O Irské republikánské armadě (anglicky Irish Republican Army, irsky Óglaigh na héreann, zkratka IRA) zřejmě slyšel každý. V České republice je ovšem známa a vnímána pouze jako teroristická organizace. Aby jsme pochopili národně osvobozenecký boj IRA, je nutné zasadit její fungování do širšího kontextu.
Irsko a jeho historie
Irský ostrov je druhý největší z britských ostrovů. Jeho osídlení se datuje od dob zhruba šest tisíc let před naším letopočtem. Ještě během prvního tisíciletí po Kristu nebyla země jednotná, nacházely se zde desítky různě velkých království (šlo však vlastně o území jednotlivých rodů, ne o království ve smyslu jak jej běžně chápeme), jejichž vládci mezi sebou nezřídka válčili.
Po roce 432 n.l. za prvního irského biskupa sv. Patrika došlo k pokojné christianizaci ostrova. V roce 1166 byl král východoirské provincie Diarmuid Mac Murchada svržen a utekl žádat o pomoc anglického krále Jindřicha II. V tom samém roce se stává prvním králem Irska od roku 1014 Rory O'Connor. Svržený král Diarmud přislíbil svou dceru a dědictví Jindřichovu normanskému družiníkovi Richardu FitzGilbertovi de Clare a ten se mu za to zavázal pomoci při získání ztraceného postavení. Roku 1169 se Normané v Diarmudových službách vylodili v Irsku a dosáhli řady vítězství. Když poté v roce 1171 Diarmuid Mac Murchada zemřel, zdědil jeho panství Richard de Clare. O svrchovanost nad dobytým územím se však přihlásil král Jindřich II., který je později udělil svému synovi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako Panství Irské pod svrchovaností anglických králů.
Zajímavostí bylo, že přistěhovalci z Anglie a Skotska postupem času přebírali irské obyčeje a de facto se z nich během jedné či dvou generací stávali Irové, což oslabovalo vliv anglických králů. Anglický kulturní vliv byl patrný jen v okolí opevněného Dublinu, v dalších částech ostrova nepomáhala ani nařízení, která zakazovala irské oděvy, řeč či smíšená manželství. Díky podobným zákazům vypuklo v roce 1366 irsko-normanské povstání a irská kultura a literatura zažívala ve 14. a 15. století svůj rozmach.
Když se anglický a posléze irský král Jindřich VIII. prohlásil za hlavu církve ve svých zemích (de facto vznikla anglikánská církev), většina Irů považovala nadále za hlavu církve papeže. Tato situaci vyústila v několik povstání, která však byla Angličany potlačena a její vůdci byli nuceni odejít do exilu. Právě v této době začala rozsáhlá anglikanizace Irska. Půda zabavená katolickým Irům byla dána protestantským přistěhovalcům z Anglie a měnily se i místní názvy, například město Derry bylo přejmenováno na Londonderry, aby se zdůraznila anglická nadvláda. V roce 1641 vypuklo v okolí Ulsteru rozsáhlé povstání, které se rozšířilo po celé zemi, když irští katoličtí povstalci tvrdili, že jednají jménem krále Karla I. (který měl za ženu katoličku) proti anglickému parlamentu. Když později vládu v Anglii po svržení monarchie převzal puritán Oliver Cromwell, vylodil se v roce 1649 v Irsku a do roku 1652 povstání s neuvěřitelnou krutostí krvavě potlačil. To je také jeden z pramenů irského nepřátelství k Angličanům.
V roce 1782 získal irský parlament nezávislost a tím se stalo Irsko fakticky samostatné, byť bylo v personální unii s Anglií (tj.měli společného panovníka). Po Francouzské revoluci v roce 1789 došlo k řadě povstání proti panovníkovi a tak anglický parlament roku 1800 donutil parlament v Dublinu, aby sám sebe rozpustil. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let devatenáctého století došlo k několika hladomorům, které měly za následek masivní migraci z Irska především do USA.
Velikonoční povstání, Irská republika a vznik IRA
Velikonoční povstání se odehrálo o velikonočním týdnu roku 1916. Šlo o pokus militantních irských republikánů vydobýt nezávislost na Velké Británii. Povstání vypuklo 24.4. pod vedením advokáta a učitele Patricka Pearse z organizace Irish volunteers a Jamese Connollyho, vůdce Irish Citizen Army. Ti obsadili důležité pozice v Dublinu a dalších městech a vyhlásili nezávislost Irské republiky. Povstání však bylo po šesti dnech potlačeno a jeho vůdcové byli mučeni a popraveni.
