o tu prosí dopadení lotři a já jsem se za něj nikdy nepovažoval. Je ale také pravda, že když jsem byl naposledy dotazován svým právníkem, zda bych se k žádosti o milosti nepřipojil a jak bych ji chtěl formulovat, že jsem mu řekl, že o milost sice žádat nechci, ale že bych byl rád, kdyby mě prezident nařídil propustit z vazby nebo z výkonu trestu - a sice proto, abych se mohl hájit na svobodě, což vyrovnává podmínky s ostatními účastníky řízení (soudcem, státním zástupcem). Zatímco milost znamená, že se trest ruší, soudy zastavují a trestní řízení dál neprobíhá - o to jsem opravdu nikdy ani nepožádal, ani o to požádat nechtěl.
Negativní stanovisko prezidentské kanceláře k četným žádostem, které tam v tomto směru chodily např. letos v létě, výmluvně dokládá, kdo je u nás prezidentem a jakými lidmi se obklopil. Jestliže prezidentská kancelář napíše, že "neshledává důvody" - a pár měsíců na to je shledá Nejvyšší soud, tak to podle mě znamená, že v prezidentské kanceláři pracují nejen lidé neznalí práva, ale i jsoucí chabého ducha. A to je jistě velmi smutná zpráva pro občany ČR.
Vy a pan Šinágl jste promluvili na shromáždění Proti politickým procesům organizovaném pronárodními aktivisty. Poprvé v historii se občanská společnost prolnula s tím, co je nazýváno jako "extrémistická scéna". Nebojíte se, že Vás kvůli takové aktivitě čeká diskvalifikující nálepka extremista, fašista či neonacista?
Nebojím, protože ji vždycky ustojím. Myslím si, že této zemi chybí vlastenectví jako sůl a že vydávat pronárodní aktivity za fašistické je jednak nepravdivé, jednak úzkoprsé a krátkozraké. A jak jsem na tom shromáždění řekl, pokud jde o skutečné fašisty, tak ti sedí skoro všichni na Míčánkách (Justiční areál v Praze, pozn. tazatele), o tom už máme důkazů, kolik si jich kdo bude přát předložit. Neboť pohrdání základními lidskými právy, neúcta k svobodám druhých, bezdůvodné násilí na spoluobčanech - to pro mě byl a je fašismus. A s tím jsem se zatím setkal pouze a výhradně ze strany naší justice, případně jí řízených policejních složek.
Děkujeme Vám za zodpovězené otázky a přejeme mnoho štěstí ve vašich aktivitách a příjemné strávení vánočních svátků, pokud možno mimo české věznice. Pokud byste chtěl, můžete něco vzkázat našim čtenářům.
Snad abych jim také popřál hezké Vánoce i Nový rok, pevnou vůli a nezlomnou energii do toho roku příštího a také naději, že poctivost a opravdovost vždycky nakonec musí zvítězit nad podlostí a podvodem, ale dá to fušku, není to zadarmo a nese to nemalá rizika. Přesto se jich nebojme. Je nás přece mnohem víc než několik stovek zkorumpovaných a zvrácených soudců a státních zástupců, kterým tahle země nikdy patřit nesmí. Je to naše země, musíme si ji umět uhájit především pro sebe a svoje děti a tomuto mravnímu odpadu, který nás terorizuje, to musíme umět nahlas říct. A nebát se jich - to je první stupeň k vítězství.
Pak budou rychle následovat i ty další.
Hodně štěstí nám všem !