V následujících všeobecných volbách roku 1918 získali irští republikáni 73 křesel v Britském parlamentu. V lednu 1919 byla členy Sinn Féin vyhlášena Irská republika a nezávislý parlament, což však nehodlala Velká Británie akceptovat. To vedlo k Irské válce za nezávislost (1919-1921 resp.1922), během níž se zrodila IRA. Tato IRA je někdy nazývána také „Stará IRA“ (Old IRA), pro odlišení od své nástupnické organizace.
V roce 1922 válka za nezávislost definitivně končí Anglo-irskou dohodou, když vzniká Irský svobodný stát na jihu a západě ostrova a Severní Irsko pod britskou nadvládou. Kořeny samotné IRA je třeba hledat právě v organizaci Irish Volunteers (ta byla založena roku 1913). Irish Volunteers dali základ pravidelné armádě Irské republiky a IRA, která během války za nezávislost vedla partyzánskou válku proti britské nadvládě. K prvnímu rozkolu došlo již po podepsání Anglo-irské dohody, kdy ti, kteří s dohodou souhlasili, vytvořili pod vedením Michaela Collinse Irskou národní armádu, zatímco většina bojovníků IRA žádala nezávislost pro celý ostrov včetně Severního Irska. Tyto neshody vyústily v občanskou válku, která však pro zastánce úplné nezávislosti skončila porážkou. Nicméně IRA nadále pokračovala v národně osvobozeneckém boji za úplné sjednocení země. A to zůstalo jejím hlavním posláním po celou dobu její existence.
IRA Postupy, užívané IRA, nesly mimo jiné rukopis militantních spolků jako Defenders či Irish Land League. Sama republikánská idea má mezi irskými nacionalisty dlouhou tradici, která se datuje už od povstáních z let 1798 a 1803. Samotnou zkratku IRA poprvé použila organizace Fenian Brotherhood. Avšak IRA, jak je známa, vznikla až během zmiňovaného velikonočního povstání. Později bylo toto označení použito pro členy Irish Volunteers, kteří vedli v letech 1919-1921 partyzánskou válku proti britským silám.
Teoreticky se měla IRA jakožto armáda Irské republiky, zodpovídat parlamentu, v praxi tomu tak nebylo a pro parlament bylo obtížné kontrolovat její činnost. Nové vedení republiky se obávalo, že IRA nebude akceptovat jeho autoritu. V letech 1922 a 1923 probíhala otevřená občanská válka mezi IRA a armádou Svobodného irského státu, který byl britským dominiem. Jak už bylo řečeno, IRA požadovala plnou nezávislost celého Irska včetně jeho severní části. V tomto konfliktu však byla původní IRA zcela rozdrcena.
V roce 1969 došlo k rozdělení IRA na dvě frakce, a to OIRA (Oficiální IRA) a PIRA (Provisional, Prozatímní IRA). PIRA nadále pokračovala v otevřeném boji, který obsahoval bombové útoky, atentáty, přestřelky s policejními a vojenskými jednotkami. PIRA fungovala jako ozbrojené křídlo nacionalistické strany Sinn Féin a to nejen na území Severního Irska a Irské republiky, ale i ve Velké Británii. IRA měla rozsáhlé kontakty například s kolumbijským FARC, Organizací pro osvobození Palestiny či vládami Iránu, Kuby či Libye.
O IRA se dá říct, že její ideologie je levicově nacionalistická. Odpor vůči Velké Británii, jakožto části západního bloku, přiměl IRA chtě nechtě spolupracovat se státy a organizacemi, které stály v opozici vůči západu a NATO. Celkově jde u IRA o zajímavou syntézu katolictví a nacionalismu se socialismem. IRA byla na přelomu tisíciletí oficiálně odzbrojena, pod dozorem nezávislých pozorovatelů. Za tímto rozhodnutím stojí především propuštění vězňů a slib ústavních změn. Nicméně, CIRA (Continuity IRA – Pokračující IRA) a další organizace bojují za svůj sen – sjednotit svou zemi – nadále. A heslo irských nacionalistů „Tiocfaidh ár lá“ – „Náš den přijde“, tak neztrácí na aktuálnosti…
Pravá IRA vyhrožuje bankéřům
